Krize - nekrize, války - neválky, ať už se loni děly jakékoliv sr*čky, jedno zůstalo: hudba. A že jí v roce 2023 vyšla pěkná hromada! Dvacet redaktorů a redaktorek musicserveru by ocenilo celkem 260 zahraničních desek. Tohle je finální čtyřicítka a příčky 40 až 31.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
41.-40. Gabrielle Aplin - Phosphorescent |
Britská zpěvačka
Gabrielle Aplin na své čtvrté řadovce dokončila přerod z roztomilé dívenky, která rozbila žebříčky coververzí "The Power Of Love" od
Frankie Goes To Hollywood, v sebevědomou skladatelku a interpretku.
Základ její tvorby samozřejmě i nadále tkví v jednoduše přístupném popu, chytlavé melodie ale neváhá obalit do různorodých aranží a zabrousit do mnoha žánrů. Na "Phosphorescent" se tak neváhá otřít třeba o jazz, jinde si vystačí pouze s klavírem nebo akustickou kytarou, ale klidně se pustí i do velkolepého tanečního songu.
Celá deska ovšem díky jejímu hlasu drží skvěle pohromadě a dokazuje, že dělat zvukově barevný pop má stále smysl. Možná aktuálně nepřináší vysoká hitparádová umístění, ale o to déle vydrží. (Honza Balušek)
41.-40. Holly Humberstone - Paint My Bedroom Black |
"Holly Humberstone dojala publikum," psal jsem v posledním díle reportáží z maďarského Szigetu. A nebylo to poprvé a už vůbec né naposledy. Mám strašnou radost z toho, že umělkyni, která dostala v Budapešti
díky nemoci Sama Fendera jednu ze životních šancí a naplno ji na největším pódiu zužitkovala, už si nemůžu nárokovat jako
svůj objev. Už dávno ne.
Čtyřiadvacetiletá Holly jen u nás stihla okouzlit návštěvníky Rock For People, Metronome festivalu a za pár dní si podmaní i Rock Café, kam se její první ohlášený sólový koncert přesunul z původně plánovaného MeetFactory. Už ji prostě znají davy lidí. Ty stejné davy, které stejně jako já dlouho čekaly na to, až konečně vydá plnohodnotné album, na němž nám ukáže, že to, co nám učarovalo naživo, zvládne přenést i do studiové podoby.
Její debut je pestrý, plný nápaditých textů a - jak jinak - dojemný. Ale ne pateticky. Je dojemný jinak. Je vám u něj smutno. Ale tak nějak krásně. (Jan Trávníček)
39. City And Colour - The Love Still Held Me Near |
Dallas Green se poosmé hudebnímu světu představuje jako
City And Colour, a to s deskou "The Love Still Held Me Near". Kolekce je vyústěním těžkých osobních prožitků z posledních let. Přestože všechny řadovky kanadského muzikanta byly textově otevřené a naděje byla hlavním pojítkem, psaní těchto písní pro něj tentokrát bylo zároveň léčebným procesem. Temnota a cesta z ní pryč jsou ústředním tématem celé nahrávky.
U minulých alb skladby časem začaly splývat, tentokrát se Greenovi povedlo namíchat zvukově nejzajímavější nahrávku, a to i díky odvaze pouštět se do různých stylů (od soulu přes gospel až po jižanský rock). Hlavním tahákem zůstává charismatický vokál, jehož emoce jsou i po dvaceti letech naprosto uvěřitelné. (Ondřej Kocáb)
Tip Dana Hájka: Roosevelt - Embrace
Marius Lauber na své čtvrté studiovce (a první pod hlavičkou
Ninja Tune) neztrácí své nadšení pro hudbu a svým způsobem se navrací ke svým tvůrčím kořenům. Čeká vás tak vyšperkovaná klubová jízda, jež protíná jeho oblíbené experimentování s elektronickými instrumenty, funky groovy, kytarovými vybrnkávačkami nebo prvky synth popu a nu-disca.
Novum je pak asi jeho zcela první ryzí balada "Lake Shore", jež způsobí až nečekané procitnutí z horečky sobotní noci.
Roosevelt do své hudby vtěsnal přesně definované mantinely, které jsou mnohavrstvé - přesto dokážou rezonovat vlastní autenticitou a kreativitou. Na druhou stranu, ačkoliv se album dotýká zcela běžných témat, překvapí svou civilností a otevřeností. Autor s nimi ovšem operuje s nečekanou lehkostí a optikou zkušeného pozorovatele.
"Embrace" je tak logickým pokračováním jeho tvůrčí cesty, na které se misí nemálo muzikální radosti, energie a hodně nakažlivé spontánnosti. A navíc je to sympatická zkratka k vzdálenému létu.
Debutové album "Good Lies" velšského dua
Overmono otevírá mix silně vrstveného r'n'b, téměř až ve stylu starých chorálů. Je to, jako když otevřete dveře do kostela a vstoupíte do cyklického oceánu hlasů. Ten se ale hned v následující skladbě přemění v klub. Chorál vystřídá pulsující basová linka a skákavý beat.
Burial kdysi mixoval r'n'b vokály s elektronikou a Overmono se drží v podobných vodách. Jejich debut je ale přece jen přístupnější a trochu více taneční. Kromě toho je ideální pro letní festivaly.
Jejich tvorba místy připomíná
Four Tet nebo Dana Snaitha, ale je natolik svébytná, že si bez problémů najde místo v jejich společnosti. Navíc titulní song anebo skladba "Is You" jsou opravdu
bangers. (Jakub Malar)
Každou další etapou své pozoruhodné cesty dokáže britská zpěvačka
Birdy překvapit. Po výborně přijatém albu "Young Heart", které se v našem žebříčku před dvěma lety dostalo dokonce
do top desítky, opustila poklidné folk-popové území a vrhla se do víru osmdesátkového synth popu.
Inspirační vlivy jako
David Bowie,
Kate Bush nebo
Madonna na její páté studiovce nelze přeslechnout. Vyjma chytlavých singlů "Raincatchers" a "Paradise Calling" stojí za vyzdvihnutí i potemnělá skladba "Ruins I", která má navíc v tracklistu ještě sestřičku "Ruins II". Díky konejšivé baladě "Your Arms" si ale na své přijdou i ti, kteří mají Jasmine van den Bogaerde nejraději jako andělskou písničkářku za klavírem. Pestrá sbírka jedenácti songů díky tomu mladé umělkyni otevírá nové dveře, aniž by musela zabouchnout ty za svou minulostí. (Josef Martínek)
36. Orchestral Manoeuvres In The Dark - Bauhaus Staircase |
Jestli byl hudební rok 2023 něčím charakteristický, tak to byly silné nahrávky od zkušených matadorů. Tenhle výroční žebříček to dost jasně potvrzuje. Výbornému albovému návratu OMD jistě pomohla i mohutná vlna zájmu o retro syntezátorový zvuk.
Vyjít "Bauhaus Staircase" před deseti lety, možná mu budeme vyčítat, že zní
staře - teď je všechno v pořádku, a když se rozezní titulní song, hezky v typicky střednětempém beatu, je to čirá radost. Zlatá éra OMD je tu jasně znát - průzračné melodie ("Verushka"), tanečnost i mnohovrstevnatá produkce, vše tu je. Přesto zní výsledek velice aktuálně.
Zároveň se za lehkostí, s jakou Orchestral Manoeuvres in the Dark servírují jeden povedený song za druhým, skrývá i jakási pichlavost, s níž se dvojice McCluskey a Humphreys pouští do politiky, drancování planety a vůbec do toho, že se k sobě jako lidé nechováme zrovna hezky. Tak to má být - přesah podávaný nikoliv na sílu, ale s mocnou energií v zádech. (Jiří V. Matýsek)
Tip Davida Věžníka: Anna B Savage - in|FLUX
"I hope I never fall in love again / I want to live alone, but I can't afford the rent," zpívá tahle Londýňanka v songu "Since We Broke Up", který vyšel na ípíčku "These Dreams" a který ukazuje její superschopnost napsat civilní text o nejniternějších pocitech.
To EP vyšlo dva roky před "in|FLUX", deskou, kterou v mých uších loni nic netrumflo. Píšu to na jiném místě tohoto přehledu: patřím mezi ty, kteří na muzice oceňují novátorské aranžérské a kompoziční přístupy a schopnost pracovat s neotřelou produkcí. Když se k tomu přidá charakteristický vokál, je vyhráno.
Tvorba
Anna B Savage má tohle všechno (a ještě ty texty) a v takové míře, že o
mém albu roku nebylo už od února, kdy tahle nahrávka vyšla, pochyb. Staromilci s těmi svými
Stouny a
Depešáky prominou.
35. Sparks - The Girl Is Crying In Her Latte |
Poslední desky
Sparks byly pokaždé skvělé. Ať se jednalo o hity přeplněnou nahrávku "Hippopotamus", nebo hravější a artovější "A Steady Drip, Drip, Drip". Američtí bratři Ron a Russell Maelovi ale evidentně chytli druhou mízu a i loňský, již pětadvacátý počin "The Girl Is Crying In Her Latte" nabídl pestrobarevnou kolekci jejich osobitého pojetí popu, který lze označit za nadčasový.
Ohlíží se sice často do minulosti, a to jak textově, tak i osmdesátkovými syntezátory, ale svým autorským umem tihle dva znovu dokázali nahrát fungující odpověď na současný pop. A třeba titulní píseň svou chytlavostí ještě dlouho nevyženete z hlavy. (Ondřej Hricko)
34. Lana Del Rey - Did You Know That There's A Tunnel Under Ocean Blvd |
Když se
Lana Del Rey před více než nějakými dvanácti lety objevila na scéně, těžko si ji posluchači i hudební publicisté zařazovali do nějaké škatulky. A taky se těžko dalo odhadnout, jak dlouho tahle kometa bude zářit. Tak teď už to víme - Lana je Umělkyně, která se pořád vyvíjí a roste. Docela nenápadně, protože ty nálady, co její hudba vytváří, jsou vlastně pořád stejné. Nostalgie, retro, vzpomínky, spousta popkulturních narážek. S pianem anebo syntezátorem, to je jedno.
I na albu "Did You Know That There's A Tunnel Under Ocean Blvd" zcela přirozeně proplouvá od velké popové balady a gospelu k indie náladám až k hip hopu ("Peppers"). Jako posluchače mě ruší trochu zbytečné interludes, ale chápu, Lana si své umělecké vyjádření může dovolit dělat po svém a mít na albu šestnáct tracků o celkové délce 77 minut (a nenabídnout prakticky žádný jasný hit).
Řekl bych, že příště dosáhne podobné typické nálady za použití zase trochu jiných zvukových palet. Anebo ne. U ní totiž člověk nikdy neví. (Pavel Parikrupa)
33. Miley Cyrus - Endless Summer Vacation |
Miley Cyrus popisuje své poslední album "Endless Summer Vacation" jako Popelčin střevíc. Tedy, že je ulité jen pro ni. Zpěvačka i tentokrát přináší jiný zvuk než minule, a po rockové desce "Plastic Hearts" se vrací k příjemnému popu.
Nahrávku odstartuje hymna o sebelásce "Flowers", a přestože další položky už nenabídnou takto údernou hitovku, byla by škoda je proto označit jako nepovedené. Bývalá hvězda kanálu Disney potvrzuje svůj talent pro pomalé skladby, jakou je třeba citlivá spolupráce s Brandi Carlile "Thousand Miles". A nebyla by to také ona, kdyby nedošlo na něco lascivnějšího, v tomto případě taneční kousek "River".
Osmá studiovka Miley zkrátka nabízí to, co od této divy máme nejradši. V digitální verzi navíc výsledný obrázek doplňuje svým dílkem později přidaná balada "Used To Be Young", ve které se rodačka z Franklinu v Tennessee uhrančivě ohlíží na třicet let svého života.
Tuto dovolenou lze tedy doporučit opakovaně. (David Böhm)
Tip Ondřeje Kocába: Home Is Where - The Whaler
Home is Where s druhou řadovkou posouvají svůj tvůrčí rozsah. Americká parta připravila koncepční desku "The Whaler", o tom, jak si zvyknout na to, že se věci pořád jen zhoršují, a nezešílet při tom. Dává tu najevo své obavy vynalézavým a inspirativním způsobem.
Ústředním bodem díla je "Everyday feels like 9/11", v němž si formace klade otázku, jak se lidé stanou tak otupělými vůči masové smrti, že ji denně přecházejí, zatímco si po desetiletí připomínají úmrtí z 11. září? Hlavním poselstvím však zůstává, že bychom si i přes nenávratně zničenou společnost měli navzájem pomáhat a alespoň se tak přiblížit stavu, co připomíná štěstí. Uslyšíme smršť hardcorových vlivů s mnoha screamovými pasážemi až po klidnější skladby, laděné někam k břehům alternativní country.
Rozmanitost je hlavní devízou alba, které Floriďanům upevní pozici na americké emo scéně, vybudovanou díky debutu "I Became Birds".
32. Lankum - False Lankum |
Kdyby nebylo zatracenýho covidu, hráli by
Lankum v roce 2021 jeden den na festivalu Pop Messe v Brně a hned druhý den na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. A to si je dokážu představit i na Brutal Assaultu (aniž bych tenhle zážitek vůbec měl). Kolik dalších kapel, které by bez potíží zapadly na všechny tyhle akce, dáte ještě dohromady?
Dublinská čtveřice by to zvládla proto, že ve své tvorbě bohatě čerpá z irského tradičního folku a to, co načerpá, vkusně obaluje ve svěží, současné produkci a dochucuje jakýmsi až dronovým kořením. O Lankum se kdysi prý mluvilo jako o dalších U2, ale na tohle můžete rovnou zapomenout, protože to je úplná blbost. To, co začali na předchozí řadovce "The Livelong Day", dotáhli na té loňské "False Lankum" k dokonalosti.
Tohle album je pro všechny, kteří v hudbě hledají něco víc než tisíckrát omleté postupy. Pro všechny, kteří dokážou poznat, že ta muzika stojí za to, přesto (nebo vlastně právě proto), že za ní nestojí známé a po několik dekád všemi magazíny propírané jméno. A já jsem fakt rád, že nás je v redakci tolik, že je z toho aspoň ta dvaatřicítka. (David Věžník)
31. ANOHNI and the Johnsons - My Back Was A Bridge For You To Cross |
Britská transgender zpěvačka a skladatelka
ANOHNI povýšila smutek a melancholii na vrcholné umělecké dílo. Její alba jsou plná nelehkých a komplikovaných záležitostí, smutku a mizérie. Zajímají ji vlastně aktuální aktivistická témata od nerovného postavení lidí ve společnosti po globální oteplování a ekologické katastrofy.
Na aktuální desce, pro mne její vrcholné (byť natočené s the Johnsons), se jí povedlo být ještě o kus empatičtější, a to hlavně vůči posluchači. Neubrala na naléhavosti a těžkosti svých výpovědí, její hudba je pořád esencí nádherné bolesti a síly překonat ji, mám ale pocit, že našla o něco stravitelnější cestu ke svým příznivcům.
A tak tu posloucháme velmi citlivé a silné texty včetně písně věnované Lou Reedovi, hudební složka je ale zapouzdřuje jakýmsi intimním, návykovým obalem. Ta směsice nevtíravého popu s mnoha dalšími žánrovými příměsmi s truchlící a vyčerpanou zpěvačkou člověka vtahuje do zvláštní situace. Vžíváme se do té tíhy světa, kterou máme všichni na svých bedrech, uvědomujeme si ji, a přitom je nám paradoxně krásně. "My Back Was A Bridge For You To Cross" je v podstatě nahrávkou, která hojí rány jejich odkrýváním. (Honza Průša)
