Krize - nekrize, války - neválky, ať už se loni děly jakékoliv sr*čky, jedno zůstalo: hudba. A že jí v roce 2023 vyšla pěkná hromada! Dvacet redaktorů a redaktorek musicserveru by ocenilo celkem bezmála sto domácích (českých a slovenských) desek. Tohle je finální dvacítka a příčky 15 až 11.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1
15. Katarzia - Šťastné dieťa |
Co ještě napsat o loňském albu
Katarzie nového a přitom se neopakovat? Vždyť je to sotva pár dní, co jsem se v
reportáži z jejího koncertu v Malostranské besedě vyznal z toho, že při poslechu té desky je
šťastné dieťa ze mě, neboť si při vší úctě k ostatním v tomto žebříčku nejsem vědom toho, že bych vloni na CZ/SK scéně slyšel lepší nahrávku.
A ať už Katarínu posloucháte od první studiovky, nebo naskočíte až nyní a starší alba si pustíte zpětně, tak prostě poznáte, že na nové kolekci je něco jinak. Sám jsem jí v této anketě dal maximum možných bodů. Protože je prostě skvělá. Protože hladí. Svádí. Provokuje. A zároveň je to dílo plné lásky, smíření a nově nalezeného štěstí. Už teď vím, že se k němu budu vracet ještě léta. A vy byste měli taky. (Jan Trávníček)
Tip Josefa Martínka: Slza - Monodrama
Dvojici
Slza se sice před deseti lety díky hitům "Lhůta záruční" nebo "Celibát" povedl mimořádně úspěšný start kariéry, řadu let se ale pak nemohla vymanit z ne zrovna žádoucí škatulky
kapela pro děti. Svůj tvůrčí restart zahájili Petr Lexa a Lukáš Bundil už v roce 2020 studiovkou "3" a na následovnici jménem "Monodrama" ho zdárně dotahují do konce.
Ačkoli se formace snaží znít současně a oslovit také o něco mladší publikum, než jaké má ve vrstevnících z řad třicátníků, nejde na to nijak na sílu - základem deseti písní zůstávají příjemné, chytlavé a ryzí melodie. V textech pak zpěvák nabízí ponory do své duše, tentokrát ovšem hlubší, než bývalo v minulosti obvyklé: důkazem toho budiž třeba i v rádiích často přehrávaná "Bouře".
K dobru přidejme i to, co bychom ještě před pár lety považovali za samozřejmost - v naprosté většině songů totiž Lexa pečlivě artikuluje a vyhýbá se dnes tolik populárnímu, z rapu převzatému drmolení a nepřirozenému ohýbání jazyka. Díky tomu všemu je "Monodrama" opravdu poctivou popovou deskou, za jejíž poslech se nemusíte stydět.
14. Pam Rabbit - I LOVE THE INTERNET |
Ač se to při menší znalosti současné
mladé scény nemusí zdát,
Pam Rabbit si dobrovolně zvolila těžší, ale o to snad uspokojivější cestu k úspěchu. Rozhodně nepatří mezi ty zpěvačky, které si nechají napsat
nějaké písničky, naopak má vše, co se její tvorby a prezentace týče, pevně pod kontrolou.
Proto i své debutové desce věnovala hodně času a práce. A je to na ní slyšet. Elektronika se proplétá se živými nástroji, všemu vévodí Pamin působivý vokální projev, a pokud se nenecháte odradit jejím mumláním a anglicismy, zjistíte, že na rozdíl od většiny svých kolegů má opravdu co říct. Občas se jí povede vyloženě skvělý obrat a lyrickou složku svých písní rozhodně nebere jako nutnou výplň.
Výborné aranže, skvělé texty a chytlavé melodie vytvářejí podmanivou atmosféru, která po výtečné hitovce "dm 'friends' " vyvrcholí poslední skladbou "Modrý světlo", která je tak osobní, až vás to bolí za ni (respektive za tu, o níž zpívá). (Honza Balušek)
13. Toyota Vangelis - Výklopný světlomety |
Hyperpop už sice není tak populární jako před lety, i přesto se v tomto stylu stále dá natočit originální a povedené album. A to dokonce v češtině!
Toyota Vangelis pojal svůj debut "Výklopný světlomety" jako projížďku autem - začíná i končí proto dvěma "Smyky" (in a out).
Během futuristické jízdy, na kterou se vydal s producentem Oliverem Torrem, za dunivých beatů často zkoumá své nitro. Například ve skladbě "Mrak", ve které atmosférickým hlasem upraveným atuto-tunem přemýšlí nad svojí (ne)mužností. Častou spolucestující se stala Tokyo Drift, která obohatila a zároveň trochu pošpinila tři tracky svým rapem.
První desce předcházela několikaletá práce v podobě singlů a EP, a možná i proto působí výsledek tak sebevědomě a má co říct. (David Böhm)
Tip Jiřího V. Matýska: The BladderStones - Toilet Fame
Kdo si počká, ten se (většinou) také dočká. U teprve druhého alba, které slánské power-trio
The BladderStones za dekádu na scéně vyprodukovalo, se sedm let studiového ticha vyplatilo. Kapela v mezičase nezahálela - tvoří tři pětiny Krajiny Ró, aktuálního projektu Michala Němce z Jablkoně, coby doprovod řady muzikantů projela Česko i zahraničí.
A střádala zkušenosti a utužovala vnitřní propojení. Vše je pevně otištěno v albu "Toilet Fame", které s gustem sobě vlastním vykračuje z blues-rockových mantinelů a buduje si svůj vlastní hudební svět. Jasným tahounem je tu hravý kytarista Tomáš Frolík, který zvuk sestavy barví do všemožných odstínů, rytmika dvojice Michael Nosek a Johnny Judl se ale také činí. Jen díky nim mají ty funkem vonící skladby i zamyšlené kytarové kresby tu potřebnou energii.
Do
základního žebříčku se "Toilet Fame" nevešlo, holt dobrý rok. Přesto by tohle album nemělo zapadnout. Ukazuje totiž, že i tady umíme znít tak nějak jinak, světově, a hledět i dál, přes hraniční kopce.
12. James Harries - Hiraeth |
Kariéra
Jamese Harriese je něco, nad čím si lámu hlavu už léta. Šikovný písničkář poprvé prorazil snad už někdy u "Rafťáků" a od té doby konstantně přichází s lepšími a lepšími alby. Jejich vyústěním je právě "Hiraeath", kterým už zase okouzlil. A dokonce ho, po mnoha letech ignorace, začala hrát i česká rádia. Vždyť "Superstition" nebo nedávná spolupráce s fiedlerskim v "Time Is A River" jsou regulérní hity.
Znamená to však, že by si James mohl dovolit odehrát koncert v nějakém větším klubu? Bohužel ani náhodou. I nadále si jeho vystoupení musíte hledat tak trochu pod lupou. Hrává totiž sice často, ale na místech, která velký reklamní a mediální prostor nedostávají, a tak se o nich i hudební pisálci, kteří v těch chystaných akcích leží pečení vaření, dozvědí mnohdy až po akci.
Výjimkou byl loňský Metronome festival. Ten by mu i slušel. Zasloužil by si ho. Klidně i každý rok. To by ho ale pořadatelé nesměli posadit do Křižíkovy fontány, tedy na místo se snad nejhoršími zvukovými podmínkami v Česku. Nevyšlo to. A tak James čeká na svou velkou koncertní příležitost dál. Co ty boží mlýny, Ewo? Melou? (Jan Trávníček)
Další kapelou, jež se vrátila ke kořenům, je
Zrní s Honzou Ungerem v čele. U nich jsme zvyklí na to, že co nová deska, to krapet jiný závan hudebního sdělení. Přitom vždy zůstávají sví - křehcí, niterní a tak trochu rebelští.
Sedmá studiovka
"Široko daleko" už svým názvem naznačuje opak té předchozí
"Nebeský klid", která byla i víc, řekněme, politická. Aktuální deska je nespoutaná, vypráví o svobodě a radosti. Je s lehkostí natočená, vedená intuicí, prožitkem, uznáváním svých hodnot a rodinného štěstí.
Oproti předchozím se liší tím, že prvně vznikly texty, až pak hudba. Přes elektroniku, s kterou skupina experimentovala na posledních deskách (a která mě na "Jiskřící" bavila), se vrací k sobě samé, prostým pocitům. Nahrávka je postavená ryze na kapelní energii a instrumentálním umu, žádné experimentální hledání zvuku, je to taková alternativa v alternativě. Za zmínku i artový obal vytvořený Alešem Fulínem. (Hana Bukáčková)
