Po dlouhých dvanácti letech natočili The Prodigy desku, za kterou se nemusí úplně stydět. Postrádá sice hity, které v devadesátých letech přiblížily "The Fat Of The Land" či "Music For The Jilted Generation" a potažmo i celou elektronickou scénu zájmu mainstreamové veřejnosti, ale není to na prapor na půl žerdi. Může tedy vlát dál. Brouzdání po vlastní minulosti, které vás spíše strhne, než naštve, beaty, kterým snadno podlehnete, ale žádná revoluce. Jen poctivá deska bez ostudy. U Lukáše Bendy z toho byla v hlavní recenzi slušná osmička, pětice účastníků naší makrorecenze už ale trojici Liam Howlett - Keith Flint - Maxim Reality vystavila účet na ne až tak slavných šedesát procent.

---

Tomáš Bláha - Ohlédnutí za léty devadesátými (7/10)
Vztah k interpretovi: Nejsem zrovna jejich fanoušek, ale MFTJG a TFOTL mě tenkrát fakt dostaly.

Asi nemá moc cenu se bavit o minulosti týhle kapely. Buď to už každej zná, nebo se o tom v souvislosti s novou deskou všude píše. Jejich zasádnost pro devadesátý léta je neoddiskutovatelná. Současnou formu The Prodigy by asi nejlépe vystihl svým pořadem Karel Čáslavský "Hledání ztraceného času". Ale vlastně - "The Prodigy se chtějí jen bavit". Bejt i po skoro dvaceti letech existence stále inovativní je výplod ze škatulky "nadpřirozené". Stejně tak jako schopnost odejít ve správný čas. The Prodigy jsou na novince opět nasraní, ale znáte to, pes, který štěká, nekouše. A jejich nová deska je takový velký pes, který za plotem štěká jako zjednanej, ale když už k němu dojdete, nechá se pohladit. I přes všechnu vlezlost a chtíč bejt "nadupanej", deska na mejdanu funguje dobře. Baví mě titulní skladba a "Take Me To The Hospital", "Colours" mi až trapně připomíná Klaxons, "Stand Up" zase Primal Scream. Lehkej nadprůměr.

Karolína Pánková - Hlučné a zábavné (7/10)
Vztah k interpretovi: "Smack My Bitch Up" je moje dětství.

Breakbeat, dance punk, šílenství. Staromódní a hlučné, ale setsakramentsky zábavné. Album "Ivaders Must Die" se dá nazvat mnoha jmény. Jedno k nim ale nepatří - vážné, seriózní. Ne. Rychlé, jednoduché, přímé, něco, u čeho necháte převládnout tělo nad myslí a necháte to vtáhnout vás do sebe. Pohltit vás a vrátit vás do devadesátých let, do doby před Britney Spears, do doby, kdy rádiím vládly chlapecké kapely, klubům divoké grungeové bandy a tanečnímu podsvětí song "Smack My Bitch Up". Krok zpátky? Možná. Klasika? To spíš. Britské trio vydalo novou desku pod křídly labelu "Take Me To The Hospital" ("Vezmi mě do nemocnice"). Po několikerém poslechnutí se vám může zdát, že výlet do nemocnice by nemusel být tak úplně od věci. A to v dobrém, nebo ve špatném? Kdo ví. Poslechněte si desku a nechte se unést. Nemyslet na nic a nechat se pohltit hudbou. Jednou, dvakrát, třeba třikrát. Zůstali jste sedět na židli?

Tomáš Parkan - Znovu ve formě, ale něco tomu chybí. Že by víc metalu? (7/10)
Vztah k interpretovi: Byly doby, kdy jsem hudbu Prodigy moc nechápal, ale ty jsou pryč. "The Fat Of The Land" je jedna ze zásadních desek.

Spojením metalu a hardcore s elektronikou a raveovými prvky uhranuli před lety Prodigy nejen mě, ale i zbytek světa. Podle prvních ukázek to vypadalo, že se trojice k tomuto stylu vrací i na novince a u spousty písniček jako "Run With The Wolves" nebo u titulní to samozřejmě platí. Beaty jsou přiměřeně tvrdé a je slyšet, že ačkoli skupina míří zpět k tomu, co ji tak proslavilo, nechce do mrtě vykrádat sama sebe. V tu chvíli jsem spokojený a "Invaders Must Die" je opět výborně zpracovaným crossoverem, který tu chyběl. Jenže pak přijdou momenty, u nichž si říkám, že by mohly být ještě o stupínek, někdy i o dva tvrdší. Jako by Howlett a spol. místy ztráceli koule. Pokud se mi na "Invaders Must Die" něco opravdu nelíbí, pak to jsou ty fragmenty, kde se dostane na pouťovou elektroniku osmdesátých let a doslova mě irituje ženský, ještě ke všemu dancefloorový vokál ve "Warrior's Dance". Ten mi k The Prodigy vůbec nesedí. Místo toho bych radši poslouchal "vyřvaný hlas" Keitha Flinta. Tyhle drobnosti ale nic nemění na faktu, že se Prodigy vrátili k tomu, co umí nejlíp. A že jsou sakra zase ve formě.

Karel Veselý - Jen o málo více než potrava pro nostalgiky (6/10)
Vztah k interpretovi: Jedna ze zásadních kapel mého dospívání.

Vzpomínáte na dobu, kdy Prodigy dělali vzrušující hudbu? Já bohužel ano, a proto jsem se u jejich novinky hodně trápil. Není to sice takový průser jako "AONO", ale mluvit o návratu do formy je značně přehnané. Liam Howlett by rád novými tracky evokoval slavné časy druhé vlny rave a zároveň by chtěl dělat energické "big-beatové" bouráky, které zboří kluby i žebříčky. V případě prvním z něho vypadne něco tak otřesného jako titulní skladba, která zní spíše jako nechtěná parodie, v druhém udělá tracky jako "Pirranha" nebo "Colours", které připomínají Pendulum (ano, je to urážka). Chvála bohu za "Omen", "Take Me To Hospital" nebo "Thunder", které naznačují, že Howlett ještě úplně neztratil soudnost. "IMD" je jen o něco málo víc než potrava pro nostalgiky, kteří se odmítají probudit. Kdo má zájem a chce si poslechnout pořádné rave-retro, ať zkusí třeba "Where Were You In 92" od producenta Zombyho. Poslední desku Prodigy strčí do levé zadní kapsy. I když, přiznávám, nebylo to zase tak těžké.

Ondřej Michal - Trucovité gesto dýchavičných dědků (3/10)
Vztah k interpretovi: U "Music For The Jilted Generation" to byla láska, pak už spíš nenávist.

Pět let trvalo než si parta kolem Liama Howletta namasírovala povadlé sebevědomí po propadáku "Always Outnumbered, Never Outgunned". Teď jsou naši zlí hoši zpátky a moc rádi by nám všem nakopali zadky. Otázkou je, zdali na to vůbec ještě mají. Vystačí si se stále stejnými výrazovými prostředky a vypelichanou bu bu image? Problém je totiž v tom, že za dobu jejich odmlky se stala spousta věcí. Prodigy by stále chtěli být punk a ještě víc rave. Ovšem jsou tady kapely, vedle kterých vypadají jako zatrpklí dědkové zarytě razící svoji pravdu. "Invaders Must Die" je pak jen pouhým trucovitým gestem, kterým se parta pohaslých hvězd odmítá smířit s faktem, že ztratila kontakt s realitou. Doba je už zkrátka jinde a nedožene ji ani Dave Grohl za svojí bicí soupravou. Typická energičnost se v konečném důsledku mění v dýchavičné supění hodné snad jenom politování. Trochu smutný konec revolucionářů taneční scény minulé dekády.

---

Album: The Prodigy - Invaders Must Die
Průměrné hodnocení: 6,0/10
Celkový čas: 45:55
Skladby: Invaders Must Die, Omen, Thunder, Colours, Take Me To The Hospital, Warriors Dance, Run With The Wolves, Omen Reprise, World's On Fire, Piranha, Stand Up