Podruhé v rámci aktuálního "Memento Mori Tour" mohli čeští fanoušci vidět v Praze legendární Depeche Mode. A zatímco loni v létě si mohli užít open air v pražských Letňanech, včera přišla na řadu tradiční indoor show v O2 areně. A to první ze dvou. Ta druhá, taktéž vyprodaná, ještě na naše hlavní město čeká zítra. Depeche Mode jsou zkrátka v tuzemsku fenoménem už od svého prvního koncertu ještě za socialismu a mít v Česku halu s mnohem větší kapacitou, jistě ji (nyní bohužel už jen duo) naplní bez problémů také.

Večer odstartovali britští Humanist. Projekt multiinstrumentalisty Roba Marshalla vyzněl skvěle, se svou temnou kytarovkou nabídl jak svižné a tepavé postpunkové kusy, tak pomalé a táhlé noiseové skladby. Jeho hluboký temný vokál navíc připomínal Marka Lanegana, Andrewa Eldritche ze The Sisters Of Mercy nebo právě zpěváka hlavních hvězd večera. Rozhodně se jednalo o vhodně zvolený support.

Samotní Depeche Mode začali svůj set rozvážně, a to poměrně pomalými novinkami z aktuální desky "Memento Mori", následně už ale vsadili na jistotu a pestře střídali syntetizátorové klasiky z osmdesátek s atmosférickými, temně rockovými kusy z let devadesátých. Postrádat jsme tak mohli snad jen "A Question Of Time" s legendárním Gahanovým vrtulníkem, naopak je dobře, že se do setlistu (kromě povinných novinek) nedostaly kousky z posledních, utahaných alb.

Hlavní pozornost na sebe samozřejmě strhával právě jeden z nejcharizmatičtějších koncertních frontmanů historie, démonický Dave Gahan. Nehledě na nezastavitelné šediny bych mu jinak mu jeho věk opravdu netipoval. Fascinoval jak naprosto přesným zpěvem, který svým hlubokým tónem až mysticky rezonoval celou halou, tak svými pověstnými piruetami a lascivně provokativním tancem. A když už jsme u tance, jedna šťastná slečna si díky pódiu vysunutému do středu kotle mohla s Davem dokonce i krátce zatančit.

Po hudební stránce bylo jejich vystoupení naprosto předpisové, vyzdvihnout musím hlavně precizního bubeníka Cristiana Eignera. Hravé koncertní aranže dodaly šťávu i některým akurátně vycizelovaným studiovým kouskům, na druhou stranu rozverně skočná koncertní podoba songu "A Pain That I'm Used To" naprosto ztrácí své původní hypnoticky temné kouzlo.

Jakkoli hudebně bylo vše na jedničku s hvězdičkou, o to víc zklamala vizuální stránka show. Na Depeche Mode jsou přece jen i v tomto směru kladeny ty nejvyšší nároky. A tak civilní a nenápadité smyčky s lidmi v pohybu, pár barevných filtrů, nebo dokonce lenost v podobě prosté projekce hudebního klipu dané písně rozhodně nedostály očekávání.

Když čtvrteční vystoupení srovnám například s projekcemi na "Sounds Of The Universe Tour", které nás svými surreálními obrazy, ornamenty a působivými vizualicemi skutečně přenášely až do vesmíru, jedná se jednoznačně o zklamání. Nemluvě o iritujícím písmenu M, které překáželo přes skoro celé projekční plátno, byť chápu jeho symbolický význam.

Odvázaný nemůžu být ani z celkové atmosféry, která mi přišla na to, jak oddané mají depešáci fanoušky, poměrně studená. S novinářským sedadlem situovaným až pod samotný strop haly jsem totiž měl neplánovaně výhled na celou arénu pod sebou, a tak můžu konstatovat, že vyjma obligátní máváčky v "Never Let Me Down Again" a rozjuchané dřevní diskotéky "Just Can't Get Enough" lidé na tribunách jen seděli a netančili, jak se to děje v pozdní fázi koncertů, které umí strhnout skutečně všechny přítomné.

Stejně tak na ploše se téměř nic nedělo, chyběly vlajky zemí přítomných fans a různé transparenty, jak bývá zvykem. Halou sice vládl vděk a spokojenost, ale také statičnost. Ač se mnou návštěvníci z kotle určitě nebudou souhlasit, tak bych popsal včerejší publikum.

Navzdory svému věku jsou ale Depeche Mode koncertně stále ve formě a minimálně pár let nám ještě budou rozdávat radost. Snad jen příště budou více myslet i na vizuální stránku koncertu.