Vojtěch Drahokoupil - Nechtěl jsem ze sebe už dělat troubu a pitvořit se

21.01.2024 16:30 - Hana Bukáčková | foto: Lenka Hatašová

"Musel jsem se zbláznit, abych přišel k rozumu. Tančil jsem s ďáblem velmi ostře. Bál jsem se, že nejde vyhrát a nikdy to neskončí," říká zpěvák Vojtěch Drahokoupil. V první prosincový den vydal debutové album "Pocity", které charakterizuje gospelový sound. Nejenom o něm byla řeč...
Venku je tvoje debutová deska "Pocity". Jaké pocity se v tobě kumulují s jejím vydáním?

Jde o něco, na čem jsem dva roky dělal. Vidím to jako určitý start mojí hudební kariéry. Všechno, co bylo předtím, ať už jsem hrál v kapelách, nebo vydával singly, bylo nabírání zkušeností, oťukávání.

Vojtěch Drahokoupil
© archiv Vojtěcha Drahokoupila
To chápu, ale proč až nyní vznikla deska?

Vydal jsem devět singlů a pak přišel desátý, a to gospel "Co víc si přát". Čekal jsem, protože jsem věděl, že dokážu napsat lepší věci než ty, které jsou venku. Také jsem chtěl, aby mělo album celistvý koncept. Aby nešlo o teenage pop punk z garáže, co jsem hrával. Pokud mám vydat debut, tak ho musím udělat poctivě. S muzikanty, kteří tomu dají přesah.

Zalezl jsem do studia a piplal se s jednotlivými songy. Nenajdete tam různou škálu zvuků. S Jirkou Vidasovem jsme pracovali na tom, aby byly aranže podobný. U mě jsou dané nástroje, které se pořád opakují. Zvukově se skladby neodlišují, jen aranží a nápady. Nejde o nic osvojeného z hudební banky. Díky gospelu jsem potkal tým lidí, kteří k natáčení přistoupili maximálně profesionálně. Celkem se tu objevuje 40 spolupracovníků. Na každý nástroj jsem si vybral nejlepšího psychopata, ale pevné jádro se mnou tvoří dalších pět muzikantů, kteří mě doprovodí i na křtu desky v Lucerna Music Baru 19. dubna 2024.

Jak ses zmínil, pod nahrávkou je autorsky podepsaný i producent Jiří Vidasov. Pro mě je to vesměs neznámé jméno. Jak jsi k němu přišel a proč jsi nesáhnul po známé tváři? Je to i tím, že ses chtěl odlišit a udělat to jinak?

Přesně tak, nechtěl jsem to mít stejný. Mně se nelíbí, co se teď v hudbě děje. Mirai mají hity jako prase, ale nechápu, co píšou teď. Mirai zní jako Ben, který je trendy. To ale přece neznamená, že proto budou všichni zpívat jak on. Nechci být jako oni. Jednu část života jsem si přál patřit mezi ně, ale pak mi došlo, že to není moje cesta.

Jirka Vidasov psal věci pro Honzu Bendiga, Emmu s Jordym a další. Hlavně je to jazzový pianista, aranžér. Seznámili jsme se při tvorbě písně pro Elišku Ruskovou, kterou jsem napsal. Tehdy jsme ji nahrávali v jeho studiu, kde byl s námi jako supervizor. Zapovídali jsme se a zjistili, že má stejný názory nejen na hudbu. Moje tvorba je o lásce, chci být zamilovaný a šťastný na tomhle světě. Není to Tomáš Klus, sluníčkování, není to nadávání na dnešní společnost, jak je dnes normální. Vnímal jsem negaci kolem sebe, proto jsem si řekl, že udělám vlídný album. Za těch deset let, co se v hudbě pohybuju, jsem potkal hodně producentů. Nikdo mě nechápal a každý z nich se snažil mě upravit. Nechtěl jsem dělat muziku s vědomím toho, že tam dám akordy proto, aby to hezky znělo. Chtěl jsem využít maximum toho, co jsem se od pěti let postupně na školách učil. Moje hudba nestojí jen na teorii, ale i na tom, co cítím.

Vojtěch Drahokoupil
© Lenka Hatašová
Dřív jsi vystupoval jako Vojta D. Odteď už tedy pod celým jménem?

Přezdívku vymyslel Sebastian, se kterým jsem hrál v kapele. Přišlo mi to hrozně cool, znělo to jako Anna K. Tohle umělecké jméno jsem používal tři roky. Říká se, že kluci v 26 letech projdou vnitřním probleskem a řeknou si, že už nebudou jako malí, ale stanou se muži. Mně se v tom věku stal takový přerod. Ten ovlivnil i "Survivor", kde jsem dostal psychicky po držce. Vysmívala se mi tehdy celá republika. Zvážněl jsem, nechtěl jsem ze sebe dělat troubu a pitvořit se. Chtěl jsem udělat něco, za co si mě budou lidi vážit, a to se mi, doufám, s tímhle albem povedlo. Chci zůstat co nejvíc autentický a nic neupravovat. Nahrát to live na první dobrou. Pak má deska úplně jiný feel. Je to moje know-how, který jsem si našel.

Vojtěch Drahokoupil

Vojtěch Drahokoupil je zpěvák, muzikant a moderátor. Hrával v kapelách All For 69 a New Element. Od roku 2018 je moderátorem Mixxxer Show na Óčku. Hraje v muzikálech, získal deset hlavních rolí. Aktuálně ho můžeme vidět v představení "Okno mé lásky", zkouší "Troju". V roce 2018 se zúčastnil páté řady televizní show "Tvoje tvář má známý hlas". Na kontě má několik singlů, avšak první řadovku "Pocity" vydal až v roce 2023.

Album obsahuje píseň "Pocit", duet s Terkou Maškovou, ale celá kolekce nese název v množném čísle - "Pocity". Natolik bylo pro tebe tohle slovo stěžejní, že se dostalo do titulu desky? Nebo je to i tím, že jsi přiznal, že tě trápí psychické problémy a s tím spojené pocity?

Přemýšlel jsem nad mnoha variantami. Deska je hodně z mého života, nitra. Mezi návrhy bylo "Všechno nebo nic", protože riskuju hodně, i finančně si to hradím sám. Ale tohle slovní spojení mě přestalo bavit. Navíc Ewa Farna má stejnojmennou píseň. Druhá varianta byla číslovka "27". Byl jsem hypochondr a bál se, že až mi bude 27, umřu. To se nestalo. Jedeme dál a musím si zorganizovat život, na který jsem předtím kašlal. Šlo o očištění od toho, jaký jsem byl vůl. Neměl jsem rád, když mi říkali, že jsem Vojta z Óčka nebo ten ze "Survivoru". Ani jedno nejsem. Divadlo dělám proto, abych si vydělal na výrobu tohohle alba. Mým snem je dostat nominaci do Anděla. Dělám to jinak a poctivě, vážně. Věřím, že je to můj otisk.

Jak už jsi naznačil, vydals před singlem "Co víc si přát" dokument "Všechno nebo nic!". Přistupuješ tak obecně ke své práci - že vše děláš buď naplno, nebo vůbec?

Je to v mý povaze - být extrémista. Tady je to až za hranou. Dal jsem vše do desky, kapely i křtu. Je to vše, pro co teď plně žiju.

Album otevírá píseň "Bosí v trávě", která mě hodně baví. Je to vzpomínka na hezké chvíle?

Jsem velký nostalgik. Často se v hlavě vracím do chvil, kdy mi bylo hezky. V tomhle songu vzpomínám, jak jsem chodil hrát fotbal na umělku. Tehdy jsem nic neřešil, bylo to bezstarostné období.

Skladba "Ležíš na mně" je plná vášně. Je adresovaná někomu speciálně, nebo je obecná?

Schválně jsem to přepálil. Miluju vášeň, je to pro mě inspirace. Miluju sex, ne v tom blbým slova smyslu. Mně to dá víc, než kdybych si koupil lamborghini. Jsem požitkář. Chtěl jsem zhudebnit, když jedu s někým na chatu - přesně tak, jak je to zobrazené v klipu. Jenom já, romantika, kytara, atmoška, to jsem prožil tolikrát. Za život jsem potkal hodně múz, které mě inspirovaly. Hodně lidí mi řeklo, že klip je porno. To si nemyslím, porno vypadá jinak.

Zmíněný "Pocit" je tu jediným duetem. S Terkou Maškovou ses seznámil v roce 2018 během páté série pořadu "Tvoje tvář má známý hlas". Jak na účinkování vzpomínáš?

S Terkou a Patrikem Děrgelem jsme byli v soutěži nerozlučné trio. Byli jsme spolu furt a užili si to jinak. Jiní účinkující to brali dost vážně. Měli na sobě sluchátka a drtili to. U mě se to zlomilo tehdy, když jsem počtvrté za sebou měl dělat ženu. Přestal jsem řešit, kdo vyhraje, a začal si z toho dělat prdel. Rád se vracím do sebe. Proto jsem o pauzách hrál na piano, co tam bylo. Jak jsem byl v různých maskách a převlecích, tak mi bylo u piana dobře. Představoval jsem si, jak jsem doma. Vždy za mnou přišla Terka a říkala mi, co mám hrát. Začali jsme zpívat a ty hlasy k sobě tak šly! Říkali jsme si, že společně něco uděláme. Song "Pocit" původně nebyl duet, ale byl emočně tak velký, že si o to sám řekl. Tereza má jeden ze dvou největších hlasů u nás. Miluji ji srdcem, je to zlatý člověk! Z ničeho se neposrala, je furt stejná.

Sledoval jsi ji teď ve "StarDance"? Byls v Lucerně na jejím největším koncertě?

Lucernu jsem nestihl, ale ve "StarDance" jsem jí fandil. Je sice nervák, ale pak všechny rozsype. Dala to krásně. V březnu spolu vydáme klip. Líbí se mi na ní, jak je díky tanci teď fit, chci začít taky pořádně cvičit.

Jeden song se jmenuje "Hlavou proti zdi". Jdeš často proti proudu?

Od svých šestnácti pořád. Studoval jsem na Ježkárně, tam byli hrozně usedlí lidi, kteří to brali vážně. Nemám rád lidi, co jsou ze sebe zesraní, moc se prožívaj'. Já jedu do plných a beru vše srdcově. Když jsem je pozoroval, říkal jsem si, že hudbu miluju, ale není to způsob, jakým ji chci dělat.

Písnička "Co víc si přát" vše odstartovala. Jak se tančí s ďáblem? Narážím na úvodní verše popisující boj s psychickými problémy, které se vyrojily v souvislosti s účastí v "Survivor", kterou jsi poměrně záhy hned v úvodu opustil.

U mě to začalo před čtyřmi lety panickými atakami, kdy jsem byl dost v prdeli. Čtyři měsíce jsem nemohl vyjít z domu, natož pracovat. Nevěděl jsem tehdy, o co jde. Tenkrát o podobných věcech nikdo nemluvil. Po "Survivoru", kdy jsem se k tomu veřejně vyjádřil, se to v médiích začalo naštěstí objevovat poměrně často. Souvisí to myslím i s tím, že se u mladých zhoršuje psychické zdraví kvůli sociálním sítím, na kterých jsou často závislí.

Já jsem se musel na všechno vykašlat. Musel jsem se zbláznit, abych přišel k rozumu. Přestáváte řešit nesmyslný věci, protože jste se dotkli toho, z čeho máte strach. Měl jsem pocit, že se mi hlava nevrátí, a nechtělo se mi žít dál. Ne že bych se chtěl zabít, ale byl jsem v háji z toho, že už nemůžu žít v životě tak jako předtím. Proto jsem napsal "Co víc si přát", kde se zpívá: "Vím, jak tančí se s ďáblem, a ze tmy se zář vynoří." Teď už vím, že se to zlepší. Dřív jsem to nevěděl. Tančil jsem s ďáblem velmi ostře. Bál jsem se, že nejde vyhrát a nikdy to neskončí. Nakonec to skončilo dobře, byla děkovačka a konec představení.

Tato písnička byla velký ventil a moje duševní záchrana. I proto to byl gospel, kostel, duchovno. Měl jsem problémy, které se netýkaly fyzična, ale trápily mě existenční věci typu: "Proč zrovna já?" Nechápal jsem svět kolem sebe, připadal jsem si hrozně sám. Jsem hrozně upřímný a otevřený člověk, ale málo lidí si k sobě opravdu pustím. Hledal jsem alternativu k tomu, jak mě můžou lidi poznat, a zároveň jsem si chtěl udržet soukromí. V tu chvíli tato písnička byla ideálním ukazatelem. Celou deskou se vracím k něčemu, kde moje hudba začala.

Další v tracklistu je "Harampádí", obohacené o smyčce, které tomu přidávají na sentimentu.

Song je o mně a tátovi.

Chápu, nechceš to dál rozebírat. "Děj se, co se má dít" - to není rozhřešení, ale další skladba. Co popisuje?

Mám nejlepšího kámoše Michala Holána, dabéra, herce. Každý s ním je rád, šíří super náladu. Žije teď a tady a neřeší kraviny. Starší track "Žít tady a teď" jsem napsal podle mého pocitu z něj. Chtěl jsem mít píseň v obdobném duchu i na tomto albu, proto vznikla "Děj se, co se má dít". Je to oddechovka, vyjádření bezstarostnosti.

V opačném módu je "Každý z nás".

Granát granátů. Je to rockovější gospel. Je o vzájemném propojení. Každý z nás řeší démony, máme v sobě špatné věci. Ale je důležité tu mít někoho, s kým ty démony porážíš.

"Můrám" je adresovaný komu?

Je to jediný track, který jsem nenapsal já, ale Jirka Vidasov. Nikdy jsem nezpíval věc, kterou jsem nenapsal. Ale když jsem tuhle skladbu slyšel, věděl jsem, že její výpovědní hodnota je jinde. Je o vztahu s holkou, který nedopadne dobře, a to kvůli ní. Je pro všechny holky, co nejsou úplně hodný.

Na konci je tu "Poslední přání". Co tím bylo myšleno?

Chtěl jsem desku uzavřít niternou zpovědí srdce, proto text začíná: "Chybí mi pár vět, ve kterých chtěl bych ještě něco říct." Vidím, že nám mladým utíká život mezi prsty. Je to takové varování, že si na to mají dávat lidi pozor. Celou dobu jsem byl benjamínek, a najednou mi bude třicet! Je to tak rychlý. Furt řešíš budoucnost, ale vůbec nežiješ přítomností. Čím víc máš práce a starostí, tím víc to letí. Už teď vím, že moje nostalgická zamýšlející se deska přijde ve čtyřiceti.

Nedílnou součástí tvého života jsou muzikály. Jejich odraz cítím i na albu… Ztvárnil jsi deset hlavních rolí. Aktuálně hraješ v "Oknu mé lásky", což je hitmuzikál složený z písní Olympicu. Jaký k nim máš vztah a jak se ti zpívají?

Mám tam roli sedmnáctiletého sprejera vychovaného ulicí. Zažije dvě intenzivní lásky. Jednu hraje potetovaná Sharlota, s ní jde o drsný vztah. Zjistím, že vykrádá benzínky a je dost ostrá. A pak tam přijde Kateřina Marie Fialová. Baletka, která dá můj život do kupy. To, co hraju, je můj život. Moje role má kámoše, kterému může zavolat v noci s čímkoliv. Takového člověka mám naštěstí v reálu. Zrovna Peter Pecha, co hraje tu roli v divadle, je můj velmi dobrý kamarád i v normálním životě. "Okno" je pro mě prožitek, hrozně úzká věc, se kterou se dokážu ztotožnit. V představení mi umře máma, vše tam prožiju, až je mi z toho smutno. Když hraju, tak to prožívám. Herec má emoci zahrát, ne se pak trýznit.

Aktuálně zkoušíš další muzikál. "Troja" má na konci ledna veřejnou generálku. Hraješ zde Parida, který si vezme Helenu a kvůli kterému vypukne válka.

Cítím, že "Troja" by měla být jedna z posledních záležitostí na divadle.

Vojtěch Drahokoupil
© Lenka Hatašová
Co se ti v muzikálech líp zpívá? Známé hity, nebo nové songy?

Na skladby od Olympicu jsem se těšil. Znám je a mám je rád. Na písničku "Otázky" jsem balil ve dvanácti letech holky na táboře. Díky tomu, že lidi je znají, máš předem jistou jejich pozornost. Divadlo zpívá s tebou. Během prvního obrazu jsou diváci tvoji. Začal jsem s muzikály v osmnácti. Hrál jsem tehdy v představení "Romeo a Julie". Šlo o nastudování původní francouzské verze, já měl tu příležitost být českou verzí Romea. Nazkoušel jsem nejkrásnější písničky.

Živíš se i moderováním. Bereš to jako plusovou hodnotu, která ti usnadňuje pohyb na pódiu, zvyšuje sebevědomí a pomáhá ti v povídání mezi písněmi?

Myslím, že jo, říkalo mi to hodně kolegů.

Vojtěch Drahokoupil
© archiv Vojtěcha Drahokoupila
Poslední roky máš výraznou image - dready a tetování. Nevadilo to někdy při práci?

Tahle image štve všechny maskéry a garderobiéry. Když jsem byl v "Tváři", každé líčení začínalo dvouhodinovou prací v maskérně, kde mi zakrývali tetování. Ale dává mi to svobodu. Chci to shodit. Dready mám tři roky, péče o ně, a to včetně dodělávání odrostů, je náročná, občas i bolestivá.

(Týden po našem rozhovoru Vojta dready sundal - pozn. aut.)

Zastavím se u tetování - máš vytetovaný například lapač snů. Vzniklo to třeba na popud tvých psychických problémů?

Nemám rád negativní lidi a tím myslím někdy i sebe. Většina společnosti je nasraná už jen z principu - na inflaci, covid, politiku - taková je dnešní doba. Jednou jsem si zapnul zprávy a hodilo mě to do takové depky! Vypadalo to, že svět končí. Miluju svoji bublinu, je mi tam hezky. A těm, co v ní jsou se mnou, je taky hezky.

Taky máš vytetovaný slogan: "Music Is My Fate" ("Hudba je můj osud"). Umíš si představit, že děláš něco jiného?

V ničem jiným nejsem dobrý. S muzikou umím pracovat. Odmala jsem věděl, že mám tento dar. Věnoval jsem tomu všechno, nic jiného jsem nikdy dělat nechtěl. Když jsem ve třeťáku na hotelovce zjistil, že bych musel nastoupit do práce a nemohl se věnovat muzice, tak jsem do toho začal šlapat pořádně. "Music Is My Fate" je název mé úplně první písničky, kterou jsem složil. Text k ní napsal můj brácha. Mně bylo dvanáct, jemu čtrnáct. V sedmnácti jsem ji hrál na Óčku, díky tomu jsem dostal lano do Prahy. Tenhle slogan má pro mě tedy mnoho symbolik.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY