Sia už není jen tak někdo. Sia je Někdo. Ve světě popu existují forbesí seznamy nejvlivnějších celebrit (ahoj, Beyoncé) a pak šedoeminenční seznamy vlivných lidí vzadějc až v pozadí. No, a tam na trůnu sedí slečna Furlerová a diktuje. Diktuje všem. I princezně Bey. A všichni oddaně a rádi poslouchají. Protože vědí, že se to vyplatí. Teď ale přišel čas, aby promluvila samotná královna. Přišel čas na její šestou řadovou desku "1000 Forms Of Fear".

Měla na výběr. Buď bude pokračovat cestou popu, kterou už známe z jejích posledních dvou alb, nebo se vrátit ke kořenům, na které mnozí z nás tak rádi vzpomínáme. Fakta, pane redaktore? Na návraty ke kořenům ještě nedozrál čas, s tím je potřeba se ještě na několik let smířit. A subjektivní dojmologie? Vlastně to nevadí, neb Siin pop je čím dál lepší.

Ta popová cesta ale nebyla vůbec žádná růžová, OK? Rostoucí popularita, která po vydání "We Are Born" ještě nabrala na otáčkách, byla na letos osmatřicetiletou Australanku najednou příliš. Kamarád alkohol začal napřed pomáhat, pak škodit a nakonec našeptávat: "Skonči to. Jednou provždy. No tak!" Sia svýho proradnýho kámoše ale neposlechla (naštěstí!), stáhla se do pozadí (na trůn) a jen tak mimochodem, mezi vládnutím, po večerech, dávala dohromady jeden ze svých nejsilnějších hudebních materiálů.

Dejte si "Chandelier", pokud jste teda ještě pořád neměli tu čest, a pochopíte. "Im' gonna live like tomorrow doesn't exist" může znít jako stokrát omílaná fráze, v Siině případě ale získává úplně nový rozměr. Vsazená do melodie roku 2014 je mottem a základním posláním celé desky. Tenhle song se neohraje. Tenhle song je Sia. Ostatně vznikl tak, že Sia psala a psala a přemýšlela, pro koho ta písnička bude, až zjistila, že je vlastně pro ni.

"1000 Forms Of Fear" ale není jen "Chandelier", i když je z celé nahrávky asi nejvýraznější. Překvapí vás "Burn The Pages", ve které Furlerka pracuje s hlasem jako zatím nikdy (trochu jako Natasha Bedingfield?), na Mars vás vystřelí "Free The Animal", jejíž bombasticky vyprodukovaná mezihra v čase 1:11 a závěr ve 3:50 jsou tady pro všechny, kteří si mysleli, že v hudbě jsme slyšeli už všechno. "Fair Game" naopak nabízí jedno z nejminimalističtějších sól vůbec.

Sia je veselá ("Hostage"), Sia je smutná ("Big Girls Cry", "Eye Of The Needle", "Straight For The Knife"), Sia ukončuje album temperamentní písničkou "Dressed In Black" (vzpomínáte na "Where I Belong" z "Colour The Small One"?). Motivy smrti a ohně, které se tak často objevují v textech, pak vysvětlují, proč se paní královna rozhodla neukazovat protentokrát obličej, ale jen účes.

Sia umí. Ví, jak napsat melodii, ví, jak vystavět song, ví, komu zavolat na pomoc s produkcí, ví, jak se udržet na hraně mezi patetickými baladami a dechberoucími skladbami, ví, jak na pop, ví, jak na všecko. Její hlas pak zůstává tím vrcholem, který korunuje dílo i v kusech, které byste, nebýt právě toho vokálu, nazvali obyčejnými písničkami. "1000 Forms Of Fear" je hodně silná deska. Není jednoznačná. Není jednoduchá. Není to bezstarostná popina. Ale je to nakonec asi přesně to, co Sia měla teď udělat.