Co jsou normální okolnosti? Přece když kapela zahraje, jak jsou fanoušci zvyklí. Co jsou tedy nenormální okolnosti? To když kapela nezahraje tak, jak jsou fanoušci zvyklí, to dá rozum. Možností je spoustu - tak třeba si pamatuju, když moji oblíbenci zahráli pro stovku lidí na parníku, plavíc se proti proudu Vltavy někam ke Zbraslavi. Docela úlet. Častější formou nenormálních okolností jsou však akustická vystoupení, kdy koncert obvykle získá úplně jinou atmosféru. S těmito plány přijeli do Prahy i 100°C.

"Jakýpak akustický koncert?" musel se leckdo podivit, když sextet doplněný pohlednou zpěvačkou lehce před devátou spustil. Instrumentální transformace do akustické podoby se totiž mariánskolázeňským hrubě nevydařila. Odpusťme samplům, jejich odhlučněná forma je samozřejmě nemožná. Jenže správně nezněly ani bicí a logicky ani elektrická (!) baskytara. Jediným, kdo dodržel "pravidla" unplugged koncertu, tak byl pouze frontman Joshua.

Přitom celá produkce začala více než slibně: mrazivý večer na pražském Žižkově prosvítily sluneční paprsky a z hromad sněhu v nedalekém parku stydlivě vykoukly první sněženky - tak hřejivé účinky měla produkce předskakující pětice Goodfellas. Tolik nadšení, pozitivní nálady, instrumentálního vyhranosti a milé a veselé interpretace pohromadě se často nevidí. Vraťme se naposledy k výrazu "akustický". Jeho význam by totiž mohla tahle parta vyučovat. Pop, rock, funk, hip hop, jakýmkoliv směrem se Goodfellas vydali, znělo to živě, energicky a zajímavě.

To stupně by se mohli učit. Z tohoto pohledu totiž působili jako nepovedený akusticko-elektrický hybrid. Zvláštní - vždyť nijak výrazně hluční nejsou a člověk by proto čekal, že pro ně nebude tato alternativa problém. Jenže byla. Skladby vyzněly neslaně, nemastně, místy až sterilně - většina z nich vlezla jedním bubínkem do hlavy a kolem druhého zase prosvištěla ven. Setu navíc chyběla energie a pokud někdo čekal pařbu pro 100°C obvyklou, odcházel zklamán. Hlas lidu zněl jasně! Když se totiž Joshua zeptal na smysl celé akce, publikum reagovalo vlažně. Jeho následný komentář "Padesát procent taky dobrejch" nemohl být výstižnější.

Jakkoliv k tomu nebylo daleko, průšvih se nekonal - na to jsou 100°C příliš zkušení hoši a dobří hudebníci. Zásahem do černého bylo rekrutování zpěvačky Sabiny Feldmanové. Ta v roli křehkého elementu lahodila oku i uchu a na rozdíl od smyčcového tria, objevivšího se během několika písní v zádech kapely, byla dostatečně slyšet. Vedle nevýrazně znějících kousků se v setlistu objevilo i několik skutečně povedených ("Who I Am" nebo "Azataki"), které spolu s přece jenom šťavnatějším závěrem napravily pochroumaný dojem.

Nacvičit akustické vystoupení není žádná legrace. Kluci z Mariánek sice nic neodflákli, přesto se nezadařilo. Příště radši postaru.