Vladimír Mišík s Etc... mají na české hudební scéně postavení, které jim umožňuje se na nikoho a na nic (snad kromě neklesajícího věku) neohlížet a dělat si to, co je baví a co již mají léta prověřeno. Mišík & spol. si mohou s klidem dovolit zvysoka kašlat na hudební trendy a moderní technologie, a přesto si je za výše uvedené dovolí kritizovat pouze naprostí zabedněnci. Pánové mají tu výhodu, že prakticky jediným srovnáním, kterému bude vystavena každá jejich další deska, jsou jejich alba předchozí. Na druhou stranu je vysoká laťka naprosté většiny produkce z dílny lidí kolem Vladimíra Mišíka možná tím vůbec nejpřísnějším měřítkem, obzvlášť navazuje-li kapela na tak skvělé album, jakým je zatím poslední opus z roku 1999 "Nůž na hrdle". Právě proto, že tato deska byla možná tím nejlepším, co Vladimír Mišík od počátku osmdesátých let podepsal, se čekalo na zjištění, zda se jednalo o poslední vzepětí sil legendárního muzikanta či o potvrzení jeho postavení absolutní špičky českého bigbítu. Již po prvním poslechu novinky "Umlkly stroje" můžeme první alternativu směle odsunout do pozadí (ale kdo chodí na koncerty, považuje podobné přemítání již samo o sobě za stupidní). Ale trochu detailněji.

Etc... vzor 2004 (resp. již 2003) jsou vedle Vladimíra Mišíka prakticky samí dlouholetí harcovníci, kteří v okruhu své momentálně domovské kapely strávili tu delší, tu kratší část hudebního života: Jan Hrubý, Petr Pokorný, Pavel Skála, Jiří Veselý a Jiří Zelenka. "Umlkly stroje" jsou tak po delší době prvním albem, na němž se nepodílely letité pilíře Etc... Jaroslav Olin Nejezchleba a Stanislav Kubeš a na výsledné podobě alba je to znát. Kapela se tak svou novinkou - nejen personálně - vrací někam do období první etapy Etc... ze začátku osmdesátých let. Zda je to změna k lepšímu či nikoli, je v tomto případě více než kdy jindy záležitostí osobního vkusu posluchače. Jste-li - jako autor - ctitelem profesionálního primitivismu Olina Nejezchleby (který ale i tak v několika písních hostuje a předposlední "Malý velký muž" je z jeho pera) či bigbítové razance Standy Kubeše, pak vám zde možná budou chybět některé perly z "Nože na hrdle" ("Honduras", "Věci kolem", "Byl jsem dobrej" resp. "Sobotní rej"). Pokud naopak preferujete rozevláté bohémství Honzy Hrubého a staré zlaté časy z dob Mišíkovy "dvojky" či třeba pozdějšího "20 deka duše", shledáte novinku více než povedenou. Skutečně pouze velmi obtížně lze poslední dvě alba srovnávat, neboť se svou atmosférou nemálo odlišují. Ubylo ostrého tahu na branku (vedle titulní skladby např. "Z flámu", "Vedle") a o to víc času patří rozjímavým, pro Mišíka typickým skladbám ("Andělé nade mnou", "Nad usínající milovanou", "Kdybych už měl umřít").

Velmi šťastnou ruku měli pánové při výběru textů. Ať už jde o ty z pera dvorního básníka kapely Jiřího Dědečka (zde je zastoupen celkem pětkrát a zejména ultracynická "Řek mi doktor" patří k jeho mistrovským kouskům) či o zhudebnělé klasiky (Holan, Hrabě), vždy přesně zapadají do nálady skladeb a člověk má pocit naprosté přirozenosti a souznění. Skvělý je též Wernischův "Noční chodec" s komplikovaným aranžmá a potemnělou atmosférou dokonale korespondující s nijak veselým textem. Výborně dopadla skladatelská spolupráce dua Skála/Mišík s tradičně mišíkovsky vypointovaným textem "Romeo se kácí". Zajímavým zpestřením je Skálova (a také Skálou odzpívaná) dupárna "Vedle" s jakýmsi pseudokalandrovským frázováním a mile naivním textem Hany Sorrosové.

Na podobně vyrovnaných albech se těžko hledají písně, které z už tak silně nadprůměrné kvality vyčnívají. Autor těchto řádků by snad vypíchl již zmíněnou, přes dvacet let starou "Řek mi doktor" (ty ženský jsou teda mrchy!) a skutečně nádhernou melodii se skvostným Hrabětovým textem "Kdybych už měl umřít". Ale takto bychom mohli pokračovat až do konce, prakticky na každé písni najdeme něco, proč by mohla být zařazena na budoucím Mišíkově Best Of. Celé album je bez přehánění možno označit za zvukově dokonalé (však to také trvalo; Jirka Veselý odvedl skvělou práci) a hledat připomínky k hráčským výkonům by bylo urážkou soudnosti. Před pár lety jedna dáma autorovi ne zcela vzdálená prohlásila, že Mišík sice "pořád dobrý, ale už to neni, co to bejvalo". To možná ne, ale určitě to není horší. Kolik u nás vychází podobných desek?