Steve Lacy se po úspěchu singlu "Bad Habit" vrací se třetím albem "Oh yeah?". Místo snahy zopakovat svůj největší hit se pouští do popu, r'n'b, psychedelie i experimentů. Výsledkem je pestrá deska plná nápadů, i když ne všechny ustojí opakovaný poslech.
Pokud jste letos vyrazili do kina na nového "Spider-Mana" a vydrželi až do závěrečných titulků, pravděpodobně vám neunikla "Oh yeah?" od Stevea Lacyho. Stejná píseň zároveň otevírá jeho třetí řadovku. A protože jsme se s tímhle jménem na musicserveru zatím příliš nepotkávali, krátké představení nebude na škodu.
Zpěvák, kytarista a producent
Steve Lacy pochází z kalifornského Comptonu, města proslulého nejen vysokou kriminalitou, ale také řadou zásadních jmen amerického hip hopu.
Dr. Dre,
Kendrick Lamar,
The Game nebo
Coolio jsou jen některá z nich. Lacy se ovšem vydal trochu jiným hudebním směrem.
Ještě jako teenager se stal členem alternativní r'n'b formace
The Internet a podílel se na jejím průlomovém albu "Ego Death", nominovaném na Grammy. Vedle toho začal psát a produkovat pro další interprety a jeho jméno se postupně objevilo u
Kendricka Lamara,
Solange nebo
Vampire Weekend.
Sólově na sebe výrazněji upozornil s EP "Steve Lacy's Demo", které z velké části nahrál na iPhone. Domácí způsob práce se pak stal jedním z poznávacích znamení jeho tvorby. Profesionální studia, další muzikanti, producenti a lepší technika sice časem přišli, jeho nahrávky přesto neztratily určitou intimitu. Pořád často působí, jako by hudba vznikala někde v pokoji pár metrů od vás.
Debut "Apollo XXI" vyšel v roce 2019 a přinesl mu nominaci na Grammy. Opravdový průlom následoval o tři roky později s "Gemini Rights". Singl "Bad Habit" se dostal až na první místo amerického žebříčku Billboard Hot 100 a celá kolekce nakonec získala Grammy za nejlepší progresivní r'n'b nahrávku. Z muzikanta známého hlavně hudebním fanouškům a kolegům z branže se tak stala hvězda.
O to sympatičtěji působí jeho rozhodnutí nepokusit se na "Oh yeah?" natočit další "Bad Habit". Přístupnějších momentů tu samozřejmě najdeme dost a titulní song patří k těm nejlepším. Je lehký, chytlavý a ukazuje, že Lacy umí napsat velmi dobrý pop, aniž by sklouzl k prvoplánovosti.
Podobně se povedla i "The Feeling". Lacy mi v ní hlasem místy dost připomíná Simona Le Bona a klidně bych si ji dokázal představit i v repertoáru
Duran Duran.
Jenže "Oh yeah?" rozhodně není klasická popová nahrávka. Vlastně jí je spíš jen občas. Po většinu stopáže se na ní míchá r'n'b, soul, indie rock, elektronika i psychedelie a nezřídka během pár minut několikrát změní směr.
"Pure Colour" s
Erykah Badu se veze na psychedelické vlně, "Doom" je naopak mnohem kytarovější a patří k vrcholům celé kolekce. Tady všechno zapadne na správné místo a experimentování nepřebíjí samotnou písničku.
Největším extrémem se stala devítiminutová "Nice Shoes / In Your World". Slyšet se v ní dá snad všechno možné, neustále se proměňuje, rozpadá a zase skládá dohromady. Nudit se u ní rozhodně nebudete, zároveň právě tady nejvíc vyleze na povrch hlavní problém novinky.
Nápadů má Lacy evidentně na rozdávání, ne každý ovšem potřebuje tolik prostoru. Při prvním poslechu vás baví čekat, co zase vytáhne a kam se vydá. Jenže zajímavá hudba ještě automaticky neznamená, že se k ní budete chtít vracet.
Některé pasáže zaujmou hlavně tím, jak jsou udělané, samotná píseň pod nimi už tak silně nevyzní. Oproti tomu "Oh yeah?", "The Feeling" nebo "Doom" přinášejí i melodii, kterou si chcete pustit znovu. Jinde spíš převládá pocit, že Lacy narazil na nevšední zvuk nebo postup a rozhodl se ho prozkoumat ze všech stran. Napoprvé zábava, po několika posleších už o něco menší.
Celku by proto možná prospělo trochu víc sebekontroly. Ne ve smyslu, že by měl interpret přestat experimentovat - právě naopak. Po největším hitu kariéry mohl zvolit bezpečnou cestu a neudělal to, což je rozhodně plus. Některé pasáže by ovšem klidně mohly skončit o minutu nebo dvě dřív.
Na "Oh yeah?"
Steve Lacy znovu potvrzuje, jak dobrý muzikant a producent je. S každým dalším projektem se navíc posouvá dál. Ne všechno ale tentokrát vyšlo. I slabší chvíle však pramení ze snahy zkusit něco jiného místo pohodlného opakování receptu, který už jednou fungoval.
Pokud se mu podaří podobně silnými kusy jako "Oh yeah?" nebo "Doom" jednou zaplnit celou nahrávku a přitom neztratit chuť zkoušet nové věci, třeba se od něj té dokonalé desky opravdu dočkáme.