Koncept patnácti let od vydání "Racka" vsadil na absolutní akustickou čistotu. Tomáše Kluse na pódiu doprovázel jeho věrný kytarový souputník Jiří Kučerovský, dvojici však hudebně obohatila také akordeonistka Julie Vájdáková. Ta se po boku obou pánů objevuje poslední dva roky pravidelně a do aranží vnesla další hloubku.

Koncert na sezení se odehrál v komorním prostředí Musea Kampa, které má pro Kluse letos speciální význam - právě na tomto místě totiž během léta zářil v jedné z hlavních rolí divadelního představení "Klan Baťa".

Klus byl od první minuty v extrémně vtipné náladě - ale kdy není, že. Znovu potvrdil, že je absolutním mistrem improvizace, který by svým pohotovým jazykem strčil do kapsy většinu tuzemských rapperů. Rád komentuje dění v publiku. Když se například jedna z fanynek v proužkovaném oblečení chovala neposedně a následně na chvíli odešla, její nepřítomnosti okamžitě využil k humornému glosování a pobavil všechny přítomné.

Stranou nezůstalo ani tradiční přátelské popichování s Jirkou Kučerovským, ze kterého si Tomáš neustále utahoval kvůli jeho brněnskému původu. Jiří jeho poznámky přijímal s ledovým klidem a suchou ironií. Do publika se vydal pouze během písně "Do nebe", aby osobně pozdravil ženu, která neváhala tančit mezi sedícími diváky.

Jedna dáma prozradila, že lístky dostali od kamarádů, kteří si je nadělili k Vánocům. V den konání koncertu se jim ale narodila dcera Josefína. Shodou okolností tak novorozená holčička sdílí jméno s písničkářovou prvorozenou. Klus na to konto miminku přímo z pódia natočil videozdravici.

Kromě kompletního přehrání vzpomínané desky, včetně původního intra, došlo i na přání fanoušků, kteří si hlasitě vyprosili osvědčené hity "Pocity" a "Marie". Zazněly však i novější věci - "Lišce" či "Chuligán". Při společné písni s Julií "Vesmír má", která zazněla ve filmu "Tonda, Slávka a kouzelné světlo", zaplavily pódium efektní kouřové bubliny.

Nechyběla ani nadčasová skladba z "Racka" "Pánubohudooken". Ta získává na intenzitě obzvlášť v předvolebním období, které je zase za rohem. Kučerovský během ní nečekaně vytáhl vozembouch. Působilo to sice humorně, ale zároveň efektně, protože každé bouchnutí do nástroje bylo dokonale synchronizované s probliknutím světel.

Vedle prověřených stálic "Sibyla" nebo "Nina" z oslavované desky, které se zabydlely v běžném koncertním repertoáru, dostaly opět prostor i písně, které Klus běžně nehraje nebo je naživo nevytáhl celé roky. Patřily k nim například "Sobec" s výstižným veršem "celý život v jednom těle, musíme si vystačit" nebo "Dno za dnem".

Kontrastně pak působila píseň "Textovka v hudbě". Po letech zní její krátký rozsah a naprostá textová jednoduchost až úsměvně. Sám Klus u ní stál v pozoru jako žák školou povinný při recitaci. Pak už ale, slovy klasika a pánů muzikantů, čas trhl oponou, deska "Racek" dozněla a my se z končícího léta přenesli rovnou do Vánoc prostřednictvím závěrečné písně z alba "Ledaco".

Během večera už šlo znát, že přicházejí chladné podzimní dny. Zatímco dvě dámy poblíž mě na sebe postupně vrstvily zimní bundy, šály a čelenky, atmosféru venku dotvářela sama příroda. V jednu chvíli se zvedl vítr a ze stromů začalo padat listí. Společně s umělou mlhou puštěnou za zády muzikantů to vytvořilo magický vizuální efekt, který dokonale sedl k charakteru skladeb.

Jediná výraznější výtka večera směřuje k osvětlovači, který Tomášovi nešťastně svítil ostrým světlem zespodu do obličeje. Zpěvákovi to bylo viditelně nepříjemné, ale hlavně my v publiku jsme mu kvůli tomu špatně viděli do tváře. Nemohli jsme tak naplno číst jeho mimiku a emotivní prožitky, což je u takto intimního koncertu škoda.

Tomáš Klus každopádně ukázal, že i po patnácti letech má "Racek" co říct. V akustickém triu a komorním prostředí dostaly staré písně nový lesk a diváci odcházeli s pocitem, že zažili něco výjimečného.