Zhruba v polovině devadesátých let platili za výrazné jméno mezi domácími kytarovkami. Pak se po nich slehla zem. Řeč je o královéhradecké kapele Piráti 44. Ta se nyní po třiceti letech vrátila s novým albem "101". Opírá se o slavný román George Orwella a inspirovala jej prapodivná současnost.
Hudební cesta Slávka Hamaďáka, lídra
Pirátů 44, rozhodně nebyla přímočará. Začínal v undergroudové formaci Čertovi soustružníci, na konci osmdesátých let založil, společně s Petrem Vyšohlídem, soubor
Piráti, jedno z prvních rapových uskupení u nás. Nevydrželo dlouho.
Vyšohlíd dal dohromady dnes kultovní hardcore partu
Meat-House Chicago I.R.A., Hamaďákovi zůstal název, k němuž přidal číslici 44, a změnil směřování směrem k alternativní kytarové scéně. Nakonec z toho byla tři alba a v roce 1996 konec. V dalších třech dekádách vydal dvě básnické sbírky a dvě nahrávky pod hlavičkou folkového projektu Eskamotër & Echo Orchestr. A pak, po třiceti letech, došlo zase na Piráty 44.
Album "101" se, jak připomněl Hamaďák v našem nedávném
rozhovoru, zrodilo z naštvání a konečné rámování mu dal román George Orwella "1984". Nikoliv snad jeho politická vize totalitního světa, ale spíš motiv člověka pod tlakem vnějších okolností, člověka, který čelí svým strachům, ztrátám a pod tím vším, pod hroutícím se pocitem svobody, hledá naději a sílu pokračovat.
V deseti skladbách se tak přirozeně míchá rezignace se záblesky naděje, temnotou prosvítá světlo. V písní "Tady a teď" se otevírá možnost žít po svém, navzdory okolnostem:
"žít a inhalovat klid zbraní - ve dvou být chvíli mimo tam," zazní v hořkosladkém textu. "Pod hladinou řeky" zase přesvědčivě vykresluje svět vnitřní samoty, "Poušť" si pohrává s motivem ambivalentnosti štěstí, které je vždy, tak či onak, něčím vykoupeno.
Přímo z Orwellovy předlohy vychází titulní skladba, kde se v dialogu potkává hlas Velkého Bratra a hlas člověka, kterého moc vyslýchá a drtí. Desku uzavírá dvojice "Bardo" a "Odpojený", přinášející určité smíření, splynutí se světem:
"Všechno je jak má být / mezi nebem a zemí nepadá žádný smích / myšlenka 'modré nebe' drží všechno nad vodou / vzal bych tě s sebou."
O albu "101" bych se zdráhal uvažovat jako o koncepčním, přesto lze v písních vysledovat určitou linii postupného utahování šroubů a následného
rozplynutí ve všehomíru.
Písně jsou vybudované jako mozaika výrazných lyrických obrazů a spíše dávají tvar pocitům, než aby vyprávěly příběhy. Hamaďák nepotřebuje explicitně jmenovat Velkého bratra, Winstona Smithe nebo Julii, aby byl muzikantsky působivý a textově nosný. Využívá abstrakce, pracuje s ich-formou, posluchače nechává mezi střípky a náznaky pocitů bloumat a zaplňovat si je vlastními prožitky a obrazy.
Vše halí syrový, ale produkčně vlastně záměrně střídmý zvuk. Kapela si vystačí s klasickou sestavou kytar, basy a bicích, které občas podbarví klavír. Nástroje se tu nesnaží strhávat pozornost na sebe. Hudba tu slouží primárně jako funkční a pevný nosič pro Hamaďákovo sdělení. Dává textům přesně tolik prostoru, kolik potřebují.
Songy stojí na střídání jemnějších slok a ostřejších refrénů i nevtíravé, ale zapamatovatelné melodice, najde se tu prostor i pro klidnější, baladičtější kusy. Některé ze skladeb se dokážou do paměti zakousnout velmi hluboko - "Tady a teď" svým výrazným sloganem, úvodní "Katapultovaný" temným valivým riffem, píseň "Věčnost napořád" svou smutnou citlivostí.
Piráti 44 se na novém albu nesnaží znít jako své mladší já. Třicet let životních zkušeností se do tváře, hlasu i písňových textů Slávka Hamaďáka vepsalo hluboce. Deska "101" přináší dotaženou výpověď o současnosti, hovoří ale o věcech, které jsou věčné a potýká se s nimi téměř každý.