Když jsme v roce 2019 v recenzi "Heart To Mouth" napsali, že LP zůstává pořád svá, byla to pochvala. A ještě před třemi lety dokázala na "Love Lines" svou zavedenou hudební tvář dostatečně obměňovat na to, aby nenudila. "Room 12" už ale ukazuje i druhou stránku téhle mince. Americká písničkářka se totiž na své osmé řadovce v podstatě jen opakuje.

Celé album zní jako totální fan servis. Pískání? Samozřejmě. Ukulele? I to se hlásí o slovo. Velké refrény, procítěné balady a romantická melancholie? Jakbysmet. Laura Pergolizzi velmi dobře ví, co její publikum miluje, a servíruje mu toho vrchovatě. Naštěstí tu zůstává i její charakteristický hlas. Právě ten stále dokáže i poměrně obyčejnou melodii vytáhnout o patro výš a připomenout, proč před lety po dlouhé době psaní písní pro druhé nakonec prorazila.

"Room 12" nese poměrně výraznou českou stopu. LP strávila v roce 2024 se svou partnerkou Ivetou Maurerovou celý rok v Praze a zdejší pobyt se propsal i do skládání nového materiálu. Velká část "Love Is All I Have" vznikala právě u nás. Skladba přitom dobře reprezentuje celé album - příjemná, emotivní, krásně zazpívaná, ale zároveň natolik typická, že by klidně mohla pocházet z některé z předchozích nahrávek.

Celá deska se opět nese hlavně v pomalém a středním tempu, takže když přijde řada na trochu odpíchnutější "Don't Stop", chce se člověku zvolat hurá. Právě tahle položka společně s nádhernou baladou "When I Think of You", v níž hostuje Loyal Lobos, patří mezi nejkrásnější momenty celé kolekce. V obou případech zpěvačka ukazuje, že když ze své pohodlné šablony alespoň trochu vystoupí nebo ji vyplní opravdu silnou melodií, pořád umí strhnout.

Nechybí sice trocha country v "Jonesin'", o žádnou výhru ale nejde. Spíš je to další příjemný song, který při poslechu neurazí, jen po jeho skončení nenajdete příliš důvodů se k němu vracet. A podobných momentů se tu objevuje víc. Jednotlivě většinou fungují, problém nastává ve chvíli, kdy se jedenáct skladeb poskládá za sebe.

To ovšem neznamená, že by "Room 12" byla špatná deska. Interpretka, která se identifikuje jako genderově neutrální a používá zájmeno they, i když připouští také ženský rod, nezapomněla psát melodie, její hlas neztratil nic ze své síly a ani produkčně se tu nenachází mnoho věcí, kterým by šlo něco zásadního vytknout.

Jenže po tolika albech už nestačí pouze znovu dobře zvládnout to, co fungovalo minule. Chybí překvapení, nějaká větší změna nálady, odvaha zkusit něco, co by její zavedený rukopis alespoň na chvíli rozhodilo.

Na tvoření hudby pro skalní fanoušky není nic špatného. Jen u nahrávek jako "Room 12" nemá pro běžného posluchače příliš smysl pouštět si je celé. Stačí dvě tři písničky v playlistu a dostane prakticky všechno podstatné. Album v její diskografii nebude nijak vyčnívat a spíše se zařadí k těm slabším. LP tentokrát prostě neudělala nic vyloženě špatně, ale ani úplně skvěle. A právě v tom vězí ten problém.