Už samotná sestava hostů na slavnostní předpremiéře v kině Lucerna stála za pozornost. Večer uvedl moderátor ArtZóny Saša Michailidis a před projekcí vystoupilo jiné bratrské duo, tedy okleštěná sestava šumperské formace O5 & Radeček, která odehrála nijak zvlášť památnou verzi "Wonderwall" na akustickou kytaru a violoncello. V sále se to jen hemžilo známými tvářemi z tuzemského hudebního podhoubí.

Nechyběli srdcaři z branže - Thom Fröde z Imodia, Mardoša z Tata Bojs, písničkář James Harries, Marek Ztracený či Viktor Dyk z Lucie, ale ani hosté, u nichž už si dnes málokdo vybaví, že kdy měli něco společného s hudbou. Například Tomáš Řepka s Kateřinou Kristelovou, která se před mnoha lety proslavila původně jako moderátorka hitparády T-Music na Primě, nebo investigativní novinář Jan Tuna, který kromě skvělých reportáží o KFC či kvalitách kečupů dlouhé roky jezdí na česko-rumunský festival Banát a propaguje ho.

Ti všichni a mnozí další v podstatě potvrzovali i to, o čem se v dokumentu hovoří. Tedy že Oasis - stejně jako kteroukoli jinou skupinu - samozřejmě poslouchají mladí i staří, muži, ženy i všichni mezi tím. Nejpočetnější část publika ale tradičně tvoří dnešní čtyřicátníci, kteří devadesátky pamatují, protože jim tehdy většinou bylo -náct, a britpopovou válku tak zažili v plné síle. A právě na ně nový film v režii Dylana Southerna a Willa Lovelace cílí nejvíce.

Období, kdy byli Oasis jednou z největších kapel na světě, snímek v úvodních minutách jen rychle prolétne, na dlouho se nezastaví ani u samotného rozpadu během francouzského festivalu Rock en Seine v roce 2009. Než se tedy vůbec pořádně rozjede, jsou už bratři zase pospolu a vy sledujete první z řady pikantních záběrů: zkoušku na chystané comebackové turné, na kterou přijde nakvašený Liam... a zakrátko nato zase nasupeně odejde. Je to výborná scénka, jedna z nejlepších, které nový dokument přináší.

Jenže s přibývajícími minutami začínáte zjišťovat, že autoři automaticky počítají s tím, že se od první chvíle orientujete a žádné návraty do minulosti ani vysvětlování nepotřebujete. To samo o sobě není nutně chyba. Horší je, že vás zároveň připravují o odpovědi na ty nejdůležitější otázky ze všech. Tedy: Proč přesně se vlastně rozpadli? A také navazující: Co konkrétně se muselo stát, aby si zase odpustili?

A pokud jdete na film s tím, že právě tyto věci vás zajímají ze všeho nejvíc, připravte se na to, že odpovědi nedostanete. Tvůrci zkrátka počítají s tím, že historii formace a vztahů Gallagherů do jisté míry znáte a máte nastudovanou. Však víte - historka o Noelovi zavřeném v autě, suma peněz atakující obsah trezoru Strýčka Skrblíka nabídnutá za návrat na scénu, Noelův rozvod... Všechny tyto body ale film ani nezmiňuje, natož aby se v nich pitval. Spíš to proto vypadá, že Oasis se nerozpadli kvůli nějakému velkému okamžiku vzájemného ublížení, ale kvůli dlouhodobému hádání se o hloupostech, které ostatně - sáhněme si do svědomí - ukončilo mezilidské vztahy řady z nás.

I přes absenci tzv. velkých odpovědí má ale dokument zejména skalním fanouškům co nabídnout. Zákulisní špíny tu není úplně málo a opakovaně se i zasmějete. Například když si Liam Gallagher dělá srandu z Micka Jaggera (kdo ví, ví) nebo když Noel popisuje, jak jeho bratr vypadá skvěle, když si na hlavu odloží tamburínu.

Podobných střípků ze zákulisí i větších životních pravd o odpouštění nebo seznamování vlastních dětí s bratranci a sestřenicemi nabízí snímek celou řadu. Dlouholetí příznivci si tak mohou přidávat další dílky do roky budované skládačky toho, co se vlastně s kapelou všechno stalo. Ostatně už jen to, že vidíte oba klíčové aktéry sedět u jednoho stolu a slyšíte, že spolu zase dokážou mluvit, představuje s přihlédnutím k jejich historii silný zážitek sám o sobě. A když k tomu všemu začne hrát ještě jejich muzika... Je to fantazie.

Na druhou stranu by podobných zajímavostí ze zákulisí šlo ukázat ještě mnohem, mnohem víc a vzhledem k tomu, jak je film dlouhý (122 minut), je až s podivem, že jich nakonec nabízí tak málo. Drtivá většina se navíc soustředí do úvodní třetiny a ještě předtím, než dojde na závěrečná životní moudra, je potřeba ukázat, jak úžasná jejich muzika je. Snímek tak začne sklouzávat do opakující se šablony - náhodně zvolený fanoušek z druhé strany zeměkoule vykládá o tom, co pro něj skupina znamená, následuje střih a vidíte ho nebo ji, jak na koncertě jásá, brečí a zpívá, protože mu comeback právě zachránil život.

Jednou je to fajn, podruhé to ještě chápete, ale když se stejný model opakuje popáté a vy sledujete tu fanynku z Brazílie, která dala svému psovi jméno Bonehead, jindy potápěčku, která našla kamarádku, nebo třeba slečnu, která se po přežití teroristického útoku na koncertě Ariany Grande v Manchesteru srovná se svou minulostí až díky tomu, že poprvé naživo uslyší "Don't Look Back In Anger", začíná toho přeslazeného Hollywoodu být až trochu moc. A vy zjistíte, že už poněkolikáté za sebou sledujete záběry na hysterické publikum na stadionu, zatímco jeden či druhý bratr rozjíždí své egotripové monology o tom, jak jsou prostě nejlepší.

Můžete samozřejmě namítnout, že zrovna v případě legend britpopu nic jiného než sebestředná slova o vlastní genialitě nedává smysl, a do jisté míry máte určitě pravdu. Ale jen si na ten film nejprve zajděte a sami zjistěte, po jak dlouhé době dojdete k tomu, že kdyby byl o dvacet minut kratší, nic moc by se nestalo. Šanci máte už ve čtvrtek 10. září.

Přes evidentní snahu ukázat jen to, co Oasis skutečně chtějí ukázat, a stejně přímočarou snahu namotivovat vás ke koupi lístků na jejich co nevidět oznámené turné pro rok 2027 si ale nenechte uniknout hlavní myšlenku. Bez ohledu na to, zda vám tahle kapela přirostla k srdci, nebo ne, je z mnoha záběrů a výpovědí zúčastněných patrné, že její comeback přes všechen cynismus a posměšky přinesl něco bezvýhradně dobrého.

Umožnil obyčejným lidem, zdaleka nejen z dělnické třídy, vrátit se do doby, kdy byli mladí a svět jednodušší, a zahalil je do takového oparu nostalgie, že se jim z něj za žádnou cenu nechce ven. Ten návrat totiž spojil nejen celý Gallagherův klan, ale i rodiny fanoušků po celém světě. Vůbec se proto nelze divit Noelovi, že se mu slzy do očí derou pokaždé, když na pódiu spatří v publiku otce se synem.

Ve svém jádru jsme přece všichni stejní. A je skvělé vidět, že to "Don't Look Back In Anger" také reflektuje. Včetně toho odpouštění.