Od vydání desky "Happiness" uplynulo 27. srpna tohoto roku šestnáct let a koncert byl postavený především na materiálu z ní, který Hurts proslavil. "Silver Lining", "Devotion", "Somebody To Die For", "Illuminated", "Blood, Tears & Gold", "Evelyn", "Sunday", "Better Than Love", "Wonderful Life" a "Stay". U některých skladeb člověk i po letech zná každý tón. Naživo se ale ukázalo, že to nemusí znamenat, že muzikanti už nemají co nabídnout.

"Better Than Love" pořád šlape. Refrén "Sunday" přijala Lucerna okamžitě za svůj. "Illuminated" se díky světlům telefonů v publiku proměnila v působivý moment. A "Wonderful Life" se obešla bez jakéhokoli vysvětlování. První tón a sál věděl. Nešlo tedy jen o nostalgický výlet k debutu. Ty skladby mají pořád vlastní sílu.

Kolega se ve své recenzi poměrně podrobně věnuje tomu, jak se Theo Hutchcraft za patnáct let změnil. Ano, změnil. Bylo by trochu podezřelé, kdyby se tak nestalo. Na pódiu mě osobně ale zajímal hlavně jeho hlas. A ten je pořád okamžitě rozpoznatelný. Právě díky němu si formace zachovává svůj rukopis i ve chvíli, kdy se změnila její sestava, produkce i celá koncertní etapa.

Hutchcraft navíc během večera postupně roztál. Přibývala gesta, kontakt s publikem, úsměvy i růže létající do sálu. Z rezervovaného zpěváka na začátku se stal sebevědomý frontman, který si zjevně užíval reakce lidí před sebou. Bílé tílko, knír a sluneční brýle - jako by mi svým nynějším vzezřením připomněl Freddieho Mercuryho. Nemusí už vypadat jako v roce 2010. Naštěstí jsme zatím ještě nevymysleli koncertní vstupenku s povinným datem expirace na lidské tělo.

Jedna pasáž kolegovy recenze mi ale utkvěla v hlavě víc než samotné hodnocení koncertu. Zmínka o "fanynkách, kterým už táhlo spíše na čtyřicet". Proč vlastně? V Lucerně byli ženy i muži, mladší i starší. Lidé, kteří skupinu poslouchají stejně jako já od již zmiňovaného alba "Happiness", ale i ti, kteří se ke kapele dostali později. Všichni ale přišli kvůli tomu stejnému - hudbě.

Věk žen v publiku proto působí jako dost zvláštní údaj pro zaznamenání do reportu. Zvlášť když věk mužů nikoho podobně nezajímal. Jestli už chceme z koncertu dělat demografický průzkum, chtělo by to alespoň používat stejný metr. Čtyřicetiletá žena zpívající "Wonderful Life" není žádná kuriozita ani důkaz stárnutí fanouškovské základny. A když už, proč stejným způsobem neokomentovat muže?

Dalším bodem, kde se naše dojmy zřejmě rozcházejí, byla velikost koncertu a jeho produkce. Ano, britské synthpopové seskupení dnes hraje v menších prostorech než v době největšího boomu. A ano, do Lucerny si přivezli poměrně střídmou výpravu. Jenže sál rozhodně nezel prázdnotou a nepůsobil jako místo, kam se přišlo jen vzpomínat na bývalou slávu. Publikum bylo živé a samotná hudba dostala dost prostoru.

Britská formace navíc podle mě nikdy nepotřebovala kolem písní stavět technologický lunapark. Světla, elektronika, Theo, výtečné vokalistky a silné melodie jí stačí. Spojovat skromnější výpravu rovnou s úvahami o snaze "naplnit kapsy" mi proto přijde jako poměrně odvážný skok. Do jejich účetnictví nevidíme. Na pódium ano.

Adam Anderson se soustředí na své mentální zdraví, a tak se pochopitelně turné neúčastní. Tohle je změna, kterou není potřeba nijak zjemňovat. Anderson tvoří polovinu historie Hurts a jeho nepřítomnost vnímají dlouholetí fanoušci jako zásadní.

Současné seskupení ale stojí na Hutchcraftovi s výše zmiňovaným doprovodem. A tahle sestava dokázala písně přenést na pódium velmi dobře. Neviděli jsme původní duo, ale jeho současnou podobu. A právě podle ní dává smysl hodnotit koncert, který jsme aktuálně navštívili.

Možná je po deseti návštěvách Hurts přirozené víc sledovat, co se změnilo. Mně během večera nejvíc utkvělo v hlavě něco jiného. Ty písně pořád fungují. Theův hlas stále poznáte během několika sekund. A publikum pořád zná texty. To je možná nejlepší odpověď na otázku, jestli má návrat k patnáct let starému albu smysl. Když začne "Wonderful Life" a celá Lucerna zpívá, netřeba nic dokazovat ani přikrášlovat.