Kapela má za sebou rozporuplnou poslední dekádu. Zatímco mnohé skladby pravidelně dokazovaly Cuomoův cit pro chytlavé melodie, na úrovni celých alb se Weezer jen zřídka podařilo udržet konzistentní kvalitu. Hlavním problémem byla nevyrovnanost a často i nadbytek materiálu.

Rok 2019 přinesl "Teal" a "Black" alba. Rok 2021 přišel s "Van Weezer" a "Ok Human". Hned o rok později se to projevilo na projektu "SZNS", rozděleném do čtyř EP podle ročních období. Ambiciózní koncept sice nabídl několik podařených momentů, jako celek však spíše zapadl a zanechal po sobě jen hrstku skutečně zapamatovatelných skladeb.

Za poslední ucelenější počiny tak lze považovat "Everything Will Be Alright in the End" z roku 2014 nebo "White Album" z roku 2016. Právě na jejich kvality nyní "Gold Album" navazuje. Od prvních minut je jasné, že se čtveřice vrací ke svým kořenům. Charakteristické riffy, jednoduché, melodické refrény a okamžitě rozpoznatelný recept kapely zase zafungoval. Po dlouhé době jde o nahrávku, kterou lze bez problémů poslouchat od začátku do konce bez výraznějších kvalitativních propadů.

Naznačily to už první singly "Say Yes" a "We Might As Well Be Strangers", které vzbudily oprávněná očekávání. Nepropadly ani další skladby "Shine Again" a "C.E.O.", přičemž druhá jmenovaná působí jako vzdálený pokračovatel legendární "Undone - The Sweater Song" z debutového "Blue" alba.

Právě v návratu ke kořenům tkví největší síla celé studiovky. Po letech, kdy kvantita často převažovala nad kvalitou, si Weezer znovu připomněli, v čem byli vždy nejlepší. Přitom samotný Rivers Cuomo z této skutečnosti neoplývá nadšením. Právě ve zmíněné "C.E.O." zpívá: "Chrlím další devadesátkový hit / Přál bych si dělat něco nového, ale nikdo to nechce poslouchat / Chtějí jen klasiky."

Jde o upřímnou reflexi sestavy, která si uvědomuje vlastní minulost i očekávání publika. Jenže právě tehdy, když Cuomo skládá lehce cynické a sebereflexivní rockové skladby, bývá formace nejúspěšnější. A "Gold Album" je toho dalším důkazem.

Úvodní "Say Yes" začíná nenápadnou perkusní linkou, která postupně graduje, než vyústí v explozi hutných kytar. Také "We Might As Well Be Strangers", v níž hostují indie oblíbenci Wednesday, připomíná nejlepší nerdovské období kapely. Textové odkazy na Valium, erotické časopisy nebo debaty o Nietzschem vyloženě navozují atmosféru starých dobrých Weezer.

Deska možná na první poslech nepůsobí tak bezprostředně a hitově jako vrcholná díla kapely. Její největší předností je však konzistence. A lehce repetitivní "Hoops" nebo pomalejší "Up In the Clouds" to jen potvrzují.

Skutečný trumf si však skupina schovala až na závěr. "The LA Sound" představuje výtečné finále. Zároveň uzavírá hlavní tematickou linku alba, tedy stárnutí, nostalgii a návraty ke kořenům. Když Cuomo v závěru zpívá "Nemůžeš předstírat to, co je skutečné", působí to téměř jako manifest celé desky.

Pokud budeme do diskografie započítávat i projekt "SZNS", představuje "Gold Album" dvacátou studiovku Weezer. A právě proto je možná tak důležité, že formace tento milník neoslavila experimentem, ale připomenutím vlastních předností. Nenatočila své nejlepší album, ale bezpochyby jde o jednu z nejsilnějších nahrávek, které v posledních dvaceti letech vydala.