Už debut "Sour" jsme v naší recenzi ohodnotili osmičkou a následné album "GUTS" dokonce devítkou. Na musicserveru ji máme prostě rádi a rozhodně v tom nejsme sami. Olivia Rodrigo tak se svou třetí řadovkou vstupovala do situace, kdy vlastně nemusela nikomu nic dokazovat. Mohla si dovolit trochu povolit otěže - a přesně to také udělala.

"you seem pretty sad for a girl so in love" působí oproti svým předchůdcům podstatně uvolněněji, klidněji a také s důrazem na písničkářství. Kytary nikam nezmizely, stejně jako její smysl pro velké refrény a drobná jedovatá bodnutí v textech, tentokrát ale nepotřebuje tolik rámusit. Místo toho nechává skladby dýchat a mnohem víc spoléhá na melodie, atmosféru a vlastní hlas.

A pak je tu Robert Smith! Její fascinace frontmanem The Cure už začíná připomínat lehkou obsesi - ostatně druhý singl pojmenovala jednoduše "the cure". Jako by to nestačilo, samotného Smitha si pozvala do "what's wrong with me", kde jejich hlasy vytvořily jedno z nejpříjemnějších překvapení celé kolekce. Tohle už není jen pokukování po hudebních vzorech, ale setkání dvou generací, které dává smysl.

Neznamená to, že by se Rodrigo najednou kompletně převlékla do černého a začala nahrávat depresívní písně. Její rukopis zůstal okamžitě rozpoznatelný, jen se rozšířil o další odstíny a hlavně o schopnost nedupat téměř neustále na plyn. Tam, kde "GUTS" často vyráželo dveře, je novinka prostě otevře a vejde dovnitř. A kupodivu díky tomu zpěvačka působí ještě sebevědoměji.

Právě tahle nenucenost přináší možná největším posun. Olivia už ví, že její talent psát chytlavé songy po překvapivě superúspěšném debutu nikam nezmizel a taky že nemusí každou emoci podtrhovat vykřičníkem.

Zjistila, že její hlas stejně dobře funguje i šeptaný, odzpívaný jen nad několika nástroji nebo schovaný v melodii, která se člověku dostane pod kůži až napodruhé či napotřetí - jako třeba ve skladbách "honeybee" či "begged". Deska díky tomu možná neudeří okamžitě tak silně jako předchozí dvě alba, o to příjemněji ale roste s každým dalším poslechem.

I když se Olivia Rodrigo hledat nepotřebovala, na novince se přece jen našla. Ne snad v tom smyslu, že by předchozí nahrávky tápaly, ale v tom, že tentokrát působí naprosto přirozeně ve všech polohách, které si na ní vyzkoušela. Po "Sour" a "GUTS" jde o třetí zásah do černého a zároveň o důkaz, že svůj dosavadní rukopis dokáže rozvíjet, aniž by ho musela bourat a stavět znovu.

Třeba se jí konečně dočkáme v Česku i naživo. Vždyť na koncertech musí její charisma zafungovat ještě o něco víc.