Americká hudebnice nikdy nepotřebovala světlo, aby byla vidět. Celou svou kariéru si vystačila s potemnělou folkovou křehkostí. Na deváté studiovce "The Dark" však zachází ještě dál. Tentokrát do tmy nevstupuje proto, aby ji popsala. Vstupuje do ní proto, aby zjistila, kým se v ní může stát.

Úvodní "Cold" definuje především klavír, bicí, éterické výšky zpěvačky a jemný náznak popové melodiky. To vše posluchačům předesílá, že se před nimi otevírá svět, který je gotický a krásně temný, nikoliv strašidelný. A ani ne teatrální. Jde zároveň o jednu z nejpřímějších skladeb celé desky, která nese vlastně jednoduché poselství: nechat odejít.

Právě "Cold" podle Chelsea Wolfe rozhodla o tom, kam se bude celá nahrávka zvukově ubírat. "The Dark" nabízí mnoho různých podob opouštění, odpoutávání a návratu k sobě. A Wolfe dobře ví, že některé věci člověk nepustí jedním velkým gestem, ale že na to musí jít postupně.

Se "Seethe" se naopak počin rozjede pořádně vpřed. Basa žene celou píseň dopředu a postupně ji mění v něco, co by klidně mohlo doprovázet temnou fantasy, v níž se hlavní postava právě rozhodla přestat hrát podle pravidel. Ne náhodou skladatelka napsala svižnou pecku na trajektu ve Skandinávii. Její inspirací byla také figura ženské sériové vražedkyně či nájemné vražedkyně, známá z filmu, televize, knih i skutečného života.

Ani tentokrát tu temnota nehraje pasivní roli, což přesně představuje jeden z nejzajímavějších posunů titulu. Hudebnice se nestaví do role někoho, kdo temnotu pouze přežívá. Postupně ji přijímá jako součást vlastní síly, což může zároveň fungovat také terapeuticky. Protože jak se zbavíte strachu? Tím, že mu čelíte.

Přestože se album umí opřít do těžkých kytar, jeho největší síla často spočívá v kontrastu. Muzikantka zpívá pozoruhodně klidně. V "Humours" se k ní přidává islandské trio Kælan Mikla se svými znepokojivými výkřiky, zatímco hlavní interpretka zůstává relativně klidná.

Je to písnička o osvobození od člověka, jenž si chce přivlastnit nejen vás, ale i váš talent, energii a sílu. Wolfe ji několikrát přepisovala, než se zbavila původního popového refrénu a vrátila se k pomalejší, akustičtější podobě. A právě tím získala skladba svou emocionální hloubku.

Podobně funguje" Swallower", v níž se ke zvuku připojuje Troy Van Leeuwen z Queens of the Stone Age. Umělkyně se zde vrací k doom metalovému zvuku, ale její vokál se mezi křehkostí a chraplavým nářkem neustále pohybuje někde na hranici mezi člověkem a přízrakem. Motivem písně se stal troll, jehož kořeny hledá v severské mytologii, ale také internetový troll, který se schovává před světem.

Nejtemnější momenty desky paradoxně patří k těm nejvíc osvobozujícím. "Turn The Key" začíná nádherným riffem, jenž se postupně valí vpřed, zatímco hudebnice hledá odpověď na otázku, zda je všechno zase stejné jako dřív.

A právě tady se "The Dark" definitivně odtrhne od představy, že jde jen o další temné album Chelsea Wolfe. Je to nahrávka o hranicích, sebeobjevení, ale také o tom, že můžete být v něčím příběhu padouchem, pokud se jedná o cenu za to, že konečně začnete chránit sami sebe.

"I'm Not There" pak po zvukové stránce připomíná Aimee Mann a její "Save Me". K nejpůsobivějším momentům alba patří "Death Is Not The End". Wolfe tu nechává svůj hlas téměř levitovat nad zvukem, který se následně zlomí do zabarvených kytar.

V závěrečné "Dancer In The Sky" umělkyně hledá spojení se zesnulými členkami své rodové linie a přemýšlí o způsobech, jakými k nám mohou mrtví symbolicky promlouvat. Mraky připomínající tančící postavy, motýl, pták nebo jiný prchavý moment, v němž máme pocit, že jsme někoho ztraceného znovu na okamžik zahlédli.

A právě tady se kruh uzavírá. "The Dark" začíná v temné pustině osamělosti a končí někde ve vzduchu a mezi představou, že něco z člověka pokračuje dál. Wolfe ostatně nevnímá smrt jako definitivní konec. Spíš věří, že energie pokračuje a že to, co přijde potom, může být krásné.

"The Dark" vypráví o stesku, spiritualitě, smrti, vztazích, ztrátě vlastní identity i o postupném získávání své síly zpět. Chelsea Wolfe zde připomíná, že hranice nejsou selháním lásky a že odchod nemusí znamenat porážku.