Některé kapely stárnou tak, že postupně mění tvář. Jiné se rozpadnou. Některé začnou vykrádat samy sebe a před každým novým albem se vracejí ke zvuku, který jim kdysi zajistil slávu. Interpol na to šli jinak. Daniel Kessler stále sází na svoje napjaté kytarové linky, Sam Fogarino dál ve svých paličkách drží rytmus a Paul Banks jako kdyby se nezměnil. Jeho hlas zní současně intimně, naléhavě i odtažitě.

Celé to sice působí povědomě, ale přesto je na nové řadovce něco jinak. Americká parta už dávno ví, co umí a co funguje, ale teprve teď se začíná nořit do větších experimentů.

Angličani mají Yorka. Američani Bankse. Že jde o kontroverzní tvrzení? Možná. Thom Yorke se během dekád stal jedním z těch hlasů, které poznáte po několika vteřinách. Paul Banks má podobný dar, jen ho používá jiným způsobem. Zatímco Yorke dokáže vokálem vytvořit pocit nervového zhroucení, Banks umí vzbudit dojem, že nervové zhroucení už dávno proběhlo a teď po něm jen uklízí.

Na "This Mirror Weighs a Ton" je tohle zvlášť patrné. Banks nepatří k frontmanům, kteří by potřebovali svou vůdčí roli neustále dokazovat. Vždyť už "Turn On the Bright Lights" byl natolik kompletní, přesně vystavěný a esteticky vyhraněný počin, že všechno, co přišlo potom, lidé automaticky poměřovali s deskou, kterou kapela natočila ve velmi mladém věku. S "Antics" ještě dokázala tento tlak ustát.

Pozdější nahrávky už měly kolísavější kvalitu. Poslední studiovka "The Other Side of Make-Believe" navíc přišla v době poznamenané covidem. Kritici ji přijali poměrně dobře, komerčně už to ale žádná velká sláva nebyla. A teď tu máme "This Mirror Weighs a Ton". A tentokrát se Interpol nesnaží vlastní minulost přepsat.

Důležitou roli v nové podobě skupiny hraje Brad Truax. Po patnácti letech působení jako baskytarista z koncertů se tentokrát podílel na samotném nahrávání. Spolu s Brandonem Curtisem, který byl rovněž dosud především koncertním členem, se z nich stávají oficiální součásti party. A je to slyšet.

Vzešlo z toho album, které stále bezpečně poznáte jako dílo Interpol, ale zároveň se na něm dějí věci, které by ještě před několika lety působily téměř nepatřičně. A právě úvodní titulní skladba je toho důkazem. Slyšíme tu hypnotický, beatově výrazný základ a basovou linku, která evokuje triphopové pionýry Massive Attack. Nad ní se vznášejí klávesy se sci-fi nádechem, což je u newyorské formace trochu nečekané.

První tři skladby fungují téměř jako vlastní akt. Po experimentálním titulním tracku přichází "See Out Loud", jež posluchače vrátí do známějšího teritoria.

"Iron City" začíná pianem, aby se postupně rozrostla do dalších textur. V jejím středu je podivně znepokojivý rozhovor samotného člověka v Central Parku s budoucí, vědomou umělou inteligencí. Lídr indierockové skvadry zpívá tak unaveně a odtažitě, že z toho nevzniká žádná demonstrace technologického pokroku. Spíš děsivě civilní rozhovor s něčím, co už možná dávno překročilo hranici mezi nástrojem a bytostí.

Pokud vám chyběli staří Interpol, "Wake Up" vás pravděpodobně potěší. Začíná nervózní, úsečnou rytmikou a kytarou, která působí, jako by někdo zběsile hledal únikovou cestu. Podobně funguje "Wings on Fire", která zase uspokojí hlad po klasickém zvuku.

Nejtěžší skladbou novinky se naopak stala "Wounded Soldier". Její rytmus spolu s basou vytváří podivně hypnotickou melodii, kdy hudba jakoby sviští vpřed, ale zároveň se místy zastavuje. Pro lepší pochopení si představte, že stojíte na ulici a pozorujete cizí utrpení, přičemž se snažíte si namluvit, že do toho nebudete zasahovat, protože s tím nemáte nic společného. Hotový morální konflikt. A podobně zní i čtvrtá skladba osmého titulu.

Po "Ever the Actor" následuje další experiment v podobě "So Rides the Reindeer". Majestátní a melancholická písnička tentokrát sází na akustickou kytaru, klávesy, které znějí jako ozvěna slavných The Doors, a překvapivě hřejivou atmosféru. Skladba v sobě nese určitou dávku zimní melancholie. Naštěstí bez kýčovitých rolniček.

A pak tu je "Bird and the Serpent", za niž by se nemusel stydět ani Nick Cave. Po zhruba padesáti minutách však přichází závěr v podobě "Sudden". Trochu příznačný název, nemyslíte? Tato minimalistická klavírní balada se navíc obejde prakticky bez perkusí. Banksův hlas je klidný, unavený a smířený. A právě v tom tkví síla závěrečné položky.

Celé album se točí kolem pocitu tíhy. Věci, které člověk nechce vidět. Společenské problémy, které jsou příliš velké. Technologie, kterou už nejde jednoduše vypnout. Osamělost. Vina. Strach. Vlastní minulost. "Sudden" na konci naznačuje, že nic z toho ve skutečnosti nepřichází náhle. Vždy se objevují nějaké varovné signály a záleží jen na nás, jestli se od nich rozhodneme odvrátit tvář nebo vsadit na intuici.

Na "This Mirror Weighs a Ton" nejvíce zapůsobí její soudržnost. Kapela během své kariéry pendlovala mezi kritikou a úspěchem, velkým očekáváním a následným vystřízlivěním. Tentokrát jako by se konečně dostala na pomyslnou křižovatku. Minulost tam pořád je. Jen už neurčuje směr.

"This Mirror Weighs a Ton" sice nepřekonala "Turn On the Bright Lights", o což se vlastně ani nesnaží, ale zní jako studiovka, na které Interpol moc dobře vědí, že musejí jít dál. A ta cesta za to stojí.