Když jsem před dvěma lety v recenzi desky "Elle" psal, že se Dagny hudebně nijak dramaticky nevyvíjí, zároveň jsem dodával, že vlastně není kam a proč. Její chytlavý pop fungoval výborně tak, jak byl. "Dancefloor Erotica" teď tu první část mého tehdejšího tvrzení docela elegantně vyvrací. Zpěvačka totiž zůstává dokonale rozpoznatelná, zároveň se ale tentokrát vydává mnohem častěji nejen dopředu, ale i do stran.

Už název dává poměrně jasně najevo, že tentokrát půjde hlavně o pohyb. Jenže představovat si pod tím jeden homogenní taneční zvuk by byla chyba. Jedenáct položek - dvě z nich jsou navíc jen krátká intermezza - se vejde do půlhodiny, přesto toho během ní stihne Norka vystřídat překvapivě hodně. Disco, synthpop, klubovou elektroniku a občas i trochu toho osmdesátkového retra.

Po krátkém úvodu "(This Is The Mantra)" přichází titulní "Dancefloor Erotica", která hned ukazuje, že na tomhle albu nebude všechno tak uhlazené jako dříve. Pořád jde o jasně rozpoznatelnou Dagny se silnou melodií a refrénem, který se okamžitě zavrtá do hlavy, místy má ale skladba skoro až tanečně kabaretní nádech. Je hravá, teatrální, trochu přepálená - a právě proto funguje. Podobně rozverně působí i "GOSH!", v níž hostuje zpěvák Metteson a která celou tuhle barevnost ještě o něco zvýrazňuje.

"C'est La Vie" se zase bezostyšně otáčí k minulosti. Tady si snad nejde nevzpomenout na ABBU - nejen kvůli melodice, ale i díky lehkosti, s jakou se všechno valí kupředu. Nejde přitom o nějaké laciné kopírování Švédů. Zpěvačka si jejich popovou bezprostřednost bere jako jednu z ingrediencí a překládá ji do vlastní řeči.

"Closet Disco Queen" je už o něco bližší tomu, co od ní dobře známe, a "Running Down A Hill" připomene, že ani na tanečně zaměřené nahrávce nezapomněla na svou nejsilnější disciplínu - velkou melodii v pomalejším tempu.

Právě různorodost platí za největší devízu celé kolekce. "Turns Out I'm Not A Robot" zní trošku chladněji a temněji, zatímco "Black Bugatti" překvapí snad nejvíc. Tvrdý elektronický základ, agresivnější rytmus a celkově mnohem ostřejší zvuk představují Dagny v poloze, na jakou u ní opravdu nejsme zvyklí. Přitom ani tady nepůsobí, že by si jen na chvíli vypůjčila cizí kabát. Pořád v tom jde poznat její cit pro popovou melodii, jen tentokrát kolem ní všechno výrazně víc vrčí.

A právě v tom tkví největší posun oproti "Elle". Tehdy prakticky jen zdokonalovala to, co už uměla. Nyní jako by si řekla, že svůj rukopis nemusí zahodit, aby s ním mohla zkusit něco jiného. Jednotlivé písničky tak od sebe mají zvukově mnohem dál, album ale přesto drží pohromadě. Pomáhají tomu i dvě krátká intermezza, která připomínají hlavní motto desky - každý může tančit, pokud se přestane tolik zabývat tím, jak u toho vypadá.

Úplný závěr navíc patří tomu nejlepšímu. Po čtyřicetisekundovém "(Everyone's A Dancer)" přijde "Rain", která jako by všechny předchozí experimenty zase poskládala zpátky dohromady. Obrovská melodie, hymnický sborový refrén, postupně rostoucí emoce a přesně ten typ popové euforie, který interpretka vždycky uměla. Za mě bez debat desítková písnička a ideální tečka za celou deskou. Už teď si ji dokážu představit coby jeden z vrcholů koncertů.

"Dancefloor Erotica" tak není revolucí a ani se o ni nesnaží. Dagny jen pochopila, že vývoj nemusí znamenat popření všeho, co člověka dostalo tam, kde je. Svou dosavadní kariéru postupně rozvíjí, zkouší jiné barvy a občas si dovolí výrazněji dupnout. To všechno, aniž by přišla o lehkost, radost a přirozenost, kvůli kterým jsem si ji oblíbil už dávno. Důstojné pokračování? Rozhodně. A zároveň první náznak toho, že příště už může být - v rámci tanečního popu - úplně kdekoliv.