Z tiché písničkářky, kterou si posluchači kdysi zamilovali pro její křehké vokály a melancholické texty, se stává autorka ochotná rozbíjet vlastní škatulky. "Punisher" se zařadil k nejvýraznějším nahrávkám jedné generace a proměnil svou stvořitelku v globální hvězdu. Do toho přišly vyprodané arény, titulní stránky časopisů, televizní vystoupení, spolupráce s Taylor Swift i neustálý zájem médií o její osobní život. Mezitím ale Phoebe Bridgers také přišla o otce a na čas se z veřejného prostoru stáhla.

Na kolekci šestnácti písní se všechny tyto zkušenosti potkávají. Už úvodní "The Outside" naznačuje, že tentokrát nebude všechno fungovat podle starých pravidel. Tichý, téměř beztížný začátek doprovází vokodér, který interpretku proměňuje v jakýsi vlastní kybernetický řecký obraz. Umělkyně se sama sobě vzdaluje a sleduje vlastní život zvenčí, jako by se po letech strávených pod neustálým dohledem potřebovala od vlastního obrazu alespoň na chvíli odpojit.

A pak přijde "Lost Boys". Jde rozhodně o ten typ skladby, která se ze všech nejvíc blíží tomu, co bychom od muzikantky čekali. Zahrnuje výrazný refrén, okamžitě zapamatovatelnou melodii a v některých momentech připomíná zvuk "Punisher". Jenže i když se jedná o nejpřístupnější song nového titulu, zároveň působí trochu jako falešná stopa. "Lost Weekend" totiž rozhodně nechce být jednoduše další "Punisher".

Nahrávka se neustále rozbíhá různými směry. Bridgers navíc využívá mnohem více prostoru pro instrumentální pasáže a krátké fragmenty. "Panorama", "Lost Parade" nebo "Other Plans" nepůsobí jako klasické písně, které by měly posluchače provést příběhem od začátku do konce. Jsou spíš útržky vzpomínek, nádechy mezi jednotlivými emocionálními výbuchy.

Právě v tom se zdá "Lost Weekend" zároveň fascinující i trochu problematické. Novinka občas působí jako mozaika několika různých desek. Jako by umělkyně zkoušela zjistit, kam až může svůj vlastní zvuk posunout. Někdy to funguje fantasticky. Jindy je album tak zahlcené nápady, že posluchač trochu tápe, čeho se vlastně má chytit. Některé songy končí náhle, jiné působí jako skici a několik momentů záměrně neposkytne žádné uspokojivé rozuzlení.

Jenže možná právě v tom tkví pointa. "Lost Weekend" nereferuje o tom, že má autorka vše vyřešené. Přináší výpověď ženy, která se pokouší pochopit, co s ní udělaly poslední roky.

K nejvýraznějším tématům pochopitelně patří smrt jejího otce, kterému album věnovala. Zatímco ve zmiňované "The Outside" se objevuje motiv pohřbu a fyzického vzteku, v závěrečné "Lost Weekend (Reprise)" se pak obrací přímo k otci. Bridgers zpívá o tom, že je nejstarším potomkem svého táty, a vrací se i k obrazu vlastní pěsti prorážející zeď. Smutek tu nezní sentimentálně, ale vztekle, absurdně, místy černohumorně a nepohodlně.

Phoebe Bridgers se jako autorka nikdy nespokojila s jednoduchostí. I když zpívá o bolesti, umí ji obalit ironií. Na nové studiovce tento přístup ještě zvýraznila. V jednom okamžiku se smějete, v dalším si uvědomíte, že jste právě poslouchali něco skutečně tragického.

Do této rovnice navíc vstupuje láska. První polovinou díla prostupuje ztráta a pocit odcizení, později se objevuje překvapivě silná energie nového vztahu. Několik písní se obrací k postavě Bobbyho, za níž posluchači pochopitelně hledají komika Bo Burnhama, se kterým zpěvačka randí od roku 2022.

"Bobby" je v tomto směru možná nejpřímější milostná píseň, jakou interpretka kdy nahrála. Nezůstává u melancholického pozorování vztahu, ale vrhá se do něj po hlavě. Jde o rychlou, radostnou a překvapivě otevřenou skladbu. V kontrastu s její předchozí tvorbou působí téměř jako malý zázrak.

Podobně "As Above" spojuje rodinné trauma s láskou a představou, že cit může být jakousi formou odporu vůči vlastní konečnosti. Hudebně přitom patří k nejodvážnějším momentům desky. Bridgers zde postupně odhazuje svou obvyklou zdrženlivost, až se její hlas přehoupne do téměř grungeového výkřiku.

V některých momentech připomíná Björk, jindy devadesátkový alternativní rock. A právě tento kontrast ukazuje, jak moc se její vokální projev proměnil.

Řada lidí ji přitom dlouho vnímala jako představitelku velmi specifické kategorie sad girl hudby. Její tichý, melancholický hlas se stal natolik charakteristickým, že začal existovat téměř nezávisle na samotné muzice.

Když člověk stráví několik let pod neustálým dohledem veřejnosti, může být nejintimnější věcí právě možnost na chvíli se ztratit. Zaujme také přítomnost dalších hudebníků - mezi nimi nechybějí například Maya Hawke, Christian Lee Hutson či Lucy Dacus. K dalším velkým jménům pak bezesporu patří Jack Antonoff, který se podílel na všech skladbách, jeho rukopis však desce nevnucuje jednotnou estetiku.

Výsledný dojem proto přináší zvláštní rozpor. "Lost Weekend" není okamžitě přístupná nahrávka, které snadno propadnete. Některé její části budou vyžadovat opakované poslechy a jiné možná nikdy úplně nezapadnou na své místo. Ale právě tím dokáže vzbudit zájem.

Phoebe Bridgers se mohla po fenomenálním úspěchu "Punisher" vydat tou nejbezpečnější cestou. Mohla nabídnout uhlazenější verzi toho, co už jednou fungovalo. Místo toho natočila desku, v níž rozbíjí veškerá očekávání.

A možná právě to pro ni znamená velký triumf. Otec je mrtvý, indie písničkářka se stala globální hvězdou, její soukromí se proměnilo ve veřejný majetek a její vlastní hudební rukopis začal být natolik známý, až hrozilo, že se stane karikaturou sebe sama.

Album "Lost Weekend" je smutné, milostné, intimní a experimentální. A co víc - je nejisté. Podobně jako člověk, který se po dlouhém období ztráty znovu učí žít. Ztracený víkend tak najednou nepůsobí jako ztracený víkend, ale jako motýl, který pokračuje ve své překrásné evoluci.