Nástup na plac tentokrát volím pozdější, po dvanáctihodinových šichtách ve středu a ve čtvrtek je nejvyšší čas na zvolnění. Každopádně počasí už opět začalo přitápět pod kotlem. Vynechávám tak španělské thrashery Angelus Apartida i deathcoreové Signs of the Swarm a na značky se řadím ve chvíli, kdy nastupuje na pódium časově nejlépe umístěná domácí kapela festivalu, deathmetalisté Sněť.

Od silného debutu "Mokvání v okovech" už nějaký pátek uplynul a hraní na Brutal Assaultu si nemohli načasovat lépe: Zanedlouho jim totiž vychází čerstvé album. Byla tedy znát určitá statičnost i drobná nejistota na velkém pódiu, výkon ale předvedli skvělý. Pořád jde o naprosto nepřehlédnutelnou deathmetalovou akvizici - a její staromilské chápání žánru funguje na jedničku.

Corrosion of Conformity přivezli hutný jižanský metal - přímý, tradiční, omatlaný bahnem z louisianských mokřadů a aristokratickou temnotou Black Sabbath.

Následující djentoví prominenti Animals As Leaders byli první páteční kapelou, která na festivalu otevřela učebnici matematiky. Tohle je ztělesnění moderního progresivního rocku, rytmický propletenec, ze kterého se motá hlava, i omamující zvuková paleta, která ohýbá nejen prsty Tosima Abasiho a Javiera Reyese, ale i čas a prostor. Strhující zážitek.

Vloni to nevyšlo, letos bylo vše vrchovatou měrou vynahrazeno. Tentokrát Arthur Brown dorazil. Čtyřiaosmdesátiletý muzikant patří k zásadním personám psychedelického rocku (dost možná šlo o nejstaršího hudebníka, který kdy na pódiích Brutal Assaultu hrál) a na Obscure stage nabídl naprosto dokonalou cestu do rockového pravěku.

Hammondkami nesený rock ale paradoxně nepůsobil jako retro - ta hudba je až nečekaně nadčasová. Vše korunovala také sbírka obskurních kostýmů skupiny i samotného energického britského gentlemana. A došlo, jak jinak než při legendární skladbě "Fire", i na planoucí korunu. A kdy naposledy znělo na jaroměřské metalové fiestě blues? Možná nikdy, další tabu prolomeno - Brown svůj set uzavřel na tisíce způsobů coverovanou "I Put A Spell On You".

Někdy je nejlepší se nechat jen unášet. Na Obscure Stage jsem proto zůstal i na Master Boot Record. Tihle milovníci starých počítačových her berou slavné osmibitové melodie a převádějí je do metalového výraziva.

Synthwave naruby? Něco takového, jen zahalené do nerdovského fluida se starými počítači na scéně, házením disket do davu i projekcemi z dávných her. Hudebně vzato to nebylo daleko od zmíněné matematiky Animals As Leaders, jen více postavené na riffech a přímočarém rytmickém tahu.

Rap-metaloví Clawfinger jsou spolehlivá jistota, ale překvapení už mnoho nepřináší. Energii a vtip to má, pánové si dovedou dělat legraci sami ze sebe i z publika a... a to je vlastně všechno. Ale ta závěrečná "Do What I Say" s dětmi na pódiu, byť poněkud zaraženými, něco do sebe měla.

Primus způsobili největší rozruch už po jejich oznámení ve festivalovém line-upu a s přehledem se tak jednalo o jednu z nejkontroverznějších dramaturgických voleb letošního ročníku. Chyba? Odklon od podstaty Brutal Assaultu? A co tahle podstata vlastně je?

Za odvahu přivést tuhle jen těžko zařaditelnou a tak trochu bláznivou partu kolem Lese Claypoola do Pevnosti Josefov patří organizátorům hluboká poklona. A komu to nebylo po chuti, měl na výběr z deathových klasiků Grave či dark-gospelové kouzelnice A.A. Williams.

Samotní Primus "na festivalu, kde nemáme co pohledávat, ve městě, jehož jméno nedokážu vyslovit", jak konstatoval Les Claypool, předvedli strhující směs progresivní šílenosti a geniální virtuozity. A to prosím ve třech lidech.

Dle časopisu The Rolling Stone šestatřicátý nejlepší baskytarista historie na sebe pochopitelně přitahoval nejvíce pozornosti: Ať přehlídkou hráčských technik či hrou na elektrifikovaný kontrabas v prasečí masce, tak sympatickou nonšalancí.

Po boku měl kytaristu Larryho LaLonde, který mimo jiné působil v Possessed, jedné z nejzásadnějších deathmetalových formací vůbec, a hlavně nesmírně přesného bubeníka Johna Hoffmana, mistra jediného, přesně mířeného úderu či drobného cinknutí. Nezaniklo nic, zvuk měli Primus excelentní.

Grave jsem o pár řádků výše nezmínil náhodou. Stali se totiž jedním z velkých zavedených jmen, odsunutých na zadní stage. Ta však v novém pojetí nemá sloužit jako zadní, postupně by měla nabýt srovnatelné pozice s dvojicí hlavních pódií. Kromě Grave na ní ještě tentýž den hráli islandští blackoví vizionáři Misþyrming společně s Nergalem z Behemoth a hlavně Marduk.

Mělo to tudíž jeden důsledek: Občas tam bylo přece jen trochu plno. Prostor pod Obscure Stage totiž neumožňuje davu, aby se rozlil do šířky. Mezi hranou areálu a vysokým cihlovým bastionem to bude vždycky úzká nudle.

A když už se dav rozšíří i na kraj festivalového náměstí, není kvůli kontejneru zvukařů úplně ideální výhled a za moc nestojí ani zvuk, který se navíc míchá s hudbou ze stánků. Tedy jednoho konkrétního, který celý festival otravoval svými odrhovačkami všech žánrů. Jestli si chtějí organizátoři koncept udržet, tady je rozhodně prostor pro zlepšení.

Zpěvák Behemoth oprášil první album své domovské skupiny "Sventevith" a tenhle návrat si měrou vrchovatou užíval. Nemusel být přibitý na místo s kytarou, nepotřeboval komplikované kostýmy a výpravu kolem sebe. Jen v kožené bundě a s na bílo namalovaným obličejem běhal po pódiu jako utržený ze řetězu a královsky si to užíval.

Mohl se opřít o islandskou kapelu za zády, která syrovou nahrávku z dob, kdy mohli Behemoth o svém hvězdném statusu jen snít, naplnila další vrstvou temné intenzity a brutální, skrze melodie filtrované, agrese.

Festivalové dění někdy vytváří skutečně podivuhodné žánrové a stylové kombinace. Má cesta tak vedla od Primus k Misþyrming až na Eivør. Křehká dáma z Faerských ostrovů se na velké stagi poněkud ztrácela, na Brutal Assault přivezla spojení folkové křehkosti a popové vzletnosti, přesto ale dokázala svou upřímně prezentovanou magií okouzlit.

Na druhou stranu je to přesně ten typ interpreta, kterému by Obscure Stage jenom prospěla. Ale co my víme, proč byla zrovna ona tady a Marduk vzadu.

Otázky, samé otázky. Třetí festivalový den nicméně nabídl nejvíce hudebních barev i určitý pohled do budoucna, kudy se může Brutal Assault dále ubírat. A mně se tohle směřování docela líbí.