Série reportů z devětadvacátého ročníku festivalu Brutal Assault sice v titulku nese pekelnou výheň, čtvrtek ale v tomto ohledu poněkud vybočoval. Tedy přesněji řečeno, chvíli vybočoval. Dopoledne se totiž nad Pevností Josefov stáhla mračna a dokonce i pršelo. Z celkového pohledu šlo v podstatě o přepršku, kterou už odpoledne zase nahradilo slunce. Jedno se ale musí nechat - druhý festivalový den bylo celkem příjemně, ba ideálně.

Brutal Assault už dávno nestojí pouze na death metalu, blacku, thrashi a dalších odnožích tvrdé hudby. Jasně, pořád tvoří tyto žánry základ festivalové soupisky - byť ortodoxní festivaloví tradicionalisté stále křičí: "Víc, víc!" -, dramaturgie se však chvályhodně pouští do vod, které by bývaly dříve nemyslitelné. Nejsilnější ukázku této tendence přinesl páteční program, už čtvrtek ale pokoušel a škádlil.

Start v podání technických deathmetalových matematiků Cryptic Shift byl vlastně ještě celkem žánrově odpovídající. Dostali půl hodiny, odehráli tři skladby a určitě se brzy vrátí v lepším slotu než o půl jedenácté - a hlavně s větší časovou dotací.

Na stejném pódiu (po tom, co svůj set na tom vedlejším odehráli Beast) je pak nahradili The Casualties. Echtovní street-pankáči na Brutal Assaultu? Bundy s cvočky, vysoká číra, sborové halekačky i hymnické refrény, všechno bylo. A taky onen špinavý, nekompromisní přístup, který ale v ostrých tempech skrývá spoustu nevázané radosti.

Plechovky piva létaly z pódia do nadšeně pogujícího davu, z něj zase pluli nadšení crowdsurfeři. A samozřejmě došlo i na klasiku "We Are All We Have". Jakkoliv si dovedu představit, že pro kapelu se nejednalo o úplně komfortní čas, obzvláště baskytarista vypadal celkem zmoženě, koncert to byl skvělý.

Z Castle Rat roste nový fenomén. Podobně jako dnes už velkolepě stadionoví Ghost rozechvívají ty správné struny v mileniálských srdcích: I v tomto případě jde o hudebně vzato slušné retro, které čerpá z klasického doom metalu i hard rocku, i tady se klade důraz na vizuální stránku věci a celý příběh.

V případě americké čtveřice je to celé pojaté jako fantasy vypadlé z herních session strávených u her na hrdiny v klasickém duchu "Dungeons & Dragons" (či nám bližší variace "Dračí doupě") a přímo na pódiu se sváří dobro se zlem. Dobro samozřejmě v podání skupiny (nesourodá partička hrdé barbarky, moderního morového doktora, upíra a druida), zlo coby postava titulní Hradní krysy. Výsledkem je zábavné divadlo, které má rozhodně své kouzlo. Příjemný koncert.

Hlavní festivalové náměstí mezitím rozpalovali Hocico. Bratranci z Mexico City, Eric García a Óscar Mayorga, v první polovině devadesátých let pomáhali nově definovat tvrdou elektroniku a pokládali základy subžánru temného a agresivního aggrotechu. A i za světla dokázali svým hypnotickým setem publikum pořádně rozhýbat.

Jako nosná se ukázala kombinace s tribálními prvky, kdy se vedle v zásadě nevelké baterie elektronických nástrojů našel prostor také pro indiána s velkým bubnem a také dalšího hráče se skateboardem, na kterém měl natažené struny. Možná trochu tuc-tuc, nekompromisní a brutální rozhodně.

Do víru hudby jsem se vrátil ve chvíli, kdy se na pódiu usazovali muzikanti z Bohemian Symphony Orchestra Prague. Po smetanovském programu, který je spojil s Cult of Fire, podruhé a tentokrát ve společnosti Waltari a jejich hostů.

Finští inovátoři Waltari vydali před třiceti lety stěžejní nahrávku "Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony in Deep C" a udělali na ní cosi drzého a do té doby nevídaného. Spojili orchestrální a operní party s death metalem, přidali rockové prvky i hip hop. A na Brutalu zaznělo celé dílo, které prošlapávalo cestičku ostatním - i těm Septicflesh, kteří hráli hned vzápětí, ve vší své podivné kráse.

Navíc si své party zazpíval také jeden z původních hlasů nahrávky, Tomi Koivusaari, nyní člen Amorphis. Škoda jen, že část publika jaksi nebyla na dlouhé orchestrální pasáže připravená. Jasně, chápu, že nejsme ve Smetanově síni Obecního domu, ale mít špetku úcty - a hlavně na chvíli sklapnout - by zrovna u něčeho takového neuškodilo. A nebo třeba jít jinam a nekazit zážitek ostatním.

"Yeah! Yeah! Die! Die! Death Metal Symphony in Deep C" platí za pionýrské dílo, svou sílu ani po třech dekádách, navzdory určité nesourodosti, neztratilo a živé podání jeho mohutnost jen umocnilo. Navíc bylo naprosto kouzelné pozorovat, jak se všichni dobře baví: Samotný šílený klaun Kärtsy Hatakka si hraní (míněno i v hereckém, nikoliv jen hudebním smyslu) vyloženě užíval, nadšením doslova jiskřili i sami symfonici.

Zmínění Septicflesh vsadili na své uhrančivé kouzlo a velkolepost. Řecký metal měl vždy svoje specifické fluidum - a to se zde rozhodně podepsalo. I tak jsem si ale v polovině jejich setu vzal oddechový čas. Bylo to třeba, protože Body Count přivezli do Josefova koncert nebývalé intenzity.

Před dvěma lety hrála parta vedená rapperem Ice-T na Rock for People. Tehdy v programu stála proti Vypsané Fixe a jakkoliv to nebyl špatný koncert, odezva publika byla trochu slabší a sami muzikanti jeli spíše na půl plynu. Ne tak na Brutal Assaultu.

Tamní publikum má v sobě cosi speciálního a vystupující to vědí. Ti, kteří se vrací opakovaně, už vědí, ti, kteří do pevnosti přijedou poprvé, nestačí zírat. Body Count byli přesně ten případ. Když rozjetému publiku hned na začátek naservírovali slayerovské kombo "Raining Blood / Postmortem", spustila se koncertní apokalypsa. Moshpity, plavci na rukou publika - tady to mezi jevištěm a hledištěm doslova jiskřilo.

Jenže hit "Cop Killer" přinesl nečekaný konec na vrcholu. Body Count skončili o deset minut dříve proti plánu - a nebyli letos rozhodně poslední. Těžko říct proč. I tak se už druhý festivalový den postaral o jeden z nejsilnějších setů festivalu.

Amorphis vedle těchto pouličních divočáků, kteří nejdou pro motherfucker daleko, působili solidně, skoro až usedle. Ale i tohle byl svým jiným způsobem skvělý koncert. Možná méně dravý, ale nabitý určitou vznešenou krásou.

Možná trochu škoda, že vsadili na materiál vydaný po přelomu milénia. Síla finské formace totiž spíše leží zejména v opusu "A Tales Of The Thousand Lakes", v epických příbězích z Kalevaly. A na tenhle milník došlo jen dvakrát v podobě "Black Winter Day" a "The Castaway".

Synthwaveové projekty patřily k tomu, co bylo ještě před pár lety v programu Brutal Assaultu s trochou despektu označované jako popůlnoční diskotéky. A ejhle, pár let uplynulo a Carpenter Brut dostali hlavní stage, v podstatě festivalový prime time a nadšený dav k tomu.

Elektronické futuretro sviští, syntetické zvuky opřené o živé bicí a elektrickou kytaru dodávají barvy a další vrstvu energie a společně to báječně ladí. Po tom všem, co předcházelo, vlastně takové lehčí čtivo. Ale vítané.

Komu neimponovaly neony, mohl vyrazit na Obscure Stage. Tam pro změnu excelovali Aura Noir, kapela s pověstí toho nejhrubšího blackového zrna. Smrdělo to thrashem, neotesanou primitivností i černočerným rouhačstvím, ale v podání zkušené sestavy to mělo neskutečně průraznou energii, která mě vyprovázela z areálu. A festival došel do své poloviny.