Když v roce 1996 vydalo britské duo Lamb své debutové album "Lamb", málokdo tušil, že vzniká jedna z nejpozoruhodnějších nahrávek vrcholné éry trip hopu. Deska, která spojila nervní drum’n’bassové rytmy, jazzové struktury, experimentální elektroniku a téměř folkovou citlivost vokálu zpěvačky Lou Rhodes, působila jako něco, co zcela nepatřilo nikam.

Za projektem stáli dva velmi rozdílní lidé. Producent, DJ a multiinstrumentalista Andy Barlow a zpěvačka Louise Rhodes. Právě jejich odlišnost se stala jedním z hlavních zdrojů síly stejnojmenného počinu. Zatímco Barlow vycházel z jazzových kořenů, breakbeatové kultury a světa samplů, Rhodes přinášela hlas, který působil jako folková ozvěna přenesená do futuristické elektronické krajiny. Výsledný kontrast definoval nejen debut, ale i pozdější tvorbu dvojice.

Polovina devadesátých let navíc patřila fenoménu známému jako Bristol Sound. Jména jako Portishead, Massive Attack nebo Tricky definovala zvuk nové generace, jenž představoval temné beaty, jazzové vlivy, filmovou atmosféru a melancholické vokály. Lamb se proto často automaticky ocitali ve stejné škatulce. Jenže srovnání s těmito umělci bylo vždy trochu nepřesné.

Ano, prvotina "Lamb" vycházela ze stejného kulturního prostředí. Ano, pracovala s podobnou fascinací rytmem, tichem a prostorem. Ale zatímco Portishead stavěli na nostalgii a Massive Attack na hypnotickém zvuku, Lamb vytvořili něco mnohem proměnlivějšího. Jejich hudba byla nervózní, neklidná, někdy téměř mimozemská, ale zároveň překvapivě intimní.

Andy Barlow dokázal vytvořit rytmy připomínající rozpadávající se stroje, zatímco Lou přes ně pokládala melodie s téměř nadpozemskou lehkostí. Kritik Stephen Thomas Erlewine později označil album za jeden z nejhypnotičtějších produktů trip hopu a zdůraznil, že se odlišovalo od experimentálního přístupu Trickyho, romantické temnoty Portishead nebo popovějších tendencí Sneaker Pimps a Morcheeby.

Už úvodní "Lusty" nastavuje nervní rytmický základ, na němž se postupně vrství jazzové prvky, samply, elektronické ruchy a éterický hlas zpěvačky. "Cotton Wool" ukazuje, jak dobře dokázalo duo pracovat s chaosem, aniž by ztratilo melodii, zatímco "God Bless" nebo "Gold" odhalují jeho cit pro výrazné aranže a filmovou atmosféru. Produkce Andyho Barlowa je místy až neklidná a rozbitá, Rhodes ji však svým hlasem neustále vrací k lidskému rozměru.

Největší emocionální síla desky přichází ve skladbách "Zero" a "Górecki". První z nich staví na minimalistickém začátku, smyčcích, kontrabasu a postupně sílícím vokálu, který se v závěru promění v jeden z nejpůsobivějších momentů alba.

"Górecki" pak představuje dvojku z MCR v její nejčistší podobě. Není náhoda, že právě tato písnička se stala nejznámější nahrávkou formace a jedním z ikonických milostných songů elektronické hudby devadesátých let. Mezi těmito vrcholy nahrávka nechává prostor i klidnějším a hypnotičtějším momentům, takže nikdy nepůsobí jako přehlídka produkčních triků.

Závěrečná "Feela" pak dílo uzavírá téměř přízračně. Piano, ruchy, violoncello a hlas interpretky postupně mizí do ticha a po předchozí emocionální jízdě působí jako poslední výdech. Právě v kontrastu mezi rytmickou nervozitou a křehkými, téměř folkovými melodiemi spočívá nadčasovost alba, jež dokázalo spojit experimentální elektroniku s návalem lidských emocí.

Je však třeba zmínit, že debut neznamenal okamžitý triumf hned po vydání. Některé posluchače odradila jeho komplikovanost, jiní jej považovali za příliš zvláštní ve srovnání s populárnějšími představiteli trip hopu.

Časem ale získal zasloužené uznání. V roce 2021 jej například Slant Magazine zařadil mezi nejlepší triphopová alba všech dob. Kritici ocenili především nervní rytmy, neobvyklé struktury, měnící se rytmické podpisy a výjimečný hlas umělkyně.

A jak nahrávka rezonuje v dnešní době?

Překvapivě silně. To, co mohlo v polovině devadesátých let působit jako příliš komplikované nebo žánrově neuchopitelné, dnes naopak připomíná řadu postupů, které se v současné elektronické hudbě staly běžnými. Žánrové hranice se rozmazaly, producenti stále častěji kombinují klubové beaty s organickými nástroji a intimními vokály a posluchači si zvykli na hudbu, která se odmítá jednoznačně zařadit.

Důvod, proč má smysl se k desce vracet, ale nespočívá pouze v její předvídavosti. Titul není zajímavý proto, že by předpověděl budoucí trendy, ale protože ani po třech dekádách nepůsobí jako muzeální exponát. Lze v něm slyšet něco fyzického a zároveň lidského.

V době, kdy elektronická produkce často stojí na dokonalosti, editaci a nekonečných možnostech digitálního zvuku, může být právě tahle nedokonalost překvapivě osvěžující. A možná právě proto se k tomuto počinu vyplatí vrátit i dnes.