Brutal Assault dorostl do velkolepé události s mezinárodním přesahem, neztrácí ale punc velmi domácké akce pro publikum, které je jako jedna rodina. Však také pravidelně narážíte na povědomé tváře. Kdo jednou vdechne prach Pevnosti Josefov, vrací se pravidelně. Někteří staří ortodoxní návštěvníci sice jezdit přestali - protože je prý festival příliš málo true -, noví ale přicházejí. A to včetně dětí. Letos se jich tu sešlo snad nejvíce, co pamatuju. Dobré to je, dobré.

V perexu zmíněný oddechový čas budiž brán s trochou nadsázky. Snad nejvýrazněji se projevil v tom, že letos se nehrálo na velké hvězdy (jako vloni Gojira) a line-up tak patřil spíše jménům střední svítivosti. "Letos mi proteklo mezi prsty pár větších kapel," přiznává ve festivalovém průvodci, který si stále drží svou suvenýrovou papírovou podobu, ředitel akce Tomáš Fiala. Možná tomu náhoda chtěla, aby tento ročník před velkým výročím trochu zvolnil.

Organizátorům to do jisté míry uvolnilo prostor na drobné experimenty, které by se za rok zkoušely těžko. Ať už šlo o další rozevírání žánrového spektra nebo posouvání zadní Obscure Stage čím dál tím více do podoby třetího hlavního pódia. K obojímu se průběžně dostaneme. Samotný areál průběžné vzkvétá, rozložení ale zůstává, takže jde o návrat domů. Přibyl butik s výběrem merche z předchozích ročníků (včetně kabinek na zkoušení!), více míst na sezení, byť přidávat by ještě určitě šlo, objevila se další místa s vodou zdarma.

Úterní rozehřívací nultý večer dostal o kus větší prostor. Tentokrát mohli návštěvníci využít celou tzv. zelenou louku, druhé festivalové náměstí se stánky. Warm-up tak nabídl větší prostor k tomu se s festivalovým dění více sžít a snáze vplout do celé atmosféry. Hudební program tak nebyl tím jediným, což býval trochu neduh předchozích nultých dnů, a prvním omrknutím stánků se snadno daly zaplácnout plonkové minuty mezi kapelami.

Osmička vystupujících nabídla žánrový průřez, finále patřilo zábavným heavymetalistům Morax, námořnickým doomařům Ahab, kteří seslali na areál déšť, a brazilským tvrďákům Laws, kteří dávají nový život hudbě Sarcofago, klíčové formaci jihoamerického metalu.

Festival samotný odstartovali s úderem středečního poledne polští Belzebong. A navzdory doslova děsivému horku - taková nepřetržitá výheň na Brutal Assaultu už dlouho nepanovala - bylo na hlavním festivalovém náměstí překvapivě narváno. První sprcha od jaroměřských hasičů přišla po setu plném hypnoticky se valících riffů velmi k duhu.

Ne snad, že by následující Onslaught publikum nějak šetřili. Oproti svým předchůdcům přidali na rychlosti a agresi. V ostrém tempu navázali H2O a navrch přihodili porci pozitivní energie. Jedny z hvězd newyorské hardcore scény připravily první perné chvilky zaměstnancům security - zpěvák Toby Morse se totiž neváhal spustit přímo do davu a prostě se v té rozeskákané a spokojené vřavě ztratil.

Vended se nacházejí na nejlepší cestě setřást ze sebe nálepku kapely synů slavných otců ze Slipknot. Griffin Taylor, Simon Crahan a jejich spoluhráči jsou čím dál tím více svoji. Slavné geny, které jim do začátku jistě pomohly, samozřejmě tu a tam problesknou, jejich hybrid nu-metalu, metalcoru a groovující energie má ale dost vlastního ksichtu a Brutal Assaultu to nasázeli pěkně.

Poněkud uvážlivější tvář představili na zadní Obscure Stage November’s Doom. Jejich hutná muzika by si sice zasloužila jiné kulisy než přes třicet stupňů ve stínu (a že tomu cihlový bastion úplně nepomáhal), i tak se ale jednalo o velmi solidní set.

Původní plán zůstat na místě také na Elder padl a já si radši dal první krátkou pauzu a pak utíkal na Samael. Nelitoval jsem. Švýcarská parta patří ke skupinám, které s úspěchem prolnuly black metal s industriálem, a její chladný, syrový, nesmírně přesný set drtil. Už proto, že bratři Vorph a Xy postavili svou hodinku na klasických deskách "Ceremony of Opposites" a "Passage". Tma a klubová atmosféra by jim jistě slušely o něco více - i tak to ale byl jeden z vrcholů úvodního festivalového dne.

Na světlo trochu dojeli i vlivní Coven. Ti zase pro změnu patřili k prvním, kdo do psychedelického rocku míchali okultní prvky, jejich čarodějnický set ale trochu ztrácel na atmosféře a úplně strhnout nedokázal. A neutáhlo to ani čarodějnické charisma Jinx Dawson, dnes šestasedmdesátileté frontmanky.

Na Sólstafir jsem se prodíral do první řady a zůstal jsem celý hodinový set. Na Brutal Assault se vrátili po čtyřech letech. Islanďané tehdy hráli na jedné z hlavních stagí, celý jejich set lilo jako z konve a frontman Aðalbjörn Tryggvason nebyl zřejmě úplně ve své kůži.

Tentokrát dopadlo všechno jinak, a pokud bylo jejich poslední josefovské vystoupení poněkud slabší (nebo tak si ho alespoň vybavuji), tady šlo o úplně odlišný zážitek. Silně atmosférický set nabídl průřez alby, hladil i bouřil gejzíry energie a v závěru přinesl i silné momenty blízkého sepětí s publikem.

Tom "Warrior" Fischer je pro vývoj metalové hudby klíčová figura. Hellhammer, Celtic Frost i Triptykon, ve všech případech jde o kapely, které utvářely slovník tvrdé hudby, prozkoumávaly nové možnosti nebo jen vizionářsky integrovaly již známé prvky v nových souvislostech.

A i když tentokrát přijel pod hlavičkou Triptykon, nakonec došlo na všechno jmenované. Více než polovina setu totiž patřila Celtic Frost a jejich poslední kolekci "Monotheist", která letos slaví dvacet let od vydání. Formace odehrála koncert prostý velkých efektů a manýr, soustředěný na hudbu samotnou a sílu, která v ní dříme.

První den byl skutečně tvrdý, teplo si vybralo svou daň a ani tentokrát jsem se festivalového koncertu holandské formace Amenra nedožil. Prý to ale bylo zase skvělé. Tak třeba příště.