Navenek to tak nemusí nutně vypadat, přesto se ale koncert na Letenské pláni chystal několik dlouhých a pracných let. Uspořádat v širším centru města vystoupení pro přibližně sedmdesát tisíc lidí na místě, kde jindy nestojí vůbec nic a kam se všechno muselo přivézt ve sto čtyřiceti kamionech, aby se to pak tři týdny stavělo, je obrovský majstrštyk.

Zvlášť v dnešní době, kdy i přesto, že máte dobrý nápad, velké ambice, připravený rozpočet a profesionální tým za zády, musíte bojovat s úřady, večerním klidem, nekompetentními lidmi na rozhodovacích pozicích a vyhláškami všeho druhu, které vám komplikují práci.

Původně plánovaný, ale nakonec zrušený ohňostroj je jen kapkou v moři všech možných problémů, kterým musíte jako pořadatel čelit čistě proto, že se v Česku evidentně stále nikomu nechce postavit pořádný stadion s potřebnou kapacitou. Přitom by zde díky němu mimo domácí scénu mohli zpívat třeba Coldplay, U2, Beyoncé, Taylor Swift nebo Markův velký oblíbenec Bruno Mars.

Všichni křiklouni kritizující přecpané MHD, hluk či jiná dočasná nepohodlí by tedy svůj hněv měli směřovat nikoliv na Marka, nýbrž na své volené zástupce a zodpovědné společnosti, které tedy evidentně scházející velký stadion nejenže nestaví, ale ani o tom nevedou potřebné veřejné debaty. To kvůli nim si musí nejen Marek na Letné, Richard na Strahově, Pepa na Vypichu, Kuba v Kutné Hoře, ale brzy už i Ewa, Mirai, Ben, Calin a další všechno vymyslet, zařídit, zaplatit a přichystat sami.

Velmi málo se přitom mluví například o rozlohou srovnatelně velkém Nizozemsku, kde mají pro tyto účely na kraji města postavenou fotbalovou Johan Cruyff Arenu alespoň pro padesát tisíc lidí a všude okolo s tím městská infrastruktura počítá, a tak tamní koncerty nabízejí nejen návštěvníkům, ale i obyvatelům města úplně odlišný a lepší komfort než Praha. Nelichotivé nálepky země východní Evropy se tak v očích domácích, ale zahraničních hvězd patrně ještě dlouho nezbavíme.

Nově připravený areál, kterým Marek a jeho tým opět posouvají hranice možného, jen stěží mohl být hned na první pokus dokonalý, vždyť tady nemá srovnatelný precedens a nebylo se od koho učit, když na stejném místě zpívali naposledy The Rolling Stones, Elán a Michael Jackson před třiadvaceti, respektive třiceti lety.

U stánků s jídlem i pitím se tak frontám nedalo vyhnout a že je neoficiálně, byť evidentně vyprodáno, potvrdilo mačkání se v prostoru na stání pod tribunami, kudy se procházelo s nemalými obtížemi.

Ačkoliv tedy pořadatelé odvedli dobrou práci a i zaplněné a nově vybudované tribuny nakonec poskakování fanoušků vydržely, na což se v průběhu vystoupení s obavami přišli podívat i technici, bylo znát, že kdyby se podobná akce v budoucnu měla opakovat, potřebovala by pro takové množství lidí ještě více prostoru a bohatší zázemí než tentokrát. Výjimku tvořily toalety, jejich množství se nepodcenilo a s ohledem na dosud nepoznanou situaci jich bylo tak akorát. Jinými slovy tak Letenská pláň už nyní ukázala, že je pro Ztraceného i přes svou obří rozlohu ještě pořád příliš malá.

Hudební program odstartovala v 18:45 Martina Pártlová se svou kapelou a na její poměry poměrně civilním, třičtvrtěhodinovým vystoupením. Kostýmy, hosté a velká show si po nezapomenutelné premiéře ve Foru Karlín dají opáčko až v chystané O2 areně, zatímco Letenská pláň byla svědkem přehlídky její stále bobtnající skupiny hitů a přidrzlých fórů, které nezapřou, že jí v tomto směru byl tak trochu učitelem Michal Kavalčík alias Ruda z Ostravy, s nímž zažila svůj první velký úspěch.

Koncert se však bohužel neobešel bez vynucené přestávky, během níž bylo potřeba povolat zdravotníky, což se později stalo i při vystoupení hlavní hvězdy, nicméně při těch davech a horku se podobné momenty daly očekávat. Zamrzel také přístup některých médií, která navzdory tomu, že se k novinářům Marek dlouhodobě chová slušně a vstřícně, ve snaze o senzaci a kliky buď propálila avizované překvapení s předstihem, nebo ukazovala záběry, kde ochranka zpacifikovala jednoho diváka.

To všechno jsou ale zpětným pohledem viděno jen drobné nedostatky, které uvědomělí diváci rádi přehlédli, protože vědí, že jen samotné uskutečnění takto megalomanské akce vyžadovalo nesmírné nasazení a jistě i nemalé časové, finanční a jiné oběti. Když totiž o osmé večer konečně koncert odstartoval a Marek Ztracený zpoza klavíru do víru padajících konfet spustil úvodní "MinuLost", už tu euforii nešlo zastavit.

A veškeré chybičky jako třeba nedostatečně upevněný mikrofon v úvodu nebo pouhých pár vteřin hrající piano v půli představení byly jen drobnými hrbolky na jinak bezproblémové, přímočaré cestě za štěstím.

Těch 125 minut programu nakonec krásně uteklo, vystoupení mělo dynamiku, spád, spoustu více i méně očekávaných překvapení v podobě řady hostů, především ale potěšilo, jak moc muzikální a poctivý koncert to byl. Vše se hrálo živě, nikde žádné čtečky, ozvučení nemělo chybu a speciální zmínku si zaslouží řada vložených meziher a drobných sól, jimiž Marek i jeho kapela koncert prošpikovali. Právě tyto drobné, místy až stěží postřehnutelné detaily byly tím, na čem se zase jednou ukázalo, že hlavní hvězdy ve skutečnosti umí hrát mnohem lépe, než běžně ukazují.

Řada písní tak alespoň na okamžik ztratila svůj klasický rádiový formát a rozrostla se tu o pár extra tónů zahraných na klavír, támhle o nečekané kytarové sólo v podání Patrika Bartka či syna Marka, který z bicích, na něž hrál v Edenu, přesedlal i díky lásce k Sabaton a metalu obecně na elektrickou kytaru.

Vůbec nejvíc se ale proměnil novější singl "Ta bílá ti sluší". A zatímco originál zní přepjatě, pateticky a rozčiluje svými nerýmující se frázemi, v koncertní podobě se píseň zklidnila, proměnila se v baladu a i díky použitým sborům a pěknému momentu se záběry na sedmdesát společně prožitých let slavící pár manželů Potácelových náhle celý zážitek z jejího poslechu zkrásněl. Stal se vkusnějším, příjemnějším, přirozenějším. Skvělá práce.

Kdo Ztraceného poslouchá léta, nemohl si nevšimnout, že se s poslední trojicí singlů vydal do trochu experimentálnějších vod než obvykle nabízí rádiový formát. V "Zastav mě" si prosadil prodloužené outro, v "Modlitbě za pátek", na které mu přišel zabubnovat v klipu vystupující Petr Čtvrtníček, překvapil s nečekaně euforickým finišem a na jeho poměry krátkou stopáží. A před týdnem vydaná, povedená novinka "Obuj si mé boty", zase nabízí sloky s nesmírně upřímnou výpovědí, jejichž slova vás mohou chytnout za srdce.

Je moc dobře, že se hudebník zase po delší době snaží jít na dřeň a tyto pokroky v mezích zákona zkouší. Klidně by se mohl ještě více odvázat a po vzoru svého oblíbence Lukea Combse a koneckonců i bratrů Nedvědů, k nimž vzhlížel (František mu dokonce v minulosti předskakoval), vydat třeba country album. Ve své pozici si to podobně jako třeba Post Malone či Beyoncé může dovolit a fanoušci by to určitě ocenili.

Prostoru k chválení ale koncert nabídl mnohem více. Například vůbec první opravdu památný moment nastal při raritce "Tak ti tu říkám", kdy se stage s pěti svislými kvádry rozsvítila fialovou a pomyslně na ni začalo pršet. Hned první zazpívaný refrén měl obrovskou dynamiku, a pokud si snad do té doby někdo ještě vykládal s přáteli, nyní musel ztuhnout a naplno vnímat valící se sílu hudby. A když zpěvák požádal fanoušky, aby vůbec poprvé začali mávat s rukama nad hlavou, dojalo to úplně všechny včetně jeho samotného. Nádherný okamžik.

Létání s Martou Jandovou za zvolání legendární hlášky "Do nekonečna a ještě dál" z fantastické série "Toy Story" na B-stage také nadchlo, ještě víc ale zaujala ta viditelná spontánní improvizace ve chvíli, kdy kvůli technickým problémům nebyl slyšet klavír. Nebo když hned jako třetí písnička zazněla "Ztrácíš" a na celé kapele jste na obrazovkách mohli vidět, jak se nezávisle na sobě usmívají od ucha k uchu a užívají si, čeho jsou právě součástí. Leckdo také určitě ocenil zřídka hrané "Pohádky" nebo prý dlouhých dvanáct let do programu nezařazený "Oheň".

Nechybělo samozřejmě ani spoustu oblíbených, ale už z dřívějška známých prvků - svícení mobily v "Naše cesty", tancující Richard Genzer v "Tak se nezlob", plamenná show v "Povolání syn" i řadě dalších písní nebo zkrátka jen práce s jiskrami, barevným dýmem, zlatými rolemi nebo třeba drobným pomrknutím na znalce v podobě puštěného Michaela Jacksona na úplném konci, když se dojatý interpret s roztrhnutým rukávem ze svého jediného outfitu pro celý večer loučil s diváky.

Hlavním a nejvíce památným prvkem celého koncertu ale bylo avizované překvapení v podobě létajícího piana, za nímž fanoušek italského zpěváka Ultima seděl, zatímco mu za zády vystřelovaly do vzduchu konfety. Originální, ikonické, nezapomenutelné.

Přesně takové by ostatně mohly být i jeho následující plány - ohlášené minikoncerty uprostřed Šumavy na příští léto, kam si tisíc lidí může donést řízky, se vzhledem k obřímu zájmu nejspíš budou muset konat asi měsíc v kuse, v roce 2028 ho zase čekají oslavy dvaceti let na scéně - a to už si zaslouží nějaký ten speciální zážitek na dalším unikátním místě.

A právě o to tady jde. Marek Ztracený ve své kariéře šel poctivě krok za krokem a přes všechny pády a osobní trable se vypracoval v jednoho z nejpopulárnějších zpěváků v Česku. A i kdyby se vám z jeho skladeb z libovolného důvodu vařila krev v těle, nemůžete mu upřít minimálně jednu věc - mohl totiž místo Letenské pláně naprosto bez problémů vyprodat čtyři O2 areny za sebou a za násobně většího komfortu a patrně i s mnohem menšími časovými, finančními i energetickými investicemi shrábnout balík peněz a za pár let to zase zopakovat.

On se ale rozhodl zariskovat, pustil se do boje s větrnými mlýny a navzdory všemu připravil večer, který se zapsal do české hudební historie. Ne kvůli návštěvnosti, která by patrně byla ještě větší, kdyby víc investoval do marketingu a ve všech myslitelných podcastech, do nichž naopak chodí vzácně, opakoval slovo "Letná". Ale tím, že připravil něco nového, jiného a ojedinělého. A podobně jako už v Edenu tak zase jednou ukázal svým následovníkům cestu. A přesně za to si zaslouží velký dík.