Adéla Orlová by mohla ztělesňovat známé přísloví "Tichá voda břehy mele". Písničkářka původem z Prostějova působí ze své podstaty velmi nenápadně, ostatně i na velkých pódiích jako by se vedle zmíněné formace Jelen pozvolna rozkoukávala. Hned její první deska ale ukazuje velký autorský i interpretační talent - a to rozhodně nebývá samozřejmostí.

Její příjemně melodické skladby na pomezí popu a americké písničkářské školy možná nepatří mezi hity na první dobrou a některým posluchačům budou zřejmě připadat až moc introvertní a plouživé. Rozhodně jim ale nechybí osobitý rukopis, kterým nekopíruje žádnou z tuzemských kolegyň - ani výše zmíněnou Kateřinu Marii Tichou, po které pozici koncertní zpěvačky Jelena převzala.

Sama za své vzory označuje třeba Norah Jones, Taylor Swift či Eda Sheerana, z domácí scény pak jmenuje Zuzanu Navarovou, Davida Stypku, Lenku Novou nebo Anetu Langerovou. A ač jde v některých případech o velmi rozdílné umělce, všechny je spojuje cit pro poutavé vyprávění písňových příběhů, které nemusí okázale křičet o pozornost, aby dokázaly posluchače zasáhnout.

Když Orlová zpívá autorské skladby jako nostalgickou "Jak se ti beze mě daří" či na rozverném popěvku stojící "Miluju", působí velmi uvěřitelně. Její výpovědi znějí úměrně jejímu věku i dosavadní životní cestě - teprve v červnu dokončila studium psychologie a zahájila pomyslný dospělý život se vším všudy.

Nepochybně se s jejími písněmi dokáže ztotožnit řada jejích vrstevnic, ale třeba i o něco starších žen, které se podobnými myšlenkami - většinou vztahovými - zabývaly dříve. Zpěvačka si zkrátka pro svou prvotinu dokázala uchovat čistotu dívčí duše, aniž by ji zatím jakkoliv poskvrnil svět showbyznysu.

Zvolená aranžmá s texty krásně ladí a fungují jako zcela přirozeně propojený celek. Sama autorka v rozhovoru prozradila, že se základem písniček vlastně s Martinem Ledvinou moc nehýbali a spíše se jen soustředili na jejich zvukový kabátek. V tomto směru je třeba ocenit producentovu jemnou a zkušenou práci, protože přesně vycítil, co skladby Orlové potřebují.

Výsledná podoba alba zřetelně čerpá z amerického písničkářství, což byla pro Ledvinu svým způsobem cesta domů, protože sám svou muzikantskou dráhu startoval v bluegrassové kapele Druhá tráva. A k vrcholům jeho producentské práce zase patří oceňovaná deska Lenky Dusilové "Mezi světy", kterou nahrávali právě v USA.

K nejpovedenějším položkám nahrávky patří "Hrdina". Na první poslech by se sice mohlo zdát, že ji mladá hudebnice pěje svému partnerovi, ve skutečnosti ale jde o poctu jejímu tátovi. "Někdy je víc mlčet než řvát, někdy je víc všeho se vzdát," oceňuje jeho klidnou sílu, kterou shrnuje myšlenkou "zlatý srdce je víc než dýka z oceli".

K těm romantičtějším a posluchačsky nejvřelejším skladbám se řadí "Buď tu se mnou", "Jsem tvá (Svatební)" nebo závěrečná "Jiná". Trochu se vymyká předposlední "Ta", která více pracuje s napětím a pozvolným budováním atmosféry. V "Tak hraj" se k interpretce připojili kolegové z Jelena, včetně zpívajícího Jindry Poláka, její veselejší a skočnější tempo proto trochu evokuje repertoár této spřátelené kapely.

Jen jediná z desítky skladeb do celku moc nezapadá. Jde o "Hodnou holku", ve které se Orlová snaží okořenit své jinak něžná vyznání i kapkou nadsázky a lehké rebelie, ale zatím v této poloze nepůsobí tolik věrohodně. Bez této písně by se deska klidně obešla.

Jinak se ale jedná o debut s až nečekaně jasnou vizí, na který se navíc Adéle Orlové podařilo napsat silné a nosné písničky. Mnohé z nich by se mohly stát trvalkami i v jejím budoucím repertoáru. Nezbývá než se těšit, s čím přijde nadaná a sympaticky pokorná hudebnice dál.