Dominiku, proč máš na Facebooku přezdívku Perský chrt? Máš pocit, že se mu podobáš vzhledově, nebo se také neustále za něčím ženeš?

Dominik: Tu přezdívku jsem si dal sám. Hrozně miluju psy. Moje nerdská věc v dětství byla, že jsem si za kapesné kupoval atlasy psů, zatímco ostatní děcka si kupovala sladkosti.

Perští chrti mi vždycky přišli jako vizuálně nejelegantnější plemeno. A že tak vypadám? No, jsem velký a nohatý, tehdy jsem ještě neměl plnovous, nosil jsem delší vlasy a měl je odbarvené na blond. Navíc jsou ti psi super - svéhlaví, moc neposlouchají a v něčem připomínají spíš kočku. I moje první tetování je chrt.

Tomáši, ty jsi žádnou přezdívku neměl?

Tomáš: Ne, neměl.

Dominik: Co třeba Liberecký Kurt Cobain? (smích) Abych to ještě uvedl na pravou míru, Perského chrta mám jen na sociálních sítích. V reálném životě mi tak nikdo neříká. (smích)

Začněme tím, co jste sdíleli na sociálních sítích: sedm faktů o vaší nové akustické desce. Ta se oficiálně nijak nejmenuje. Proč nemá název?

Dominik: Album vychází společně se zpěvníkem k patnáctému výročí našeho prvního EP, které tehdy také nemělo název. Je to takový call-back. Většinou navíc názvy vymýšlím až zpětně - hledám konkrétní frázi v hotových textech.

Tomáš: Ale pro příští desku, která ještě ani nevznikla, už název pravděpodobně máme: "Co kdybychom se nikdy nepotkali".

Dominik: Jelikož tato akustická nahrávka nepřináší nový textový materiál - byť jsou písničky v úplně nových aranžích a harmoniích -, přišlo nám správné nechat ji bez názvu.

A co by opravdu bylo, kdybyste se nikdy nepotkali?

Tomáš: Ze mě by byl nejspíš právník.

Dominik: A ze mě dřevní folkař. Hrál bych bos.

Zmíněná novinka vyšla v pondělí 13. července na komunitním labelu Bad Names a následovat budou podzimní koncerty. Budou ryze akustické, nebo se v půlce zlomí do vaší klasické elektronické polohy? Nebo dokonce zahrajete něco, co jste udělali sólově?

Tomáš: Z mých sólovek sice nezahrajeme nic, ale na většině koncertů z tour budu předskakovat. Podzimní koncerty se nám pomalu rozrůstají, přičemž největší událostí bude křest 25. září v MeetFactory.

Dominik: Tomášova sólová tvorba je esteticky dost odlišná od post-hudby na to, aby se to tlouklo. Obzvlášť v té dřevně-folkové podobě.

Tomáš: Já tam navíc budu hrát také jen s kytarou, žádná elektronická palba se konat nebude.

Jaké to vlastně je, předskakovat sám sobě?

Tomáš: Je to taková zdravá masturbace. (smích) Ale uvidíme, pro mě je to úplně v pohodě.

Místo fyzických nosičů k albu vydáváte zpěvník, který shrnuje vaši dosavadní patnáctiletou tvorbu. V tiskové zprávě píšete, že ji ukáže v celé její "rozmáchlé, proměnlivé a místy turbo cringe kráse". Jak dlouho jste na zpěvníku pracovali a v čem bude speciální?

Dominik: Pracujeme na něm v podstatě neustále. Můj původní záměr byl dát tam texty jen k věcem, které nejsou úplné koniny.

Tomáš: Potom jsi aspoň chtěl, aby se to seřadilo podle abecedy, aby se v tom ty koniny schovaly.

Dominik: Nakonec jsem formátoval i texty, které nejsou na žádných streamovacích platformách. Poslouchal jsem naši tvorbu po dekádách a přepisoval ji. Většina věcí je lyrická a v pohodě, ale pak jsme narazili na politické tracky typu "Neboj se ho použít", což mi s odstupem času přijde jako strašlivá záležitost. Stalo se to, tak to tam necháme. Zpěvník bude řazen chronologicky - od grafomanských začátků až po současnost.

Tomáš: Ty písničky díky tomu vyprávějí ucelený příběh nás dvou jako kapely. Zpěvník bude k dostání v předprodeji v den vydání desky a následně na koncertech.

Najdou tam fanoušci i singly, které nikdy nevyšly na žádném řadovém albu?

Dominik: Ano, třeba skladbu "Příznaky". V květnu 2013 jsme vydali EP "Artefakty" se šesti skladbami. Za půl roku jsme chtěli nahrát a vydat "Artefakty 2" s dalšími šesti věcmi, ale sešlo z toho. Nahráli jsme jenom "Příznaky" a pak je vydali jako singl se sedmiletým zpožděním. Měla tam být i písnička "Paneláky", kterou jsme párkrát hráli na besídkách, ale nikdy oficiálně nevyšla. Ve zpěvníku se objeví. Podobných rarit tam najdete víc.

Jak vlastně vzpomínáte na uplynulých patnáct let a co byste si k tomuto výročí popřáli do budoucna?

Tomáš: Popřál bych nám dalších patnáct let. Vážím si toho, že jsme blízcí přátelé. Tohle výročí mi rámcově ohraničuje velkou životní etapu.

Dominik: Naše desky fungují jako deníkový tok času. Dneska cítím obrovskou vděčnost. Nikdy by mě nenapadlo, že když jsme kdysi seděli v brněnském bytě, pili fernet, řezali do kytar, schválně vymýšleli divné věci a předstírali, že jsme americká experimentální kapela Xiu Xiu, bude to jednou lidi zajímat a budou nás mít rádi.

Tomáš: Tehdy jsme dokonce prohlašovali, že pokud to začne někoho zajímat, okamžitě to zabalíme.

Dominik: Přesně. Na koncertech jsme lidem zakazovali se hýbat. Tvrdili jsme, že ta hudba je od toho, aby se poslouchala.

Dle vašich slov má novinka stylově blíž k formátu "MTV Unplugged" než k Wabimu Daňkovi. V jakém slova smyslu? Dominiku, ty jsi mi jednou říkal, že lidem svým barytonem Wabiho připomínáš...

Dominik: Nic proti Wabimu, je to bůh. Ale i když je to akustické album, není folkové. Není to žádná plíhalovina. K tomu žánru mám příliš velký respekt na to, abych se ho pokoušel cosplayovat. Obdivuju to zdálky a inspiruju se tím. Dělat to naplno by mi přišlo jako disrespekt vůči lidem, kteří ten žánr opravdu umějí.

Tomáš: Zároveň by nám to nikdo nevěřil. Nejdůležitější bylo promítnout do toho nás samotné.

Vaše tvorba je známá tím, že prožíváte příběhy antihrdinů všedního dne zaobalené do chladných synťákových ploch a rozsypaných beatů. Jak velký výstup z komfortní zóny pro vás bylo tvořit bez nich?

Tomáš: Byla to obrovská výzva. Udělat aranže, ve kterých nejsou žádné bicí ani beaty, pro mě znamenalo totální opuštění komfortní zóny, protože takhle běžně nepracuju. Musel jsem ten rytmus do skladeb dostat úplně jinými způsoby.

Vybrali jste devět skladeb z vašeho katalogu a předělali je do nové podoby. Podle jakého klíče jste je volili? Váhali jste nad nějakou písní, na kterou nakonec nezbylo místo?

Dominik: Předělali jsme třeba track "Nejlepší brankář na středozápadě". V té nové verzi to zní trochu jako Mumford & Sons z Wishe s vokálem Daniela Landy. (smích) Hrozně jsem to tam chtěl a Tomáš byl v jeden moment už nalomený. Sice to mělo skvělý drive, ale bylo to až moc legrační, takže to nakonec vypadlo.

Výběrovým klíčem nebyly oblíbené skladby podle lidí - nekoukali jsme na to, co nám Spotify vyhazuje jako nejposlouchanější. Rozhodovalo, z jakých songů dokážeme vytřískat něco úplně nového. Mezi vybranými věcmi je tak i "Polana" z první desky, kterou jinak nikdo neposlouchá a všichni ji přeskakují. Měli jsme pro ni ale nosný nápad, proto se na albu objevila.

Tomáš: Hledali jsme zkrátka písničky, kterým můžeme vdechnout nový život a posunout je do aranžérsky zábavnějšího prostoru.

Právě píseň "Polana" je první z vašich live sessions, které jste natáčeli u tebe na zahradě, Dominiku. Proč zrovna tam?

Dominik: Říkali jsme si, že by vzhledem k povaze a náladě těch písniček bylo hezké natočit to někde venku, v přírodě. A tady to bylo prakticky zadarmo.

Deska začíná songem "Bude to dobrý, ale bude to jiný", což na úvod skvěle funguje i tematicky. Jak vznikal zbytek tracklistu?

Dominik: Udělal jsem si na to speciální tabulku s tematickými klastry. Skladby, které si byly tematicky nebo náladově podobné, nesměly jít hned po sobě. Naopak jsem se je snažil v tracklistu dostat co nejdál od sebe.

Ty jsi obecně hodně tabulkový typ. Na co všechno si vlastně děláš tabulky?

Dominik: Mám například tabulku ptáci na zahradě, kam si v průběhu měsíců zaznamenávám jednotlivé druhy a frekvenci jejich výskytu u nás na pozemku. Aktuálně vedou pěnice a pěnkava. Pak mám tabulky na recepty - zadáš tam, co ti zrovna přebývá v ledničce, a vyjede ti, co z toho můžeš uvařit.

Praktický fígl. Novinku prezentujete jako album nových písní se starými texty. Na ty jste tedy vůbec nesáhli?

Dominik: Významově jsme do nich nezasahovali vůbec. Úpravy proběhly jen na místech, kde nám v novém aranžmá neseděly slabiky do rytmu.

Při komentování finálního mixu jsi, Dominiku, řekl: "Já bych se nebál tam ty jemné nedokonalosti nechat." Co konkrétně jsi měl na mysli?

Tomáš: Naše hudba je plná nedokonalostí od začátku až do konce. (smích) To je náš styl.

Dominik: V tomhle konkrétním případě jsem mluvil o zpěvu. Tahle akustická, indie forma snese mnohem syrovější a hlubší přístup k vokálu než chladná elektronika. Můžeš k tomu přistupovat daleko živěji a neřešit každé malé zaškobrtnutí.

Co nového jste se o sobě díky této akustické desce dozvěděli? Bavilo by vás jít touto cestou i v budoucnu, nebo šlo jen o jednorázový odskok?

Tomáš: Určitě je to odskok. Pro mě bylo vždycky zásadní dávat do hudby organické prvky. V dnešní době, kdy se všude kolem čím dál silněji vyskytuje stopa umělé inteligence, považuji lidskou syrovost za ještě důležitější a v budoucnu na ni budu tlačit víc. Zjistil jsem, jak moc mě ta obnažená podoba baví. I proto se těším, že budu na tour hrát své sólové věci takhle syrově.

Dominik: Hudba je pro mě primárně o vytváření reálných vztahů - ať už jde o koncerty, nebo skládání. Chci se vymezit vůči dnešnímu algoritmizovanému světu.

Tomáš: Přesně tak, vytváříš si vztah k reálným lidem a jejich příběhům.

Dominik: Hudba je jazyk, slovesnost. Neměl by to být produkt.

Kam se tedy post-hudba posune na příští řadovce?

Tomáš: Dominik se chce v textech vracet k osobním, vztahovým tématům a hudebně bychom chtěli zamířit do dreampopových a shoegazeových vod.

Dominik: Taneční prvky chceme používat spíš jako doplněk nebo specifický středobod, nechceme se bát ambientních nebo post-rockových skitů. Na závěr alba bych chtěl zařadit dlouhou skladbu, která tematicky dokončí trilogii písní "Seriály" a "Smrt Letné". Vrátit se tematicky k mezilidským vztahům, ale spíš ke kamarádům, scéně, sám k sobě, romantický vztahy ve fázi budování života spolu...

Dostanou na příštím albu větší prostor i Tomášovy texty? Když si psaní osahal na svém debutovém sólovém albu, které letos vyšlo, pootevřeš mu v post-hudbě dveře?

Tomáš: V téhle fázi to do post-hudby nepatří. Potřebuju si svůj vlastní textařský jazyk vypilovat vedle, nechci to míchat dohromady.

Dominik: Z mé strany to rozhodně není tak, že bych si psaní žárlivě střežil jako svou výhradní doménu. Když Tomáš vymyslí čtyři banger sloky, tak Let’s go!

Tomáš: Někdy uděláme desku, která bude víc duetová, ale nemyslím si, že se to stane teď.

post-hudba - respektive hlavně Dominik - je známá tím, že do veršů silně otiskuje vliv města a konkrétního prostoru. Která pražská čtvrť ve vás vyvolává nejsilnější melancholii nebo úzkost, když přes ní procházíte?

Dominik: Karlín. Tam mám občas pocit, že v těch nových kancelářských blocích už ani nežijí normální lidi. Teď bydlím na Žižkově a to je naopak skvělé, živé město.

Tomáš: Pro mě je to Anděl. Místo, kde se v jeden moment potkávají kravaťáci z korporátů a úplní lidé z podsvětí.

Dominik: Je to tam šíleně namačkané na sobě. Zahneš o sto metrů vedle a jsi v úplně jiném světě. To je takový mikrokosmos Prahy. Praha je obecně hrozný chaos, ale mám to rád. Respektive jsem si na to už zvykl.

Vaše texty jsou plné generační úzkosti a takzvaných vztahových depresí. Pomáhá vám tvorba takto zádumčivé hudby tyto emoce zpracovat a ventilovat, nebo vás naopak uvrhne do ještě hlubší melancholie?

Dominik: V něčem je to čistá terapie. Zároveň to přesně odráží životní bod, ve kterém se zrovna nacházíme. Na první desce to bylo hodně o tom klasickém "chce mě, nebo mě nechce". Na posledních dvou albech už řešíme spíš to, že nejsme připraveni na to, až skončí svět. Ta dnešní akcelerace různých společenských tendencí - ať už lokálně, nebo globálně po pandemii - je úplně šílená. Žijeme na prahu globálního konfliktu, který může mít apokalyptickou podobu, a ty prostě vůbec nevíš, co si s tím máš počít.

Kdyby váš dosavadní život měla shrnout jedna jediná věta z jakékoliv vaší písničky, která by to byla?

Dominik: To je strašně těžké.

Tomáš: Podle mě to ani nejde. Nejsem schopný náš život takhle zarámovat a dát mu jeden stručný titulek.

Dominik: Kdybych teď z hlavy nějakou větu vybral, za pět minut si budu myslet něco úplně jiného. Lidi si zkrátka musejí přečíst celý náš nový zpěvník. (smích)

Dominiku, v souvislosti s vaší první deskou jsi kdysi řekl, že ses obával momentu, kdy se tvorba otočí do roviny "hlavně, ať už to máme za sebou". Stalo se vám to někdy během těch patnácti let?

Tomáš: Nestalo. Držíme si to celé zábavné právě tím, že neustále hledáme nové úhly pohledu, ze kterých se na naši tvorbu a skládání díváme. Tato akustická deska to dokazuje.

V jednom rozhovoru jste uvedli: "Představa, že musíme pořád někam růst, je nám oběma protivná." Co vás na tom neustálém tlaku na růst štve nejvíc? Že se z hudby stává soutěž?

Dominik: Hudbu vnímám jako budování komunity. V okamžiku, kdy bychom nad tím začali kalkulovat a spekulovat, jak oslovit masy, kapela se okamžitě rozpadne.

Tomáš: Nechci přizpůsobovat naši tvorbu nějakým tabulkám. My moc dobře víme, co bychom museli udělat a jaké písničky bychom museli napsat, aby se to dostalo do playlistů a podobně. Ale není to cesta, kterou bychom chtěli jít. Naše poslední řadová deska byla posluchačsky záměrně nepřátelská, textově nejtěžší a hudebně nejavantgardnější.

Dominik: Po skončení turné k albu "My všichni tady a teď" jsme měli strašně hezký feedback, chodilo hodně lidí, zpívali si naše refrény, opravdu jsme měli pocit, že tohle se vyloženě povedlo. Zároveň jsme se ale hned shodli na tom, že kdyby další album mělo pokračovat v tom stejným, nebavilo by to ani jednoho z nás. Ztratilo by to smysl.