Zúčastnila ses letošního Fashion Weeku (rozhovor proběhl krátce po jeho skončení, pozn. aut.)?

Nezúčastnila. Byla jsem hrozně unavená z práce na albu, a navíc se teď učím nějaké nové scénáře. Sledovala jsem ale dění na Instagramu, protože tam mám své oblíbené designéry.

Máš nějaký typický módní kousek, bez kterého bys nevyšla na pódium?

Musím mít gaťky! (smích) Ale vážně - na pódiu často střídám dvě věci: buď trenčkoty, nebo kožené bundy.

Nedávno jsi vydala svou druhou studiovku, která podle tebe nese nejdelší název na světě: "Where Do We Go When the Silence Comes?" ("Kam odcházíme, když přichází ticho?"). Přišlo ti, že je toho kolem nás všeho moc, a potřebovala jsi vypnout a zdůraznit to?

Sama to na sobě silně cítím. Mám pocit, že to šílenství kolem sociálních sítí a algoritmů už přerostlo únosnou mez. Když jsme si před pěti lety říkali, že je toho moc, vůbec jsme netušili, co přijde teď - například s rozvojem AI. Algoritmus si dnes dělá, co chce, a nutí vás dělat věci, které možná ani nechcete. Nutí vás být hlasitější, větší, šílenější a rychlejší.

Když se ale ocitnete mimo sítě, zjistíte, jak rychle reálný svět plyne. Zajímalo mě, kdo jsou lidé bez té neustálé rychlosti a nátlaku. Zažila jsem ještě dobu umění před tímto tlakem (zhruba od roku 2017). Dnes už u mnoha lidí vůbec nevím, jací jsou v reálu - znám je jen ze sociálních sítí. Fascinuje mě, kým ti lidé doopravdy jsou a jak by se chovali, kdyby sociální sítě vůbec neexistovaly.

Kde jsi hledala odpověď na otázku "Kam jdeme, když přijde ticho" ty sama během tvorby? Kam odcházíš za tichem?

Buď dokážu úplně vypnout, nic nedělat a jen tak snít. Nebo nastává druhá věc: když je kolem mě ticho, moje hlava paradoxně zapne na plné obrátky. V ten moment se dokážu ponořit do velmi hlubokých myšlenek - vracím se do minulosti, rekapituluji, nebo naopak cítím strach z budoucnosti. Občas se v tom zkrátka musím zastavit.

Jak ticho inspiruje ke skládání?

Hodně lidí po tichu strašně baží. I ti, kteří chtějí stát ve světlech reflektorů, v hloubi duše touží po klidu a po tom, aby mohli shodit masku. V poslední době pro mě ticho představovalo hlavně zasloužený oddych. Pohybovala jsem se v dost hlučném a intenzivním prostředí - točil se nový film, seriál, do toho spousta koncertů. U mě ale ticho nesmí překročit určitou hranici. Musím v něm najít balanc, jinak bych se propadla až příliš hluboko do sebe.

Co by si měl posluchač odnést, když ticho přijde a bude poslouchat tvoje nové album?

Mnozí mí starší posluchači neumějí anglicky, a přesto mají moji hudbu rádi. Nemusejí textům textu doslova rozumět, ale cítí, o čem ta hudba je - že je příjemná pro duši. Přesně takhle hudbu využívám i já sama. Chci, aby mě pohladila po duši, to je pro mě to nejdůležitější.

Nejlepší je poslechnout si album o samotě. Věřím, že si z něj lidé odnesou pocit vnitřní pravdivosti, přestanou hledat zbytečné komplikace a najdou v něm čistou vnitřní radost.

Tvá hudba mi přijde taková filmová. Chtěla bys tvořit muziku k filmu?

Hrozně moc! Složit soundtrack k nějakému filmu - nejlépe k dramatu - je můj obrovský sen. Můj společný singl "You are me" s Markétou Irglovou mi vlastně sám o sobě připomíná nějakou bondovku.

Jak jste se daly s Markétou dohromady?

Vnímám to jako takový full circle moment. Jsem totiž obrovský fanoušek Markéty a Glena Hansarda (rozhovor vznikl ještě před Hansardovou náhlou smrtí, pozn. editora). Když vyšel hit "Falling Slowly", byla jsem ještě na základní škole a naprosto jsem milovala celý soundtrack k filmu "Once". Když jsem pak byla starší a vnímala tu hudbu ještě víc do hloubky, strašně jsem toužila po našem společném singlu.

Poprvé jsme se osobně potkaly na Českém lvu asi před třemi lety. Markétina maminka tehdy milovala seriál "Iveta", ve kterém hraju, a Markéta stála zrovna vedle ní. Od té doby jsme zůstaly v kontaktu. Vlastně nás původně e-mailem propojil režisér Jan Hřebejk, když jsme natáčeli. Vždycky jsem si říkala, že Markéta musí být na podobné vlně jako já.

Dost často se stává, že když potkáte svůj idol, prožijete zklamání. U Markéty to ale bylo úplně jiné. Když jsme nahrávali album, prostě jsem jí napsala. Našla jsem v ní skvělou kamarádku, i když se neznáme dlouho. Naše tři společné koncerty proběhly naprosto přirozeně. Prokecaly jsme celé noci, procházely se po Praze a probíraly úplně všechno.

Na společném koncertě jste si spolu také zazpívaly.

Ano, zpívala jsem "Falling Slowly" - píseň, která zasáhla miliony lidí po celém světě. Pro mě je ten song nesmrtelný. Přežije ji, přežije nás a budou se k němu vracet další generace jako ke klasice. Když jsem ho měla jít zpívat, byla jsem strašně nervózní. Na první poslech se zdá jednoduchý, ale vůbec není. Nakonec jsem to zvládla a zazpívala ho snad ještě líp než ten náš společný duet s Markétou.

Chtěla bys mít také takový nadčasový song?

Myslím, že s jedním se mi to už tak trochu podařilo. Jedná se o skladbu "Hold Me", která je venku už pět let a lidé ji doteď rádi poslouchají. Vystřelila hned s prvním albem a vzešla z mých nejhlubších myšlenek. Na nové řadovce mám další krásné věci, které lidem dávkuji postupně. Nechci s tou deskou udělat jen nějaký rychlý, chvilkový boom.

Jak se lišily přípravy oproti první studiovce?

Lišily se naprosto ve všem. Při vzniku prvního alba jsem měla vedle sebe úžasného producenta Milana Andrého Boronella, který moji vizi dokonale nacítil. Vycházelo to z mých nápadů, ale vytvořil to se mnou. Druhou desku jsem už dělala s jinými lidmi. Chtěla jsem mít sice Milana opět po boku, ale byl příliš zaneprázdněný. A já jsem člověk, který se obecně bojí dělat věci, v nichž si nevěří a necítí se v nich stoprocentně dobrý.

Mně přitom přijde, že ti jde úplně všechno.

Nemyslím si, že jsem v psaní textů a vymýšlení melodií nějak zázračně skvělá. Chápu to, nedělám to zase tak dlouho. Tentokrát jsem to ale musela zvládnout víceméně sama. Trvalo to rok. Na novém albu je o padesát procent více mých vlastních melodií a textů než minule. Zvolili jsme i jiný postup: novinka je celkově mnohem víc vyprodukovaná a objevují se na ní dokonce gospelové prvky - vokály. Musela jsem se kvůli tomu mnohem víc naučit pracovat s harmoniemi.

Milan ale v jedné písničce ("Finish Line") hostuje. Chtěla jsi tam alespoň touto cestou dostat jeho otisk?

Tento song naprosto miluju. Pořád se k němu vracím a momentálně pro něj promýšlím vizuální podobu.

Desku ti produkovali Štěpán Urban a Matěj Soukup. Proč právě oni?

Štěpán se mnou a s Pauliem (Garandem, pozn.aut.) začal spolupracovat už před čtyřmi lety. Tehdy sice aktivně vlastní hudbu nedělal, ale viděli jsme v něm obrovský potenciál. Pavel zrovna potřeboval do kapely někoho na kytaru a zpěv, tak jsme ho vzali mezi sebe a on naši hudbu neskutečně obohatil.

Později se Štěpán vrátil i k vlastní tvorbě a vydal své druhé album od dob SuperStar. Najednou všichni kolem zjistili, jak moc je šikovný - přitom my jsme to věděli už dávno. Se Štěpánem máme velmi podobný vkus, zejména co se týče folkovější hudby. Matěj zase produkoval spoustu věcí pro Paulieho. Štěpánovi jsem stoprocentně věřila v tom, co dělá. Stejně jako s Milanem jsme na podobné vlně.

Oba mi nechali obrovskou tvůrčí volnost. Například s refrénem k písni "Tenerife Sea" přišel právě Štěpán. U mě to navíc nefunguje tak, že bych napsala dvacet věcí a z nich se pak vybralo osm. Napsala jsem přesně osm písní a ty na desce prostě jsou.

Na té první se jich objevilo také osm.

Je to tím, že opravdu nemám ráda kvantitu. Jsem zastáncem toho, že když se něco dělá, má se to dělat pořádně.

Zmiňovaná skladba "Tenerife Sea" celou studiovku otevírá. Ostrov Tenerife zřejmě vnímáš jako velkou inspiraci.

Ano, přesně tak. Hodně lidí má Tenerife zaškatulkované jen jako komerční turistickou destinaci - představí si pláž a bary. Jenže ten ostrov v sobě skrývá tolik neuvěřitelných krás! Na východě najdete větrem ošlehané pláže a divoké traviny. Vypadá to tam jako v úplně jiném světě, občas si připadáte jako na Měsíci. Našli jsme tam se Štěpánem skvělé útočiště během ledna a února.

Na začátku té písně zní šumění moře. Je autentické?

Ano, jde o skutečný zvuk moře (respektive Atlantského oceánu, pozn. editora) odtamtud.

Na obalu desky vidíme neprvoplánový obrys srdce. Značí, že jde o vyloženě srdcovou záležitost?

Je to zkrátka tvořeno od srdce a o duši. Hudba má vycházet přesně odsud.

Deska vychází pod novým labelem - vaším vlastním, který jste založili s Pauliem.

Ano, tento projekt se pomalu rozbíhá. Chtěli jsme založit label, který bude kreativní a postavený na naprosto uvolněné bázi. Zatím jsme v něm jen já, Paulie, Štěpán, Matěj a dva výtvarníci. Jsme zkrátka parta, která věci dělá jinak, a rádi bychom k sobě postupně přibírali lidi, kteří to mají nastavené podobně.

Proč vlastně nahrávku neprodukoval přímo Paulie?

Nevím. Paulie se mnou každopádně všechno detailně probírá. Má skvělý hudební vkus a na spoustě věcí se shodneme. Kdybych chtěla dělat čisté r'n'b, do produkce by určitě šel. U tohoto alba byl součástí tvůrčího procesu spíše zvenčí, jako poradní hlas, který mi říkal své názory. Pomohl mi ale v mnoha jiných věcech. Já osobně totiž nesnáším papírování a administrativu, v tom je on úplný opak. Kompletně mi pomohl s vinylem, řešil věci s grafikem, posílal podklady do výroby a podobně.

Řekla bych, že je obrovská výhoda mít kluka z branže. Ty jsi hostovala v mnoha jeho skladbách a účinkovala jsi i v jeho klipech. Nenapadlo tě ty role někdy otočit?

Napadlo. Doufám, že brzy udělám čistě slovenský projekt, kam by to skvěle zapadlo. Nechtěla jsem to teď míchat dohromady s angličtinou. Na novém albu se ale nachází píseň "Finish Line" s Milanem, a to je vlastně Paulieho song "Una", který má na své desce. Chtěla jsem tam mít jeho otisk alespoň tímto způsobem. Použila jsem jeho hudební podklad, Milan do něj dohrál kytaru, takže z toho vznikla taková "Una 2". Je to vlastně věnované Pauliemu a jeho hudbě.

A co píseň "Easier"?

Ta je zatím nejúspěšnější, což mě samotnou velmi překvapilo. Jedná se o pohodový letní song. Textově mluví o tom, že každý z nás v sobě nosí nějaká tajemství. O tom, zda je lehčí se o ně s někým podělit a nechat si spadnout kámen ze srdce, nebo si je raději vzít s sebou do hrobu.

A ty jsi jakého názoru?

O spoustě věcí mluvím se svými kamarádkami. Některé věci o mně ale neví naprosto nikdo.

Ani Paulie?

Ne, ani on. Další singl, "You are me" s Markétou, je zase o perspektivě ženy, která chce ochránit jinou ženu nebo jí pomoci. O momentu, kdy máš pocit, že jsi v úplné tmě, ale najednou se objeví světlo a ty se můžeš znovu nadechnout. V té písni v podstatě varujeme ostatní ženy, aby neudělaly stejnou chybu jako my. Podobně motivační je píseň "Fire" - textově nejjednodušší a zároveň nejrychlejší. Po stránce hudební produkce jde ale paradoxně o tu nejpropracovanější. Vypráví o tom, že ženy jsou úžasné a všechno dokážou. Zachycuje i pohled na vztahy - že když si člověk vedle vás neuvědomuje vaši hodnotu, zvládnete to v pohodě i bez něho.

Z toho mi vyplývá, že je deska určená hlavně pro ženy.

Už ta první taková byla a o této to platí také. Má velmi blízko k ženskému cítění, i když vím, že ji poslouchá i spousta chlapů. Podvědomě ale zkrátka držím se ženami.

K hudbě ses vrátila po intenzivním období plném hereckých rolí. Bylo těžké do toho znovu naskočit?

Bylo to hrozně těžké. Obecně mi dnes přijde složité dostat hudbu k lidem. Co se týče PR, je návrat vždycky náročnější, i když jsem mezitím stále koncertovala. Připomenout se lidem a ukázat jim, že dělám i hudbu, dalo práci. Na druhou stranu je skvělé, že jsem se tři roky věnovala primárně herectví. Hlava se tím úžasně rozptýlí. Je mi občas líto kolegů, kteří dělají jen herectví a jsou odsouzení jít z postavy do postavy. Já mám tu výhodu, že se můžu kdykoliv vrátit k hudbě nebo k tanci.

Dříve jsi vedla i taneční kurzy určené pro ženy, aby si uvědomily svou hodnotu a to, že každá z nás je jedinečná.

Ty kurzy jsem neměla zhruba dva roky, nejdříve kvůli natáčení filmů a posléze ze zdravotních důvodů. Jsem už tak trochu vysloužilá tanečnice - odnesla to kolena a záda, tělo mě zkrátka nepustilo. Teď se dávám zdravotně dohromady a hrozně ráda bych se k tomu vrátila.

Jaké pro tebe bylo předávat ženám tak silný vzkaz - aby se probudily a přehodnotily svůj přístup k sobě samým?

Bylo to vlastně velmi jednoduché, protože jsem to dělala naprosto přirozeně. Ty kurzy nebyly postavené na žádných naučených frázích, předávala jsem jen to, co jsem sama cítila. A ty ženy to cítily taky, takže interakce mezi námi byla naprosto brutální. Rukama mi prošly stovky žen a z 99 % se jejich životy posunuly správným směrem. Tanec dokáže neuvěřitelné věci s tím, jak žena vnímá sama sebe a jak se na sebe dívá.

Jsi také součástí divadelního projektu "Human Zoo" režiséra Viktora Tauše. Čím si tě získal? Přiznám se, že já jsem po přestávce odešla, přišlo mi to příliš negativní, snad až agresivní...

Viktor má neuvěřitelné kouzlo osobnosti. Člověk nikdy neví, co od něj může čekat. Zároveň hluboce obdivuji, jak moc je ponořený do věcí, kterým věří. Přesně ví, co dělá, a ve svém oboru je až přestudovaný.

To, že jsi z představení odešla po první polovině, mi vlastně připadá super - přesně toho chtěl Viktor dosáhnout, chtěl pohnout emocemi. Je to v podstatě takový TikTok v přímém přenosu, protože se tam děje strašně moc věcí najednou. Záleží, v jakém rozpoložení zrovna jsi, podle toho tě to chytí. Paulie tam úplně vřískal nadšením, byl se podívat už třikrát a chce jít znovu.

Já sama jsem měla na začátku velké pochybnosti, zda do toho vůbec jít, protože to bylo hodně zvláštní, ale to mě na tom nakonec baví nejvíc. Mnoho lidí netuší, že ty divadelní příběhy jsou reálné osudy lidí, co stojí na pódiu. Poskládaly se z informací a rozhovorů mezi námi. Otvírá to skutečné emoce, není to nic povrchního. Nikdo se tam navzájem nehodnotí, a to naprosto miluju.

Umění zkrátka nejsou závody. Hraješ také v Národním divadle. Nejsi pro některé kolegy trnem v oku kvůli tomu, že jsi nevystudovala herectví, zatímco oni tomu museli věnovat roky?

Letos 17. května jsem měla derniéru, takže tam moje působení končí. Byla to jedna krásná životní éra, brutální škola a nádherný zážitek. To, že jsem to zvládla, mi obrovsky pomohlo se sebevědomím. Divadlo je přísná disciplína, ale paradoxně jsem v něm byla nejméně ve stresu. Teď sice tato kapitola končí, ale budu moc ráda za jakoukoliv další divadelní nabídku. Momentálně mě naplňuje "Human Zoo", což je zase úplně jiný typ divadla.

Dostala jsem sice velkou nabídku ze Slovenska, ale musela jsem ji z časových důvodů odmítnout. Měla jsem film a tři seriály. Teď se navíc potřebuji plně dostat do češtiny, protože mě čeká natáčení dvou filmů v Česku. Jeden je alternativnější, tam hraju menší roli, a druhý je komerčnější, v něm mě čeká velká postava. Hrozně ráda bych si někdy zahrála v dobovém filmu. Kdybychom se ale měli držet historického postavení Romů, musela bych hrát buď služku, nebo vězeňkyni...

Naznačila jsi, že bys ráda vytvořila slovenské a možná i romské album. Také ses nedávno vrátila z Londýna. Co je na tom pravdy a v jakém stádiu se ty projekty nacházejí?

Z Londýna jsem si přivezla rozpracovaných sedm věcí, na kterých je potřeba ještě hodně dělat. Chtěla jsem totiž spolupracovat s lidmi ze zahraničí. Tento rok se tam musím vrátit a tracky dokončit. Mezitím chci ale dotáhnout i to slovenské album. Moc po něm toužím, ale zároveň se toho strašně bojím. Když už si člověk nastaví nějakou laťku, má obrovský strach, aby nevydal něco, co pro něj nebude dost dobré. Vím, že jinak se v tvorbě nikdy neposunu, ale ta představa mi vyloženě svírá žaludek. Je to moje celoživotní nemoc - jsem perfekcionistka, což mě hrozně brzdí a zabíjí. Kvůli tomu některé věci tak dlouho oddaluji.