Prý u rozhovorů raději chodíš, než sedíš. Mám to chápat tak, že jsi neposeda ?

Když u rozhovoru chodím, víc toho řeknu. Ale tím, že teď sedíme venku, je to skoro jako na lanovce na Pustevny. (smích) Neposeda jsem velký, ale když jsem unavený z několikanásobného hraní, rád si i poležím. Texty mě napadají často při procházkách, obecně s nimi mám trochu problém. Hudební motiv vymyslím z fleku, ale s texty je to vyloženě lopocení.

Vydali jste album "Barevná továrna". Cítíš se v té pomyslné továrně spíše jako dělník, nebo jako pan továrník?

Ani jedno, ale k továrenským kulisám mám hodně blízko. Pocházím z průmyslového města, člověk mezi tím chodí celý život a přijde mu to normální. Když jsem byl malý a ocitl se v jiném městě, přišlo mi naopak divné, že tam ty továrny chybí. Hodně mě to obklopovalo. To sice úplně nesouvisí s názvem, jen jsem si na to teď vzpomněl.

A proč Továrna? Protože v ní jsme tak trochu všichni. Četl jsem nedávno Bukowského, který psal, že moderní otroctví spočívá v tom, že si všichni myslíme, jak žijeme v iluzi svobody, ale ono to tak není. Proti tomu sice nejdu, ale na moji vnitřní svobodu mi nikdo nesáhne. A Barevná je proto, že nabízí spoustu názorů a náhledů na věci. Je tam třeba hodně hostů a muzikantů. Navíc to odkazuje na kapelu Colorfactory a film "Šeptej". V době, kdy vznikala písnička "Alžběto", jsme ji s Kubou zpětně hodně poslouchali.

Zaujal mě obal. Řekni mi něco více o fotce vizuálu. Vypadá jako ze sídliště v Porubě nebo na Dubině v osmdesátých či devadesátých letech... Vzešla z vašeho archivu? A jsi na ní zvěčněný ty?

Jde o takovou tu klasickou socialistickou fontánu. Já na ní nejsem, ale možná jsme tam v přeneseném smyslu všichni. Pochází ze sbírky koláží Vency Buchtelíka, ostravského akademického malíře. Dělá nám všechny vizuály a kompletně stojí za vizuální identitou kapely.

Kolik dní bylo potřeba pro vznik aktuální studiovky? Moře? Sám tvrdíš: "Není kam spěchat. Člověk pak dělá zbytečné chyby."

Byl to oceán vteřin a moře dní. Myšlenkově to trvalo dlouho, vznikalo to na etapy. Jako když máš krumpáč a kopeš jím do země.

Písně vznikaly v různých obdobích. Čím to, že přesto drží tak pohromadě?

To by mě samotného zajímalo. (smích) Je to asi podobně nazpívané, takže to má jednotný výraz. Člověk má zkrátka nějaký svůj rukopis. Jak někde říkal Márdi z Vypsané fixy: "Celý život hraješ jednu písničku." Jsem ale rád, že se nám tou produkcí podařilo rozkročit mezi různé žánry.

Některé skladby na novém albu vznikly ještě dříve než ty, které skončily na první desce. Co způsobilo, že ses k nim po čase vrátil?

Dělám to běžně, protože odstup je mocná zbraň. Pomáhá mi rozhodnout, který nápad je berná mince a který už ne. Když se pro něco rozhodnu impulsivně a moc brzy, stává se mi, že si za tím s odstupem času už nestojím. Zatímco věci napsané dávno dostanou novou, lepší podobu.

Jak se Ostrava a její pověstná pomalost odrazily do atmosféry nahrávky?

Podle mě se neodrazily. Určitě ne v prvním plánu. Protože máme zkušebnu dál od centra, byli jsme odříznuti od typického městského rajzování. Posledních X let jsem navíc venkovský typ, takže se v té hudbě promítají spíše tyto motivy.

Posun nastal v rámci samotného procesu nahrávání. Začal jsi s trochu přiškrceným hlasem, ale postupně ses ostřílel a najednou jsi slyšel konečně sám sebe. Mám to chápat tak, že ses více otevřel?

Určitě. Když točím zpěvy, což je pro mě osobně ta nejnáročnější fáze z celé desky, strašně se stydím. Často zpočátku nevím, jakým způsobem to mám vlastně odzpívat. Nemůžu všechno zpívat stejně a najít ten správný výraz pro konkrétní věc mi mnohdy trvá hrozně dlouho. V té chvíli potřebuju hodně podpory zvenčí - od kapely i od kámošů.

Nedávno jste prošli personální obměnou. Projevilo se to nějak na zvuku?

Nová sestava vznikla až poté, co byla celá řadovka hotová. Spoustu partů jsem nahrál s Markem Sloninou, který je v kapele se mnou od začátku - a hraje v ní dodnes. Lukáš Lukáš to pak produkčně zaopatřil, pozval hosty a smíchal to od A do Y. Z. Poslední skladbu s názvem "Všechno všechno" ale smíchal Ondřej Ježek. Ke konci už jsme totiž neměli odstup a bylo zapotřebí, aby se na to podíval někdo zvenčí.

Spoustu hostů jsem osobně ani neznal. Už dávno jsem chtěl mít v písních ženský element a až teď se to podařilo zrealizovat díky Veronice Borákové a Anně Vaverkové. Jinak Lukáš Lukáš s námi sice už ve skupině není, ale díky němu se beru méně vážně než na začátku. Když jsem kapelu zakládal, chtěl jsem to mít hrozně temné. Díky němu dostalo Moře dní určitý nadhled a ironii. Taky jsem zjistil, že ta temnota se může rychle vyčerpat. A když jsem pak začal hrát v Buty, otevřelo mi to úplně jiné dveře.

V Buty jsi našel novou inspiraci. Stal ses tam druhým zpěvákem a doprovodným kytaristou - jak vnímáš tyto dvě odlišné role, kdy v jednom uskupení hraješ prim a ve druhém pomyslné druhé housle?

Snažím se obojí brát zodpovědně. V Buty mám menší trému, protože to celé nestojí jenom na mně. Beru to víc jako rutinu, protože hrajeme častěji. V Moře dní jde naopak všechno na moji hlavu.

Jak těžké bylo koordinovat tolik hostů?

S Lukášem jsme si to rozdělili: bylo to tak 70 na 30. Vzal si seznam jmen a zkoušel, co kdo nabídne. Já sehnal především zpěvačky - Annu a NIKU. Vždycky jsme to konzultovali společně podle toho, jak jsme to cítili. Smyčce se nám podařilo dostat do skladeb "Alžběto", "Duše v pokoji" a "Dovolená". V písničce "Koláček" zase zazní cimbál. Lukáš vždycky vybíral, kam jaký nástroj dát - styl, jako když vezmeš kelňu a házíš maltu na omítku.

Baví mě tvoje přirovnání.

To víš, v mládí jsem se celkově namakal, vozil jsem kolečka s betonem a kopal padesát metrů elektriky do naší zkušebny. Dřív jsme si dělali všechno sami, včetně malování zkušebny, ale teď už se snažím šetřit kvůli zádům. Každopádně hosté dostali vesměs volnou ruku, a když to tam sedlo, v tom tracku to zůstalo.

V poslední písni se zpívá o oslavě Kristových let, přímo se proto nabízí zeptat se, zda ti je právě tolik let.

Přesně tolik mi je, sešlo se to. Píseň "Všechno všechno" je z pera Jakuba Hajducha, mého kámoše, bývalého člena a klávesáka, se kterým píšeme texty doteď. Jsme takové kombo Lennon-McCartney. (smích) Písnička se zrovna trefila do mého věku, i když nešlo o záměr. S textem naprosto souzním. Kuba se mi pak přiznal, že to psal přímo pro mě, abychom to pak hráli. Pro mě je to teď jeden z highlightů setlistu a neumím si představit, že bychom ten song neměli.

Přijde mi, že se na nahrávce často ohlížíte zpět. Třeba v kousku "Akvarijní rybičky" a vzpomínce na rok 1990.

Který jsem mimochodem nezažil. (smích) Rodiče si tehdy užili svoje. Máma pracovala na poště a táta v té době jezdil s Avií s dopisy. Potkali se tam na brigádě v Ostravě. Když šel táta představit mámu svým rodičům, dědek na ni vybalil, jestli umí škrábat jablka. Dal jí lavor jablek, ať škrábe. To bylo tehdy výběrové řízení.

Strejda byl pankáč, měl doma rybičky a já jsem mu je chodil v neděli pomáhat krmit, když jsem býval u prarodičů na obědě. Tenkrát žil u nich. Rybičky odrážejí jeden z mnoha rodinných příběhů, které by klidně vydaly na celovečerní film s Ivou Janžurovou. Chtěli jsme ji dokonce do klipu "Alžběto", Lukáš ji oslovil přes dceru Sabinu, ale paní Janžurová už se na to zdravotně necítila.

Ona vlastně kdysi Alžbětu i hrála.

No právě! Mělo se to točit v zámeckém parku v Lysé nad Labem, ale nakonec se to skrečovalo.

V Rybičkách se zpívá o marnivosti života. Taky ho marníš?

Marníme ho všichni. Jen každý trochu jinak. Vždycky si na to vzpomenu třeba v čekárně u doktora. Co se týká nové desky, vlastně by mě hrozně bavilo, kdyby mi někdo přišel vyčinit, jakou blbost jsem to napsal. Těším se na to. Bavilo by mě to víc, než kdyby všichni jen psali, že "Barevná továrna" je super. To tě sice potěší, ale nic se z toho nedozvíš.

Vrátila bych se ještě ke zmíněné písni "Alžběto", která vznikla po úmrtí britské královny.

Dozvěděl jsem se to, když jsme s Buty zrovna zvučili na pódiu. Richard přišel a říká: "Královna umřela." Když měla pohřeb, byl u mě doma Kuba Hajduch. Měli jsme vypnutý zvuk v televizi, hráli na kytaru a popíjeli jsme u toho. Kuba najednou začal řvát: "Už máš po problémech, Alžběto!" A za ním v televizi běžel ten pohřeb. Myslel jsem, že si dělá prdel, ale pro jistotu zapnul nahrávání.

Alžběta se teď asi otáčí v hrobě. (smích)

Obě moje babičky byly na ostravském koncertě, kde jsme tuhle písničku hráli před lidmi jako přídavek úplně poprvé. Obě vyprskly smíchem a říkaly, že do Anglie už odteď asi nemůžu, protože by mě vyhostili, kdybych to tam zahrál. Říkal jsem si, jestli to není moc provokativní, ale nikdo jiný mi na to už nic podobného neřekl. Na koncertě to uvádím slovy, že je to takový sitcom britské ságy, kde je hlavní postavou Alžběta.

K tomuto singlu vyšla také strana B a dokonce i strana C. Co si pod tím mám představit?

Strana C, to byla spíš sranda. Bylo to takové reelsko, kde Marek Slonina trestá svůj pedalboard a vylézají z toho zvuky jako z hororu. Říkali jsme si, že když máme hezkou písničku o Alžbětě, k tomu B stranu o Ořechové čarodějnici, tak uděláme stranu C, která bude pravým opakem hezkých písniček.

Jinak skladba "Ořechová čarodějnice" je od mých kámošů Mikiho Kaluse a Radima Hájka. Kdysi jsme s Mikešem v předcovidové éře buskovali asi pět let v ulicích a tuhle písničku jsme hráli. Já jsem si ji pak trochu poupravil. Původně jsme ji s Lukášem chtěli i na desku, ale nikam koncepčně nezapadala, vyřešili jsme to proto takto.

Zaujala mě i skladba "Kolín nad Rýnem" s Annou Vaverkovou. Koukal jsi na seriál "Kobra 11", na který přes postavu Semira Gerkhana odkazuješ?

Vyrostl jsem na něm. Stejně to mám i s Nickem Slaughterem z "Vražedného pobřeží". Fascinovalo mě, že tihle seriáloví hrdinové v nich nikdy neumřeli. V Kolíně jsem sice nikdy nebyl, ale chystám se tam. Zpívám o tom právě proto, že se tam odehrává "Kobra 11". Dneska už mi ten seriál přijde jako strašný cringe. Říkal jsem si, že Němci budou točit věci, které jsou věčné, ale ono ne.

A já si říkala, zda to nemá spojitost s Annou Vaverkovou, ale ta přece bydlí v Berlíně.

Na to v textu přímo odkazujeme: "A co ty v Berlíně, kam jsi odešla?" To je linka přímo pro Annu. Původně jsem to psal se záměrem, že by tu písničku zpívala jenom ona sama, a text byl trochu jiný. Ale pořád jsem chtěl, aby se jí to osobně týkalo.

"Autobahn, pt. I" je předvoj čeho?

Jde o takový úvod do problematiky Ředitelství silnic a dálnic. Takže part jedna a dál nic. Zatím.

Máš nějakou úchylku na silnice a cesty? Vzhledem k té dálnici i zmiňované "Kobře 11"...

Možná je to tím, že na cestách trávím hrozně moc času. V autě nebo obecně na cestách prožiju tak osmdesát procent svých dnů. Skoro nezažiju den, kdy bych nikam nejel. Jsem tím prostředím - benzínkami i dálnicemi - úplně nasátý.

Zkraje písně ten zvuk opravdu připomíná šum z dálnice, takže se to tam jasně otisklo.

To jsou přesně naše soundtrackové ambice. Chceme posluchači co nejvíc přiblížit pocit, jaký u toho sami máme.

Skladba "Dovolená" zase plyne velmi pomalu. Přesně v tempu dovolené, při které by měl člověk zvolnit... Kam ty sám rád jezdíš odpočívat?

Je to taková bossa nova, kterou jsem vždycky chtěl mít na desce. Naposledy jsem byl na dovolené před rokem a půl na Maltě.

A pomáhal jsi tam nahazovat omítky? (smích)

Ne, to už ne. To už bych si neužil jako v těch osmnácti letech na té opravdové brigádě.

Píseň "Koláček" vypráví o koláčku cestou do práce. Všimla jsem si, že celkově opěvuješ obyčejné věci.

Song "Koláček" napsal Lukáš. A je parádní, i když ho lidi nejvíc ze všech přirovnávají k Buty. Bereme to jako kompliment. K těm obyčejným věcem - myslím si, že v tom právě tkví celá ta poezie a její síla. V každodenních obyčejných věcech.

Nejsem člověk velkých gest. Kdybych jimi začal trpět, musel bych sám sobě nafackovat. Chci zůstat svůj a snažím se vážit si každého drobného momentu, který je fajn. Na věci a život se dívám trochu jako na film. I když se zrovna stane něco, co jsem nechtěl, snažím se od toho odpoutat a sledovat to jako film o sobě. Pomáhá mi to si udržet odstup, abych se z toho nezbláznil. Do písniček se to pak přirozeně propíše.