Tvoje první deska se jmenuje "Z pokoje do boje". Považuješ se stále za kluka z pokoje?

Jo, pořád jo. I přesto, že tento projekt mě má přetvořit v něco víc - víc profi. V pokojíku jsem začal a stejně takovej budu vždycky.

Je pro tebe důležité si ho v sobě zachovat pro další tvorbu a cestu?

Určitě. Kdyby ze mě ten Slavíček úplně zmizel, nedělalo by to dobrotu.

Proti čemu bojuješ? Jde o boj s vlastním ostychem, s tlakem hudebního průmyslu, nebo spíš s očekáváním fanoušků po úspěchu prvních tracků?

Pokojíček je přece takový safe space, kde na vás nic nemůže a cítíte se tam doma. Ale je na čase z toho udělat větší věc, vyjít z komfortní zóny i pořádně ven.

Pomáhá ti skrývání obličeje a pseudonym na pódiu odhodit trému, nebo jí vůbec netrpíš?

Paradoxně to na začátku bylo horší. Když jsem vyšel poprvé v mikině, styděl jsem se. Nic takovýho nebylo. A vše, co je nový, působí zvláštně. Lidi koukali, proč jsem tam v mikině ve třiceti stupních. Mikina funguje jako ochranný prvek.

Máš image postavenou na anonymitě. Jak na utajenou kariéru reaguje nejbližší rodina, například babička nebo máma? A mimochodem, babička už nejezdí na tvoje koncerty?

Babička už nejezdí tak frekventovaně. Cestuji do větších dálek, je to náročnější. Kolikrát jsem rozlítanej, už to není tak jednoduchý. Leda když jedu na nějaké místo, na který se rád vracím a babičce tam chutnalo.

Rodiče jsou rádi, že mám soukromí, ten nápad se jim líbí. Všichni by se rádi chlubili, ale jsou radši za tu anonymitu a za to, že mám klid.

Nebojíš se, že se ti nějaká zhrzená expartnerka nebo kamarádi pomstí? V této souvislosti mě napadá rada Pokáče ve vaší společné písni "Zákaz přiblížení".

Naštěstí nemám žádnou bývalou přítelkyni. Mám jen tu, se kterou jsem od začátku a se kterou i skončím. Samozřejmě že se bojím, ale mám záložní plány, které by to teoreticky mohly zachránit.

Máš třeba uzavřenou s lidmi kolem sebe smlouvu, aby tě neprozradili, nebo to funguje čistě na důvěře?

Je to čistě na domluvě. Lidem věřím, proto doufám, že se nespálím.

Napadlo mě, že když jsi anonymní, může to tvým vrstevníkům připadat atraktivnější, protože se s tebou můžou víc ztotožnit.

Jakmile je v tom příběh a mysteriózno, jedná se o přidanou hodnotu. Každý posluchač, divák a fanoušek si pak může vytvořit toho svého, blízkého člověka.

Máš rád hádanky?

Jo. Mám rád, když jsou projekty promyšlený.

Jak moc vnímáš svou image jako promyšlenou?

Nebyla promyšlená. Chtěl jsem se zamaskovat co nejvíc, ale přitom tak, abych nechodil v pytli. Příběh a to, co se tím snažím říct, se ale snažím promýšlet, aby to dávalo co největší smysl. I názvy EP nesou vždycky význam.

Vymyslel bys teď tu image jinak?

Ještě víc bych se schoval. Nevím jak, možná bych to řešil rouškou. Mám specifickou pusu, to je jediný, co by mě mohlo prozradit.

Převlékají se fanoušci za tvoje dvojníky? A přijde ti to milé, když tě někdo napodobuje, nebo to spíš považuješ za trapné?

Je to skvělý. Jedná se o jeden z efektů, který promyšlený nebyl. Nikdy mě to nenapadlo, ale když někdo přišel podobně oblečený jako já a koukal na mě jako na idola, říkal jsem si, jak je to hustý. Vytváří se tady kult. Ukazuje to, že mě mají lidi rádi.

Je na merchi tvůj autentický podpis? Psal jsi ho svou rukou?

Svojí rukou, ale když se podepisuju fanouškům, mám trochu jiný podpis. Ten druhý by byl hodně časově náročný. A když máte po koncertě podepisovat stovky papírků, je to složitý a potřebujete něco rychlýho na jeden tah.

Zdařilé vizuály/reels jsi natočil s malým Slavíčkem. Můžeš - na rozdíl od své identity - prozradit, o koho se jedná?

Je to herec Honza, kterej jde z pokojíčku do boje - do Lucerna Music Baru, kde se uskuteční můj velký koncert. Značí to moji cestu.

To telefonní číslo z reelsu je datum vydání desky?

Je tam schovaný datum vydání alba a zároveň termín 21.10., kdy vystoupím právě v Lucerna Music Baru.

Jak se ti jezdilo s Pokáčem na dvojkole? A jak vzpomínáš na společné turné s ním na Slovensku? Kde fungovala větší souhra?

Byla to paráda. Pokáče miluju, je pro každou špatnost. Paradoxně to dvojkolo vymyslel on. Našel jsem si na Bazoši dvojkolo, zajel pro něj a natočilo se to. Najezdili jsme na něm asi dvě stě metrů, od té doby stojí v garáži, ale občas s ním vyjedu na kafe se svojí přítelkyní.

Co se týká turné, byla to nejlepší zkušenost. On je flegmouš, vždycky mi na všechno odpověděl, když jsem potřeboval poradit. Seznámil mě se zajímavými lidmi, se kterými spolupracuji doteď. Máme podobný humor, ze všeho si uděláme srandu a bereme věci s nadhledem. Funguje jako můj druhý táta skrz tento svět.

Vím, že jsi odjel pár koncertů s kapelou. Ale obecně bys chtěl i v budoucnu hrát sám. Máš v plánu naučit se s looperem, kopákem a na ukulele, abys koncerty ozvláštnil. Jak to aktuálně vypadá, došlo v tomto směru k nějakému posunu?

Teď vypadají koncerty tak, že beru kytaru, ukulele a přidal jsem elektrický kopák, aby lidi mohli do rytmu tleskat. Od příštího roku bychom chtěli zapojit i kapelu a zkusit větší stage. Chtěl jsem si najít muzikanty hezky postaru, skrze scouting, jenže underground chcípnul... Proto jsem se obrátil na Michala Horáka, zda mi neporadí, koho k sobě vybrat do kapely.

S tím tě pojí i společná písnička "Kakao" o abstinenci. Měl jsi to tak s alkoholem vždycky?

Nepil jsem nikdy. Nedává mi to smysl, ať už ekonomicky či jinak. Nikdy se mi nelíbila interakce s opilými lidmi. Je to zbytečný. Jediný, co jednou zapiju, budou moje děti.

Vizuál desky - šachy - znázorňuje cestu. Ze sociálních sítí ses dokázal bleskově přesunout na živá pódia a vyprodat kluby. Jaký je ten klíč?

Šachy jsou symbol, který propojuje - jak pokoj, tak boj. Já sám je nehraju, proto mě malej Slavíček drtil. (smích) Říkali jsme mu, aby zmírnil tempo. (smích) Dáma mi jde, ale na šachy jsem nikdy nebyl.

Hodně sleduješ čísla, jak na sociálních sítích, tak na hudebních platformách. Považuješ to za důležité pro cestu směrem nahoru. Chytáš trendy, nebo jsi pořád ten kluk od vedle?

Čísla jsou dobrý ukazatel, zda něco děláte dobře, nebo špatně. Ale naučil jsem se je občas ignorovat. U TikToku či Instagramu neovlivníte, zda to bude velký. Ale Spotify ukáže hodně. Čísla jsou stejný, jako když se prodávají vstupenky na koncerty. Klíčem je budovat komunitu. Ze zhlédnutí musíte lidi naučit mít vás rádi, aby vás sledovali a měli chuť vyrazit na koncert.

Když tvůj megahit "Až po uši" dosáhl na miliony streamů, změnil se nějak tvůj přístup k psaní songů? Necítil jsi pak větší tlak?

Ne. Tohle, co se stalo... chvíli mi trvalo pochopit, že to není normální. Nevěděl jsem, jak velký to je. To vám dojde až zpětně. Písničky netvořím jinak, dělám to, co mě baví. Změnilo se to, když jsme chystali album s Reginaldem a Davidem Kandlerem. Spolupracovali jsme, naučili mě tvořit jinak a jsem víc flexibilní, hlavně s někým. Dřív jsem si do toho nenechal kecat. Vím, že je občas dobrý vyslechnout názor a nechat si poradit.

Tvým cílem je mít sto a víc vystoupení za rok. Chceš se uhrát k smrti?

Vím, že to jde. Tento rok se mi to nepovede, letos to bude přes šedesát koncertů, což je taky super. Ale cíl tam pořád je - objet celou republiku a nasát ty lidi, co vás poslouchají.

Říkáš, že jméno Slavíček vzniklo, protože jít si pro Českého slavíka jako Slavík by bylo moc prvoplánové. Je zisk takové ceny opravdu tvůj cíl, nebo jsi jen chtěl něco poutavého předhodit médiím?

Slavíka jsem dřív vnímal jako jedinou cenu díky tomu, jak je mediálně sledovaná. Teď by pro mě měla daleko větší hodnotu Cena OSA, což je autorské ocenění. To samé platí pro Anděly. Ale Slavík určitě není moje priorita. Mojí prioritou je být dobrej. (smích)

Není malých cílů, že. Když jsem poslouchala desku, z půlky mi přišla trochu zaláskovaná, z půlky rozchodová, i když s ním paradoxně nemáš zkušenost. Má nahrávka nějaký koncept?

Koncept určitě neměla. To byl rozdíl oproti EP "Cukrářství", kde všechny písničky pojednávaly o lásce - nešťastné, perverzní, násilné... zkrátka o různých formách lásky. Tady jsme to pojali jinak. Chtěl jsem vydat množství písniček, o kterých si myslím, že jsou kvalitní. "Cholerik", "Syndrom", "Můj Anděl" - tedy jiná témata než jen láska. Chtěl jsem, aby to nebylo na jedno brdo.

Hraješ si s češtinou. Co je pro tebe v tomto směru největší výzva?

Takto se nad tím nezamýšlím. Texty jsou pro mě chvilková záležitost. Když to jde, tak to jde. Když to nejde, nemorduju se s tím a jdu dělat něco jinýho, protože je vždycky co dělat. Třeba Ben Cristovao to dělá tak, že končí na nějakou slabiku a další slovo si o tu stejnou slabiku zkrátí a naváže. Tento styl se mi líbí a chtěl bych se v něm zlepšit.

V čem se lišíš oproti jiným písničkářům - Xindlovi X, Pokáčovi nebo Tomáši Klusovi?

V textech mám kolikrát prořízlejší pusu. Všichni se zklidnili, asi to je tím věkem.

Co ty a improvizace?

V podstatě všechno, co dělám, je improvizace. (smích) Při koncertech miluju komunikovat s lidmi, reagovat na podněty. Nemám ani pevně daný playlist. Hraju na přání.

Takový naživo hrající jukebox. (smích) Věčně se usmíváš. Cítím to i z toho zpěvu. Je záměrem být na tak pozitivní vlně? Přijde mi, že v dnešní době je spíš trendem naštvanost a odměřenost. Jde o tvůj přirozený výraz, nebo se pojí s tím, že si navlečeš mikinu?

Nějak to do mě vjede. (smích) Dokážu být seriózní, ale jak si dám na sebe mikinu, jde serióznost bokem. (smích)

V songu "Cholerik" zpíváš, že to bude díky trávě. Přitom se o tobě ví, že jsi abstinent. Neprotiřečíš si tím?

Když píšu písničky, zbavím se mezí, dokážu se do těch situací vžít. Minimálně čerpám ze svého života, je to fantazie.

Je "Orchidej" s Rennem Dangem záměrně další kytka v souvislosti s jeho předchozí tvorbou, kterou stylizoval do slunečnic?

Byla to náhoda. Písnička byla nějakou dobu napsaná. Původně jsem měl druhou sloku do holčičí verze. Ale nebyla tak silná, ani jsem nevěděl, komu bych ji dal. Nakonec jsme to prohodili a tu písničku začíná on.

Pomáháš textovat Slze ("Srdcová dáma") a právě i Rennemu. On mi loni v rozhovoru říkal, že si asi po roce všiml, že jsi mu psal. Máš ambice v tvůrčí činnosti pro jiné pokračovat?

Strašně mě baví songwriting, přišly mi i nabídky, ale měl jsem plnou hlavu své desky, proto jsem to musel upozadit. Ale chtěl bych psát do budoucna víc, baví mě to nejvíc. Mám přetlak písniček, rád proto některé propůjčuju. S Petrem Lexou jsme společně napsali něco pro Slzu, dále jsem přidal ruku k dílu na Renneho "Trauma party", i když mě v podstatě nepotřeboval (smích), a taky jsem se snažil pomoct Davidovi Málkovi. Ten ale naše výtvory hraje pouze live a ještě nikde nevyšly.

Skladba "V roli Amundsena" mi přijde jako takové cestovatelské vyznání lásky, viz rýmy: "chceš bejt můj jižní pól, chtěl bych do něj nahlídnout... zahynout." Máš to tak vždy, že chceš písničku pojmout z jiného úhlu pohledu?

Nechci mít prvoplánový lovesongy. Na lásku se dá nahlížet různě, dá se spojovat metaforami. Kolikrát jde o záměr. Třeba "jsi sladká jako Pepsi" v "Cheat Day". Když jsme došli k refrénu, říkali jsme si, že se budeme točit kolem jídla.

Kdežto v "Syndrom OCD" zpíváš: "prý mě posílí, syndrom schizofrenie mě jednou zabije." Nepřijde ti nevhodné dělat si z takových věcí legraci?

S tím jsem bojoval i u "Vděčné slečny", kde se objevuje téma násilí na ženách. Doteď mi chodí zprávy, jak si z toho můžu dělat srandu, ale nemám důvod to obhajovat, protože klip vše vysvětluje a bere to s nadhledem. Kdybych to zpíval vážně a nepovedlo se mi to, bylo by to blbě. Z těch témat si srandu nedělám. Pokud to tak zní, všem se omlouvám. Do desky jsem se snažil dát všechno a na textech nešetřit.