Když se v roce 1997 v Londýně potkali Carl Barât a Pete Doherty, jen málokdo tušil, že jejich skladatelské partnerství pomůže definovat podobu britského indie rocku na začátku nového tisíciletí. The Libertines se stali jednou z klíčových formací garážového rockového revivalu a jejich syrový zvuk, poezie všedních ulic i romantické představy o Anglii si získaly oddané fanoušky po celém světě.

Stejně jako jejich hudba však proslula i jejich turbulentní historie. Vztah mezi Barâtem a Dohertym osciloval mezi tvůrčím souzněním a osobními konflikty, které nakonec vedly k rozpadu. Přesto během krátkého období dokázali vydat dvě alba považovaná za zásadní milníky britské hudby. Jejich stejnojmenná deska z roku 2004 se dokonce zařadila mezi nejlépe hodnocené počiny roku a skupině pomohla vytvořit status generačního fenoménu.

Po letech odloučení a vlastních projektů se The Libertines několikrát vrátili na pódia a postupně dokázali, že jejich příběh ještě zdaleka neskončil. Zatím poslední studiovka "All Quiet on the Eastern Esplanade" z roku 2024 ukázala formaci v překvapivě silné formě. Než se představí na Colours of Ostrava, připomeňme si pět skladeb, bez nichž by historie The Libertines nebyla úplná.

Don't Look Back Into The Sun

Když se řekne The Libertines, většině fanoušků se vybaví nejen chaotický rock’n’rollový život Petea Dohertyho a Carla Barâta, ale také skladba "Don’t Look Back Into The Sun". Singl z roku 2003 se stal jednou z nejikoničtějších písní britské indierockové scény nultých let a dodnes patří k vrcholům tvorby londýnské party.

"Seděli jsme tehdy v Paříži. Půjčili jsme si byt od jedné slečny z vydavatelství a měli jsme výhled na Sacré-Cœur. Pete se snažil uvařit brambory, ale vůbec mu to nešlo. Ne a ne se uvařit. Nakonec jsme je nemohli sníst, tak jsme je házeli do školního dvora pod námi. Nebyly tam žádné děti," vzpomíná na vznik songu Barât.

Frontman zároveň odhalil, že název písně nevznikl zcela náhodou. Podle jeho slov šlo o spojení titulů dvou skladeb, jedné od Oasis a druhé od The Velvet Underground. Z původní hry s hudebními odkazy se však postupně stalo něco mnohem osobnějšího. Význam textu však zůstává i po více než dvaceti letech částečně zahalen tajemstvím.

Ve Spojeném království vyšel song "Don’t Look Back Into The Sun" hned ve třech různých verzích. Jako součást vydání nechyběla ani nově nahraná verze skladby "Death on the Stairs", kterou produkoval bývalý kytarista Suede Bernard Butler. Vzhledem k její přítomnosti byl singl někdy označován jako "Don’t Look Back Into The Sun / Death on the Stairs".

V dalších zemích vyšla píseň jako součást EP, které spojovalo několik britských B-stran na jednom CD. Japonská edice nabídla dokonce sedm položek a jako bonus také videoklip k písni "I Get Along".

---

Time For Heroes

Zatímco média po léta věnovala více prostoru osobním excesům Dohertyho než tomu, co se skrývalo v textech souboru, byl to právě Doherty, kdo se zařadil mezi nejvýraznější textaře své generace. Proto nelze opomenout píseň "Time For Heroes".

Vyšla 13. ledna 2003 jako druhý singl z debutového alba "Up The Bracket" a vyšplhala se na dvacáté místo britské hitparády. Na první poslech jde o energickou indie hymnu, pod její nakažlivou melodií se však skrývá mnohem hlubší příběh. Doherty a spoluautor textu Carl Barât v ní zachytili frustraci, deziluzi a každodenní zápasy lidí, kteří mají pocit, že systém stojí proti nim.

Inspirací pro vznik písničky se staly londýnské protesty známé jako Mayday Riots v roce 2000. Demonstrace původně organizované jako protest proti kapitalismu začaly pokojně. Součástí akcí byly například guerillové zahradnické projekty a happeningy. Situace se však postupně vyhrotila a 1. května přerostla v násilné střety mezi demonstranty a policií.

Během nepokojů došlo k poničení některých restaurací, vandalové poškodili Cenotaph i sochu Winstona Churchilla. Policie zatkla přibližně 95 lidí a několik strážníků utrpělo zranění. Tehdejší premiér Tony Blair označil protestující za absolutní ostudu a jejich argumenty za zástupný důvod k výtržnostem. Doherty však události vnímal jinak. Ve svých vzpomínkách zdůrazňoval nejen násilí některých demonstrantů, ale také tvrdé policejní zásahy.

Právě tato zkušenost se stala základem pro text "Time For Heroes". Podle jedné z historek se autor během demonstrace podíval do odrazu svého účesu v policejním štítu a následně dostal obuškem. Ať už je příběh zcela pravdivý, nebo ne, právě tehdy se zrodila myšlenka na skladbu, která měla zachytit atmosféru celé události.

Později vysvětlení songu poskytl sám Doherty na internetovém fóru. Podle něj patřila k demonstrantům také malá skupina, která se inspirovala populárním britským televizním pořadem "The Wombles". Na protestech se její členové objevovali převlečení za tyto postavy a nosili improvizované alobalové štíty a komicky vypadající obušky, kterými parodovali pořádkovou policii.

Na otázku, zda je "Time For Heroes" protestní skladbou, se neodpovídá jednoduše, její politický rozměr se přesto nedá přeslechnout. Text zachycuje střet mezi autoritou a obyčejnými lidmi, kritizuje sociální nerovnosti a upozorňuje na frustraci těch, kteří se cítí přehlíženi. Závěrečná část navíc naznačuje, že její poselství přesahuje samotné nepokoje a míří k širším otázkám společenské nespravedlnosti.

---

What Katie Did

Kolem písničky "What Katie Did" se v průběhu let objevila řada spekulací. Jisté je ale jedno - nepojednává o slavné modelce Kate Moss. Doherty ji napsal o své tehdejší přítelkyni Katie Lewis. Až později, po svém odchodu z The Libertines a založení nové kapely Babyshambles, se v kousku "What Katy Did Next" věnoval svému vztahu s Moss.

Text patří mezi Dohertyho nejotevřenější a nejbolestivější výpovědi. Úvodní pasáže zachycují období po rozpadu vztahu, kdy se vypravěč propadá do heroinové závislosti. Frontman zpívá o tom, že po rozchodu už Katie nemohla nic změnit ani ho zachránit před sebedestruktivním životním stylem.

"What Katie Did" vznikla v období, kdy se vztahy mezi Dohertym a Barâtem nacházely na bodu mrazu. První jmenovaný napsal skladbu kompletně sám během jejich dočasného odcizení mezi prvním a druhým albem The Libertines. Když se však později mohl do kapely vrátit, rozhodl se udělat nečekané gesto smíření, a tak přenechal hlavní vokál Carlovi Barâtovi.

Tento krok bývá dodnes vnímán jako symbolický akt usmíření mezi dvěma hudebníky, jejichž přátelství tvořilo samotné srdce skupiny. Ačkoliv autorský kredit patří výhradně Dohertymu, právě Barätův hlas se stal pro finální verzi určující.

Píseň přitom původně nahrála a vydala Dohertyho tehdejší formace Babyshambles ještě před tím, než vznikla známější verze na druhou řadovku The Libertines. Obě party navíc během let zveřejnily i několik studiových a session verzí.

Jedním z jejích nejzajímavějších momentů je verš "Hurry up Mrs Brown | I can feel it coming down | And it won't take none too long". Fanoušci dlouho spekulovali o jeho původu, dokud Doherty neprozradil, že inspiraci našel ve skladbě dua Chas & Dave. Právě zde se objevuje podobný text o paní Brownové a kalhotách, kterým hrozí nepříjemná nehoda. Doherty tento humorný motiv převzal a zasadil ho do úplně jiného kontextu, kde získal mnohem temnější význam.

---

Death on the Stairs

Na debutu "Up The Bracket" najdeme řadu skladeb, které se staly definicí jejich jedinečného poetického světa. Pro mnohé fanoušky i samotné členy sestavy představuje skutečný klenot píseň "Death on the Stairs". Ta spojuje romantiku, literární odkazy, existenciální úzkost i typický libertinesovský idealismus a patří k nejpůsobivějším momentům celé desky.

Text se pohybuje mezi sny a realitou, mezi touhou po slávě a neustálou přítomností smrti. V písni se objevuje i zmínka o eritrejské dívce, která odkazuje nejen na skutečnou osobu, ale zároveň zapadá do mozaiky obrazů a literárních asociací, jimiž jsou texty kapely proslulé.

Jedním z inspiračních zdrojů se stala slavná báseň "Kubla Khan" od Samuela Taylora Coleridge, kterou autor údajně napsal pod vlivem opia. Právě odtud pochází motiv oné dívky, jenž se zde proměňuje v symbol vzdálené krásy a nedosažitelného ideálu.

Za poetickými obrazy se však skrývá i mnohem osobnější téma. Podle Dohertyho vznikl název z debat o budoucnosti a stárnutí. Tato úzkost z osamělosti a promarněného života prostupuje celým songem. Zároveň je však vyvažována optimismem a vírou, že i navzdory nevyhnutelnému konci stojí za to snít, milovat a riskovat.

Carl Barât navíc track opakovaně označil za svůj nejoblíbenější z celé nahrávky. A to proto, že je v něm spousta zoufalství, naděje a optimismu. Právě tato kombinace protikladných emocí propůjčuje písničce její mimořádnou sílu. Ta navíc dostala několik zcela odlišných verzí, než získala finální podobu. Barät vzpomíná, že prvním zárodkem byla báseň nazvaná "Death On The Stairs", kterou si zapsal do starého sešitu. Z původního textu se však do výsledku nedostalo vůbec nic.

Definitivní verze vznikla až mnohem později v legendárním studu The Albion Rooms. Barät si tehdy vzal na toaletu výtisk literárního časopisu The Times Literary Supplement a zapisoval si jednotlivé fráze a obrazy, které ho zaujaly. Když se vrátil, začal z těchto útržků tvořit text - jeden z nejpoetičtějších v repertoáru The Libertines.

---

I Get Along

Top pětku zakončuje skladba "I Get Along". Právě ta patří k nejvýmluvnějším momentům rané tvorby dua. Jde o píseň, jež v sobě koncentruje vše, co z The Libertines udělalo jednu z nejdůležitějších britských kapel začátku nového tisíciletí - rebelii, romantiku, energii i bezstarostný hédonismus.

Ačkoli dnes píseň většina fanoušků zná především jako závěrečnou položku prvotiny "Up the Bracket", její historie se začala psát už dříve. Poprvé se objevila jako druhá strana dvojitého singlu "What a Waster", kterým The Libertines v roce 2002 vstoupili na hudební scénu. Zajímavostí je, že oba hlavní autoři tehdy napsali skladbu sami o sobě.

Zatímco Dohertyho "What a Waster" fungovala jako sebekritický portrét jeho vlastního života, Barät odpověděl kusem "I Get Along", který zachycoval jeho pohled na svět a postoj vzdoru vůči autoritám.

Song dnes existuje ve dvou oficiálních studiových verzích. První natočil producent a Bernard Butler a objevila se právě na zmiňovaném singlu. Později ho skupina znovu nahrála pod dohledem Micka Jonese, legendárního člena The Clash. Právě tato syrovější a sevřenější verze se dostala na debut.

Textově představuje "I Get Along" oslavu života bez pravidel. Barät zde skládá poctu nočním dobrodružstvím, excesům a pocitu, že mladý člověk může přežít cokoli. Není to romantika v tradičním slova smyslu, ale spíše romantika chaosu a víra, že svoboda stojí za všechny následky.

Právě tato kombinace bezstarostnosti a vzdoru se stala jedním z určujících znaků raných The Libertines. Výpověď působí jako manifest generace, která odmítala být zaškatulkovaná a hledala vlastní cestu mimo očekávání společnosti.

Za zmínku také stojí malá kuriozita z televizního vystoupení v populární americké talk show moderátora Davida Lettermana. Text obsahuje také frázi "fuck 'em", která samozřejmě neprošla televizní cenzurou. Formace proto musela kontroverzní repliku nahradit mnohem neškodnějším výrazem "your mama". Výsledek působil absurdně, ale zároveň dokonale vystihoval střet mezi divokou estetikou britské party a pravidly americké televizní produkce.