Název "Lovestories" odkazuje na instagramové stories - každá píseň zastupuje jeden krátký, intenzivní příběh. Která z těchto stories na albu byla pro vás emočně nejtěžší na sdílení?

Asi "Každej o tom svým". Tato písnička je pro mě hodně křehká, protože mluví o věcech, které člověk často nosí v sobě a navenek je vůbec neukazuje. Myslím, že každý máme nějaké své tiché boje, sny, zklamání nebo chvíle, kdy se tváříme, že je všechno v pořádku, ale uvnitř se toho děje strašně moc. Právě proto pro mě bylo silné ji pustit ven.

⁠⁠Koncept si hraje s tématem stories - věcí, které po čtyřiadvaceti hodinách zmizí. Myslíte, že dnešní generace prožívá i lásku takto rychle a spotřebně?

Myslím, že trochu ano. Dneska je všechno strašně rychlé - seznámení, zamilování, zklamání, odchod. Někdy mám pocit, že lidé nemají trpělivost věci opravovat nebo si na ně počkat. Na druhou stranu věřím, že opravdová láska není spotřební. Jen se v dnešní době možná hůř hledá, protože jsme zahlcení možnostmi a obrazy toho, jak by všechno mělo vypadat.

Na sociálních sítích často ukazujeme jen to hezké. Je album "Lovestories" vaším způsobem, jak ukázat i ty nevyfiltrované, bolavé momenty?

Určitě. Instagram je krásný, ale představuje jen výřez reality. "Lovestories" je pro mě spíš ten prostor za tím filtrem. Existují tam hezké momenty, ale i ty, kdy člověk tápe, bojí se, loučí se nebo se snaží pochopit sám sebe. Chtěla jsem, aby album nebylo jen o romantické představě lásky, ale i o tom, co láska někdy opravdu přináší.

Nahrávka má přinášet vaši intimní zpověď. Bylo pro vás těžké odložit roli herečky/muzikálové zpěvačky a ukázat lidem čistě sebe samotnou?

Bylo. Když stojíte v roli, máte za sebou postavu, příběh, kostým. Tady jsem ale najednou mluvila sama za sebe. Bez masky. A to je krásné, ale zároveň zranitelné. Trvalo mi, než jsem se odvážila být v hudbě úplně upřímná a neskrývat se za nic jiného.

⁠⁠Již zmiňovaná píseň "Každej o tom svým" mluví o tichých bojích, které v sobě lidé nosí. Co je to hlavní, co si z této skladby mají posluchači odnést?

Že v tom nejsou sami. Že i člověk, který působí sebevědomě nebo šťastně, může uvnitř procházet něčím těžkým. Chtěla bych, aby ta písnička byla takové malé připomenutí, že se nemusíme pořád tvářit silně. Že je v pořádku mít slabší období, pochybovat nebo jen tiše snít o něčem lepším.

V textu stojí: "Každej o tom svým - možná jenom sním." O čem sníte?

Sním o tom, abych mohla dělat hudbu, která má smysl. Aby si v ní lidi našli něco svého. A samozřejmě sním i úplně obyčejně - o klidu, o lásce, o tom mít kolem sebe správné lidi a neztratit sama sebe. Myslím, že moje sny se s věkem mění, ale pořád v nich zůstává touha tvořit a být šťastná po svém.

⁠V klipu hraje prim zrcadlo. Jedná se o symbol zranitelnosti, nebo spíše o projekci sebe sama?

Pro mě je zrcadlo hlavně konfrontace se sebou. Člověk se do něj dívá, ale ne vždycky vidí jen to, jak vypadá. Někdy vidí i věci, které by radši schoval. V klipu je pro mě symbolem upřímnosti, zranitelnosti a toho momentu, kdy už před sebou nechcete utíkat.

⁠Hlavním symbolem alba se stalo skleněné sešité srdce od designérky Lindy Procházka (manželka producenta Marcella - pozn.aut.). Sama jste řekla, že docela připomíná vaše vlastní srdce. Je taky pochroumané?

Myslím, že každé srdce, které opravdu milovalo, je trochu poškrábané. Ale právě v tom vězí jeho krása. To skleněné srdce je křehké, ale zároveň pořád drží pohromadě. A tak to vnímám i u sebe. Některé věci člověka zraní, ale zároveň ho posunou a naučí ho být citlivější, silnější a víc si vážit toho dobrého.

Písničky na desku jste začala psát v devatenácti, dokončila v pětadvaceti. Proč nahrávka zrála tak dlouho a jak moc se za tu dobu změnila vaše hudební vize?

Myslím, že ta deska musela dozrát stejně jako já. Kdyby vyšla dřív, byla by možná jiná - možná méně upřímná, méně moje. Za těch šest let jsem hodně vyrostla, změnila se jako žena i jako interpretka. Některé starší písničky dneska zpívám s jinou zkušeností, ale právě to mi přijde hezké. Zůstala v nich ta původní emoce, jen já už ji dnes chápu jinak.

Co by devatenáctiletá Nelly, která s přípravou této studiovky začínala, řekla té dnešní, která drží hotové album v ruce?

Asi by byla dojatá. Možná by mi řekla: "Vidíš, zvládla jsi to." Protože v devatenácti jsem měla spoustu snů, ale zároveň i nejistot. Dneska bych jí zase řekla, ať si víc věří, ať tolik nepochybuje a ať nespěchá, protože všechno má svůj čas.

Jedná se o váš první kompletně český projekt. Jak vypadala chemie s producentem Marcellem ve studiu a v čem vás nejvíce posunul?

S Marcellem to bylo hodně přirozené. On umí vytvořit prostředí, kde se člověk nebojí být upřímný. Myslím, že mě nejvíc posunul v tom, abych se nebála jednoduchosti a pravdivosti. Abych neskrývala emoci za příliš mnoho slov nebo efektů. Čeština je v tomhle hodně přímá - když něco není opravdové, je to hned slyšet. A právě v tom mě ta práce strašně posunula.

⁠V čem vidíte největší posun od předchozích EP? Že jste se zabydlela v češtině?

Ano, určitě. Dřív jsem se možná víc hledala - zvukově i jazykově. Čeština pro mě byla výzva, protože je hodně osobní a nic neodpustí. Ale postupně jsem zjistila, že právě v ní dokážu říct věci nejpravdivěji. "Lovestories" je pro mě dospělejší, osobnější a víc sjednocené album.

⁠Co jste zjistila sama o sobě při přípravě prvotiny?

Že jsem citlivější, než jsem si někdy chtěla přiznat. A že to vlastně není slabost. Zjistila jsem, že se nebojím ukázat i křehkost, když vím, že je pravdivá. A taky jsem pochopila, že některé věci člověk musí nejdřív prožít, aby je pak mohl opravdu zazpívat.

⁠Album jste vydala ke svým 25. narozeninám. Berete ho jako symbolickou tečku za obdobím dospívání a vstup do nové éry?

Ano, vnímám to tak. Ne úplně jako zavření dveří, ale spíš jako krásné uzavření jedné kapitoly. "Lovestories" v sobě nese kus mého dospívání, hledání, prvních velkých emocí i zklamání. A tím, že vyšlo právě k pětadvacátým narozeninám, mám pocit, že jsem si tím sama sobě řekla: "Dobře, tohle jsem byla - a teď můžu jít dál."

Zařadila jste i duet se šermířem a rapperem Alexem Choupenitchem. Proč volba padla právě na něj?

S Alexem se známe a přišlo mi zajímavé spojit dva světy, jejichž setkání není na první pohled úplně samozřejmé. On má v sobě energii sportovce, ale zároveň cit pro hudbu a rytmus. Bavilo mě, že to není očekávaný duet, ale právě proto má pro mě svoje kouzlo. Do té písničky přinesl jiný pohled a jinou energii.

⁠Další song s Marcellem jste nechtěla? Už by bylo přemarcellováno?

(smích) Neřekla bych, že přemarcellováno. Marcell je pro mě důležitý člověk na téhle desce a jsem ráda za to, co jsme spolu vytvořili. Ale zároveň jsem chtěla, aby album mělo víc odstínů a aby každá spolupráce měla svůj důvod. Nešlo o to natočit co nejvíc duetů, ale aby tam všechno patřilo přirozeně.

Nechybí ani titulní song z filmu "Uzel zla". Psala jste ho na míru, nebo už jste ho měla hotový před tím, než nabídka přišla?

Ta skladba vznikala s filmem hodně propojeně. Nebylo to tak, že bych jen vzala hotovou skladbu a přidala ji k filmu. Snažila jsem se vnímat atmosféru příběhu a emoci postavy, aby píseň nepůsobila odděleně. Bylo pro mě krásné propojit herectví a hudbu, protože obojí je o emocích, jen jiným jazykem.

Když jsme u filmu, kde vás můžeme ještě aktuálně vidět, na čem pracujete?

Teď se hodně soustředím na hudbu a na to, aby se album dostalo k lidem i živě. Zároveň mám ale před sebou i herecké projekty, takže se ty světy pořád hezky potkávají. V září půjde do kin letní komedie "Proč bychom se nezabili", ve které mám úplně poprvé hlavní roli, takže je to pro mě další velký moment. Budu moc ráda, když se na ni přijdete podívat do kina. A na konci léta mě čekají ještě dva krásné projekty - jeden se bude točit v zahraničí a druhý je pohádka, ale víc zatím prozrazovat nemůžu.

⁠Součástí prezentace desky jsou i živé verze písní, které jste natáčela v pražské Kunsthalle. Proč právě tato galerie moderního umění?

Chtěla jsem, aby ty live session nebyly jen klasická studiová videa, ale aby měly atmosféru. Kunsthalle nabízí krásný prostor, čistotu a současnost. Připadalo mi, že se to k albu hodí - hudba, móda, obraz, emoce. Všechno se tam propojilo velmi přirozeně.

⁠Všimla jsem si, že vás na klávesy doprovází Táňa Lvovská. Pokud se nepletu, je i fotografkou. Má na svědomí i vaše fotky?

Táňa je strašně talentovaná a mám ráda lidi s citem pro víc věcí najednou. U těch live verzí pro mě byla důležitá hlavně hudebně, protože klavír tomu dal intimitu a křehkost. A ano, její vizuální cit je podle mě znát i v tom, jak přemýšlí o atmosféře celého projektu.

⁠Výraznou roli na albu hraje móda, například korzet ve tvaru srdce od Tomáše Němce. Jak moc je pro vás vizuální styl důležitý?

Hodně. Pro mě hudba nikdy nebyla jen zvuk. Vždycky ji vidím i obrazem, barvou, náladou. Móda mi pomáhá vyjádřit emoci, kterou někdy slova nebo melodie jen naznačí. Korzet ve tvaru srdce pro mě krásně navazuje na celý koncept nahrávky - křehkost, ženskost, láska, ale i určitá síla.

⁠Jste mladá krásná žena. Pomáhá to při budování kariéry, nebo je to naopak přítěž a mnoho lidí k vám přistupuje s předsudky?

Myslím, že to může být obojí. Samozřejmě v dnešní době hraje vizuál roli, ale zároveň nechci, aby šlo o to hlavní. Někdy má člověk pocit, že musí víc dokazovat, že za hezkou fotkou je i práce, disciplína a skutečná emoce. Já bych byla ráda, aby mě lidé vnímali hlavně přes hudbu a přes to, co chci říct. Vzhled je součást prezentace, ale neměl by přehlušit obsah.