Vloni jste připomínali dvacet let od vydání debutu "HDP". Jak na něj vzpomínáš?

Můj několikátý debut, ale asi nejdůležitější. Moc ale nevzpomínám, koukám spíš dopředu. Nejsem vzpomínací typ, není na to čas.

A jak ses od první studiovky posunul v textech? Jak to vnímáš pohledem autora?

Jako člověk i řemeslně jsem se posunul, ale jsem furt stejnej zevl, jako jsem byl. Kdyby se to nehýbalo, nic bych nevydával. Snažím se to sunout dál.

Když jsme se viděli posledně, pracoval jsi na knize o rapu s novinářem Honzou Vedralem. Už vyšla?

Stále vzniká, ale nejsme ještě ani v půlce. Žádná panika, forma se stále hledá. Nejspíš to bude tak, že to píšeme oba - já to vidím z vnitřního pohledu s přidáním emocí, které u toho byly, a on to popíše z novinářského úhlu. Ale vlastně nevím, zda je můj příběh natolik zajímavý, aby to vydalo na knížku.

Já myslím, že je. Nedávno vyšla albová novinka "Nekorektum". Co pro tebe dnes znamená slovo nekorektní?

Bejt normální. Říkat věci, jak je cítíš, a ne abys něco demonstrovala. Pravda je v dnešní době nekorektní.

A v čem všem tato řadovka překračuje pomyslné hranice?

Odráží v sobě svět, jaký byl od poslední desky. Dnešní svět překračuje spoustu hranic, lidi se chtějí vyjadřovat napřímo k věcem, které mi přijdou na hlavu. Neměl jsem témata připravená předem, nechal jsem se vést zápisky, které jsem si nashromáždil, a témata z toho vypadla sama.

Nahrávka obsahuje i stejnojmennou píseň, kde rýmuješ: "Nekorektum - utrum zmetků". Je to gró celého díla?

Někteří lidi, co se nám snaží řídit životy, by se mohli uklidnit. Není čas to moc halit do nějakých jinotajů.

Jak moc vizuál desky odráží náladu skladeb uvnitř a jak vznikal?

Všechny obaly maloval Přéma Ponáhlý. Nechal jsem mu volnou ruku, ale trochu jsem se obával, že se chytne spíš toho rektumu než nekorektnosti. Musel jsem zasáhnout. Líbí se mi jeho výtvarný styl, vždycky tomu dodá rovinu, kterou bych já nevymyslel. Musel jsem ho ale nasměrovat od toho zadku k fakáčům. Výsledek znázorňuje indického Šivu - a když má čtyři ruce, může dělat čtyři fakáče najednou.

Album vznikalo v Brně, kde ses teď usadil. Jak moc brněnské prostředí a tamní vibe ovlivnily finální náladu a texty?

Různě. V Brně se dobře žije, je to takové poklidnější. Přesunul jsem tam svoji Strojovnu. Je to takový kamrlík - když přijde jeden člověk na návštěvu, už je nás tam plno. Oproti Praze tam nemám tolik lidí, co by se za mnou denně stavovali, což mi vyhovovalo. Byl jsem uvolněnější a měl jsem hned zpětnou vazbu na to, co jsem dělal. V Praze se to moc nedělo, tak jsem se obával, abych někam neulítl. Chvíli mi sice trvalo, než jsem se naučil chodit do toho malýho kamrlíku bez oken, ale snad se mi podařilo udržet duševní hygienu.

Do jedné písně jsi umístil heslo "Brno Union". Neplánuješ náhodou přejmenování kapely? (smích)

Ne, neplánuju. Já spíš čekal připomínky k tomu Brnu, proto jsem to tam takhle hodil schválně. Dal jsem odpověď dřív, než vůbec stihla přijít otázka.

Pracuješ jinak, když máš teď třetí dítě?

Asi jsem efektivnější a možná systematičtější. Ale jelikož je z toho moje rodina živena, dokážu si to před ní obhájit. Stejně mám na děti víc času než táta, co je pět dní v týdnu v práci, stihne jim dát jen dobrou noc a vidí je maximálně o víkendu. Já to mám obráceně. Dá se najít cesta, jak nezanedbat lásku.

To, že ses stal potřetí tátou, se odráží v písni "3 sestry", kde zmiňuješ, že máš už třetí dceru: "Miminko zase s pipinkou". Ozývá se tam dětským hlasem: "Nikdy nejsi sama." To zpívá ta nejstarší dcera?

Nejstarší je deset, ale ta to nezpívá. Hostuje tam tradičně Jasmína Tůmová. Nejmladší dcera je tam ale nasamplovaná formou dětského brblání. Třeba na to zpívání ale jednou taky dojde.

Jako první singl vyšla skladba "Slovopast". Chytil ses do své vlastní slovopasti někdy během psaní tohoto alba ve smyslu, že tě jazyk zavedl jinam, než jsi původně plánoval? A jaká největší slovopast sklapla v poslední době na tebe samotného?

Chytil jsem se do ní už před třiceti lety a trvá to až dodnes. Jsem spíš slovní fotopast - něco vidím, potřebuju se k tomu vyjádřit a v tu ránu past sklapne.

V písni "M.C." rýpeš do autotune, AI a do interpretů, co mají texty o ničem. Na konci se objevuje hláška: "Opravdu, je po něm". Z čeho to je samplované?

Bubeník mi dal svoje nahrávky na flashce, kde byla i tahle audiokniha. Proposlouchával jsem to a tohle mě zaujalo. Já byl v jejich věku taky drsnej, ale to mi nebrání v tom, aby mi to dneska připadalo legrační.

V songu "Hledá se rým" hostuje Paulie Garand. Reprezentujete dvě různé generace i styly českého rapu, přitom vás spojuje záliba v metaforách a lyrice. Jak moc se vaše cesty při hledání toho správného rýmu lišily? Jak vznikla tato spolupráce a stalo se vám během nahrávání, že jste ten správný rým opravdu nemohli dlouho najít?

Naše cesty se protnuly už dávno. Mě kdysi oslovila první deska BPM a shodou okolností mě pak kluci oslovili, zda bych jim nehostoval na té druhé. My se nevyhneme, vždycky se rádi vidíme. Paulie navíc dělal základní beat k mému tracku "Dezorient Express". Jsme na podobný vlně.

Je ten song návod pro mladé, jak mají tvořit? Rapujete tam, že jste jako Michelin... Jak dlouho ti vlastně trvá najít ten správný rým?

Návod to není, ale možná je to může inspirovat. Ten Michelin, to bral Paulie víc battlově. Já jsem chtěl spíš ukázat mnoho světů v jednom. Proces hledání rýmu a tématu je fakt zábavný sám o sobě. Spousta mlaďochů dneska mele pořád o tom samým. Já rým nacházím hned, ale jeden rým písničku nedělá.

Nemáš to náhodou v nějaké písni rozvedené?

Ne, to ne.

"Pracujem na tom" s Pio Squad začíná slovy: "Hurá do práce."

To je vysamplované z "Minecraftu". To "práce, práce" pochází z hračky pro malou - když zmáčkne tlačítko, takhle to zazní.

Rapuješ tam, že zvedáš svoji laťku od začátku a že jsi zatím nevytáhl svoji nejlepší kartu. Na co tedy čekáš?

Doufám, že ji nevytáhnu nikdy, protože jinak bych už neměl kam pokračovat. Kdo mě zná, ten ví, co mě kouše do měkouše.

"Ve stínu bonsajů" chápu jako metaforu toho, že bonsaj vyžaduje neustálou péči...

Je to metafora toho, jak se prsíme, přitom jsme jako lidi v rámci vesmíru úplně malí. Jsme bezvýznamní, ale často se tváříme, že tomu tak není. Vzájemně se snažíme vládnout a diktovat si životy, místo abychom byli rádi, že tu vůbec můžeme bejt, a snažili se tvořit lepší svět.

V songu "Zase ty lidi" jsi použil sampl od Otakara "Ťuldy" Brouska, že "hubu otevře". Z čeho jsi to převzal? Jde o tvou osobní diagnózu současné společnosti, nebo spíš povzdech nad tím, že před lidmi a jejich chováním člověk prostě neuteče?

To je text ze stejné pohádky jako ta hláška "je po něm". Odráží to českou náturu.

Máš obecně rád tyto dovětky na konci skladeb?

Většinou na desku vybírám z osmi desítek instrumentálek. Někdy mi ale do nich chybí téma, které by tu písničku povzneslo, proto z nich dělám aspoň tyhle dovětky, aby ty beaty zazněly. Jak tam v kuse melu, je dobrý, když jednou za tři písničky zazní něco instrumentálního. Člověk si odpočine před další sérií témat.

V tracku "Výhra v loterii" padl jackpot, podobně jako v kusu "Stav bez potíží". Když se řekne výhra, většina lidí vidí peníze. Co považuješ za svou největší životní výhru, která nemá materiální hodnotu? A co by sis koupil vysněného, kdybys ty peníze opravdu vyhrál?

To, že pořád žiju. Mám skvělou ženu a děti.

V songu "Před & Po" narážíš na to, že se život často láme s milníky, které všechno změní. Jaký konkrétní moment zde máš na mysli?

Stalo se to mezi mnou a ženou a mohl jsem za to já. Někdy člověk udělá průser, i když moc dobře ví, že ho dělá, a stejně do toho jde. Pak je smutnej, i když mu muselo bejt předem jasný, že to takhle skončí.

Skladba "Jedna nula (Intro)" jednak uvádí, že se jedná o tvou desátou studiovku, ale zároveň v ní polemizuješ o tom, jak se stát jedničkou - a že když nejsi jednička, jsi rovnou nula. V čem se ty sám cítíš jako jednička?

Hlavně nebejt nula. Jako jednička se cítím tehdy, když zrovna nic neposeru. Všichni ti, co žijí, jsou jedničky. Spousta jich už totiž nežije.

Další píseň nese název kultovní herní série "GTA". Je pro tebe život v Praze nebo v Brně občas jako tahle počítačová hra, nebo jsi tu metaforu myslel v úplně jiném kontextu?

Takhle si tě vedou policajti, když jsi jedno z toho, nebo všechno dohromady - gambler, toxikoman, nebo alkoholik. Když tě zastaví, když řídíš, a něco nadýcháš, tak dostaneš kód "T" u svého jména. Přitom jsou to často normální lidi, jen jsou prostě zoufalí.

Ty sám si přijdeš zaškatulkovaný?

To je spíš škatulka toho, kdo to tvrdí, ne toho, kdo v ní reálně je. Sám lidi neškatulkuju, snažím se být otevřený všemu, co dává smysl.

Zaujal mě i song "Kdo jsem? 2 (Stavy mysli)". Do jakých stavů mysli tě jeho psaní zavedlo?

Výsledkem té hádanky je stav mysli. Zároveň mi to dalo možnost využít sedm různých beatů, které by jinak nikde nenašly uplatnění. Cílem té písničky je popsat a postavit ten konkrétní stav, aniž bys ho posluchači hned na první dobrou prozradila.

Souhlasíš s výrokem, že jste rapová kapela pro nerapové publikum?

Jeví se to tak. Je pravda, že většina našeho publika nejsou žádní zarytí hiphopeři. Ale kdo ví, jestli takoví lidi vůbec ještě dneska existují. Škatulky a žánry už dneska nejsou důležitý. Buď je ta muzika dobrá, nebo prostě není. Já osobně mám hip hop rád, dělám hip hop, ale dělám ho po svým - tak, aby to bylo srozumitelný i pro ty lidi, co nad tím chtějí trochu přemýšlet a poslouchat to.

Poslední skladba se jmenuje "Světoplachost". Znamená to, že už máš někdy plný zuby věcí kolem sebe a radši bys uletěl někam do vlastního vesmíru?

Člověk si občas říká, zda by to tak nebylo lepší. Nemá ale cenu se úplně zavírat před světem, i když to na tebe občas zkouší - schovávat se není řešení. Písnička je spíš o tom, že se prostě nedáme.