Už proto, že se na koncert Iron Maiden v Hradci Králové, na rozdíl od bezpochyby neméně velkých Guns N’ Roses, kteří na stejném místě a při stejné příležitosti zahráli vloni, nebude vzpomínat s pachutí na patře. I tentokrát set s dalším předcházejícím programem navazoval v podobě pátého bonusového dne na čtyřdenní maraton festivalu Rock for People.

Odpoledne tak patřilo dalším koncertům - skvělá byla Alice s uvolněným a doslova rozkecaným Danem Bártou v čele, spíše poctivě než nadšeně zahráli Queensrÿche, mladší rockovou krev zastoupili Alter Bridge, kategorii zasloužilých pak Saxon.

Atmosféra ve festivalovém areálu se ze soboty na neděli změnila. Ubylo barev, přibylo šedin. Všemožné kostýmy nahradila metalová trička, džísky a řetězy. Legendární kapela ale rozhodně nepřitáhla jen starší a pokročilé. V davu na ni křepčili i běžní návštěvníci Rock for People - a co jsem ve svém okolí slyšel, nestačili se divit.

Iron Maiden objíždí svět se svým turné "Run for Your Lives". To oslavuje padesát let formace na scéně, ale nečiní tak průřezem největších hitů, nýbrž ponorem do minulosti. Setlist o sedmnácti položkách vychází z prvních devíti studiových alb, tedy od "Iron Maiden" po "Fear of the Dark". Do záře koncertních reflektorů tak mimo jiné dostává skladby, na které už nějakou dobu nedošlo.

Pro skupinu šlo už o druhou zastávku s tímto programem v Česku. Ale vadilo to vlastně něčemu? Celý ten setlist a vizuální koncepce jsou natolik vymakané, že těžko budu mírnit chválu, kterou na loňský koncert v pražských Letňanech pěla kolegyně Eva Strnadová.

Ba naopak. Iron Maiden jsem rozhodně neviděl poprvé a o všech předchozích vystoupeních mohu s čistým svědomím prohlásit, že byly skvělé. Jenže ten hradecký bych označil za ve všech ohledech dokonalý - samozřejmě s vědomím věku muzikantů. Jenže, jakkoliv zpěváku Bruci Dickinsonovi přibývá vrásek a tu a tam přijde na moment, kdy náročnější pasáž nezazpívá tak jako na desce, ale chytře ji obejde, výkon předvedl zase excelentní.

Navíc byl očividně dobře naladěn a královsky se bavil. Hecoval publikum, vžíval se do rolí, střídal kostýmy. Jako námořník opuštěný uprostřed oceánu v ohromujícím opusu "The Rime of the Ancient Mariner" či vězeň ve vězení před popravou v "Hallowed Be Thy Name" byl dokonale uhrančivý. A mimochodem, ten slavný dlouhý tón ve druhé ze jmenovaných písní neošidil.

Úvodní trojice skladeb "Murders in the Rue Morgue", "Wrathchild" a "Killers", jež spadají ještě do éry, kdy v Mejdnech zpíval Paul Di'Anno, jej představila možná méně opulentně a civilněji, než bývalo na začátku vystoupení u charismatického rockera zvykem. Mělo to svou logiku - koncert se vyvíjel a přirozeně gradoval.

Důraz na starší materiál svědčí i bubeníkovi Simonu Dawsonovi, který nahradil Nicko McBrainea, jenž se stáhl z koncertování. Jeho hra je přímočařejší, má méně kudrlinek a větší tah, a jakkoliv je to slyšitelná změna, kapele to svědčí a naživo to skvěle kope.

A jako by ožil také kytarista Adrian Smith. Těžko říct, jestli na tom nese podíl i jeho užší spolupráce s Ritchiem Kotzenem, ale byl jako vyměněný. Dokonce, na rozdíl od zbývající dvojice kytaristů, neoblékl firemní tričko, ale nahodil rockovější outfit a obvyklý stratocaster vyměnil za ostřeji vypadající - a taky nabroušeněji znějící - nástroj.

Když jsme u zvuku - pro Iron Maiden je souhra tří kytaristů s odlišnými styly a zvukem klíčová a vynikající ozvučení setu dávalo jejich odlišnostem vyniknout. Žádná nepřehledná koule, ale v zásadě čistý, srozumitelný a přesný zvuk, který ale neztrácel nezbytný heavymetalový tlak.

Spektakulární show kapely naplno využívala technologické možnosti obrazovky za ní. Dávkování těch nejefektnějších scén ale bylo velmi střídmé. "Seventh Son of the Seventh Son" nabídlo jen lehkou animaci vizuálu stejnojmenného alba, "Fear of the Dark" dokreslilo ponurou atmosféru a vytvořilo kulisu pro Dickinsona v roli vyděšeného poutníka s lampou.

Na opulenci naopak vsadil "The Rime of the Ancient Mariner": Rozbouřené vlny, lodě duchů, děsivá posádka (ne)mrtvých námořníků. Spolu s hudbou a atmosférickou pasáží, kde se v na koncertech neslýchaném prostorovém zvuku areálem nesl zvuk vrzajících prken, to byl absolutní vrchol představení. "Hallowed Be Thy Name" zase dokázala propojit živou akci s předtočenými záběry do nesmírně organického celku.

Všechno to hrálo dohromady. Hudba, vizuál, atmosféra. Iron Maiden si publikum v Hradci Králové doslova povodili a dopřáli mu euforický zážitek. Nakonec ale museli skončit. Areálem se rozezněla klasická rozlučková "Always Look On The Bright Side of Life", dav se dal tučňáčím tempem do pohybu a začalo pršet. Dokonalé.