Fungujete od roku 2019 a nyní jste představili už čtvrtou desku. Nevydáváte příliš rychlým tempem?

Alžběta: Album píšeme ve chvíli, kdy se v kapele něco promění a je potřeba to zachytit. U "majonézy" to byla nová kapelní energie, souhra s naším bubeníkem Vaškem, kterého jsme oficiálně přibrali do sestavy, naše chuť psát ostřejší věci i třeba Tomášova znovuobjevená láska ke kytarám. Vůbec nepřemýšlíme nad tím, jestli je to od minulé studiovky krátká, nebo dlouhá doba.

Nelezete si na nervy, Alžběto a Tomáši? Spolu žijete i tvoříte... Dokážete od sebe tyto roviny oddělit?

Tomáš: Kapela náš vztah nijak negativně neovlivňuje. Od začátku jsme to takhle chtěli dělat. Je to naše společná věc, o kterou pečujeme.

Alžběta: Kapelní život dokáže být - vedle všech těch skvělých věcí, které přináší - po emocionální stránce dost náročný. Když mám ale vedle sebe partnera, který mě zná a ví, že jsem spoustu věcí nemyslela špatně, je to skvělý záchranný polštář proti všem karambolům. Kolem hudby jsme se motali ještě dřív, než jsme spolu začali chodit, ale na prvním místě byl vždycky vztah, až pak kapela.

Oficiálně máte nového člena - bubeníka Vaška Švestku, který vás dříve doprovázel na koncertech. Řekla si o něj právě nová energická studiovka? A jakou měrou mluvil do skládání písní? Jde stále hlavně o dialog vás dvou, nebo už o kolektivní práci?

Tomáš: Vašek se na psaní songů podílel rovným dílem a jeho přínos je právě v rytmice. Baví mě tvořit ve více lidech. Vašek je hodně šikovný a zůstávalo jen otázkou času, kdy ho pustíme do tvůrčího procesu, pokud o to bude mít zájem. Předchozím bubeníkům totiž vyhovovalo, že byli součástí jen koncertů. Při psaní alba ale hraje důležitou roli synergie, aby to mohlo fungovat jako celek. A ta s Vaškem funguje neuvěřitelně.

Vašek: Moje úloha spočívala v rozvíjení Tomášových a Bětčiných nápadů - ať už v rámci barvy, nebo struktury. Přinesl jsem nějaké hooky a fungoval jsem jako takový kontrolor frázování a melodických aspektů. Tím, že jsem bubeník, jsem vysazený na rytmus. Takže jsem vlastně plnil roli takové rytmické policie. Ale jinak je se mnou sranda!

A co zábavného jsi přinesl?

Vašek: Drobné střípky v jednotlivých písničkách. Třeba ten nejotravnější moment z celé nahrávky ve skladbě "ses zasek". Seděl jsem v režii, začal jsem si to jen tak broukat a Tomáš se toho hned chytil.

Takže tato řadovka se od těch předešlých nejvíc liší rytmikou?

Alžběta: Chtěli jsme, aby byla rychlá, kytarová a dynamická. Do takové vize pak rytmus přirozeně začleníš a hlídáš, aby fungoval jako přímá součást vyjádření té písničky.

Tomáš: Je to jako lego. Dá se to skládat a hrát si s tím do nekonečna.

Vašek: Celý proces tvoření byl tentokrát jiný. Dřív ke mně Tomáš přinesl téměř hotovou písničku i s textem. Teď to bylo mnohem demokratičtější a víc kapelní. Několikrát jsme šli do studia a neměli jsme vůbec nic, možná jen základní nápad. A písničky jsme napsali až na místě.

Jedná se o vědomý návrat k vašim kytarovým kořenům, nebo o přirozené vyústění toho, co vás teď baví hrát na koncertech?

Tomáš: Já na tomhle zvuku v podstatě vyrostl - nejdřív na českých alternativních kytarovkách, pak se přidal metal a tvrdší věci, na kterých jsem ujížděl. Teď mám pocit, že jsem udělal přirozené kolečko a vrátil se zpátky. Když si vezmu píseň "noční plán", tehdy mi bylo dvaadvacet, takže pro inspiraci saháš do vlastního mládí. Tahle deska měla jasné zadání. Chtěli jsme přesně tento zvuk, tento způsob tvorby, texty bez jinotajů a přímo na solar.

Alžběta: Dost jsme se v tom našli. Skládání od úplného základu společně ve třech pro nás není jen nějaký odskok, ale nový směr, kterým se vydáváme. A nacházíme se teprve na začátku. Dřív jsem měla tendenci psát texty jako metafory a obrazotvorné věci - a to jsme na novince nechtěli. Kluci mi to pomáhali korigovat a držet směr, je z toho znát společná práce. Často přinesl námět Tomáš - třeba u skladby "ses zasek", protože ho nebaví, jak mu chlapi oblízají manželku (mě) a chovají se nevhodně.

Impulsem k nové řadovce se staly loňské singly "Do tmy" a "Nemám zájem" - proč se na ní ale nakonec neobjevují?

Tomáš: V tomhle jsem ze staré školy. Mám rád, když jsou alba sevřená a skladby vznikají v jednom konkrétním období, kdy mluví jednotným jazykem. Nálada při psaní i samotný způsob tvorby už byly jinde než u těch singlů. Atmosférou se to sice dotýkat může, ale textově se to liší. Deska je pro mě svatá. Za život jich nevydáš moc, proto si na ní chci dát záležet.

Přijde mi psaná z holčičího pohledu, trochu ve stylu Muchy, která se vzteká, ironicky odsekává, přemýšlí, utěšuje i vzpomíná... Klukům tenhle úhel pohledu nevadil?

Alžběta: Přinášíme tentokrát pohled z hodně ženské perspektivy, je to pro nás důležité a nebojíme se toho. Feministická témata se v našich textech objevovala i dřív, ale vždycky jsem je trochu schovávala. Třeba naši třetí studiovku otevírá skladba "Signály" s textem: "Jsem jen námět, času málo, pořád stárnu, víš." Jako žena jsem se v určitých situacích často cítila pasivní. Měla jsem pocit, že jsem pouhým námětem, múzou, a ne aktivní tvůrkyní. V textech zkrátka otevíráme témata, která reálně řešíme, ale názorově jsme s "majonézou" na úplně stejném místě, kde jsme byli vždycky.

Píseň "noční plán" se vrací ke zlomenému srdci a pocitu, že některé věci nikdy nepřejdou: "Není to poprvé, není to naposled." Do klipu jsi, Alžběto, hledala dívku, která se ti podobá. Kde jsi ji nakonec sehnala?

Alžběta: Ve skutečnosti tam hrají dvě dívky - obě představují mě, jedna ve dvaadvaceti a druhá v jedenácti letech. Vyhlásili jsme regulérní konkurz a s výběrem jsem byla spokojená. Nechtěla jsem úplné dvojnice a holkám jsem ani neukazovala fotky, jak jsem tehdy vypadala. Podmínkou byly jen modré oči a vlnité vlasy.

Jak často se ohlížíš dozadu a co bys poradila svému mladšímu já?

Alžběta: Otáčím se až moc, je to skoro nezdravé. Moje silná emoce je, že se dívám zpět a vidím, co všechno se dalo udělat líp. Často mě to brzdí v pohledu dopředu. Musím si na to dávat pozor. Svému mladšímu já bych poradila, ať se hlavně nedívá dozadu. Člověk pak přemýšlí, že mohl jít na jinou školu, kamarádit se s jinými lidmi nebo hrát na jiný nástroj... Vím, že to k ničemu není a jen mě to zasekává. Potřebovala jsem to dostat do písničky, abych si sama řekla, že s tím musím skoncovat.

"mám ráda" mi přijde v podstatě jako ta desetilitrová majonéza, co se prodává v USA. Působí jako neuvěřitelný pelmel různých spojení naházených vedle sebe. Jak vznikala? Text sází vedle sebe těla, touhu, roztomilost, sílu i drzost: "Mám ráda holky, co tě přetlačí v benchi, oholený i chlupatý nohy, reflektory, vibrátory… Ukaž mi to, předveď mi to…"

Vašek: Jde o čistý egotrip a až agresivní sebevědomí.

Tomáš: Tady jsme si hodně hráli s rytmizací textu. Když nám došlo, jak skvěle to šlape, cíleně jsme hledali slova, která mají přesný počet slabik a přízvuky přesně tam, kde jsme je potřebovali.

Alžběta: Při psaní jsme se hrozně nasmáli, bylo to hodně odlehčené a bavilo nás to. Snad je z toho cítit, že jde o zábavu, a ne o to, že stojím na barikádách a něco striktně deklaruji.

Vašek: Tenhle moment nás utvrdil v tom, že když chceme něco udělat na sto procent, tak to prostě uděláme a nebudeme se sami cenzurovat. Chceme, aby to bylo moc a klidně až příliš.

"záporná postava" se noří do tématu PMS a extrémní emocionality. O menstruaci píše i Mucha, například ve skladbě "Červená řeka".

Alžběta: Já chtěla psát spíš o tom období těsně předtím. O chvílích, kdy se menstruace teprve blíží, z člověka se stává saň, a pokud to nemáš dostatečně zreflektované, dokáže ti to pořádně zasáhnout do života - ať už do partnerského, nebo pracovního. Ten pocit, kdy bych nejraději všechny profackovala, situace vyhrotila a lidi vyhodila za dveře, zažívám docela často. (smích)

Tomáš: Další věc, která se na desce objevuje, je to, že mluvíme i o svých špatných vlastnostech. Témata jsou to sice vážná, stejně jako to, co z nich plyne, ale hodně jsme řešili, jak je podat. Chtěli jsme, aby to nepůsobilo ani moc pateticky, ani jako úplná bžunda.

"dýchej" funguje jako potřebné zklidnění a objetí. Začíná záznamníkem, který oznamuje, že máte jednu novou zprávu. Je o topení se v problémech, ale i o ujištění, že v tom člověk není sám. Celkově se trochu vymyká - je jiná, akustická a křehká.

Tomáš: Napadlo nás nechat tu nahrávku úplně suchou. Nabrali jsme ji na jeden zátah naživo i s případnými chybami, což jsme předtím nikdy neudělali. To tu zranitelnost ještě víc podtrhlo. Chtěli jsme z té emoce dostat maximum.

Alžběta: Čím je ta deska energičtější a dynamičtější, tím větší vydechnutí na konci potřebuje.

Říkáš to v té písni tak trochu sama sobě, že máš zvolnit?

Alžběta: Spíš je o tom, že se nemáš bát růst, i když je to extrémně náročný a může to způsobovat strašně moc stresu. Původně jsem ji napsala pro sebe, ale vlastně i pro všechny ženy kolem mě.

Tahle deska se vyjadřuje až moc ke všemu, takhle otevřeně jsem dřív nikdy nepsala. Písničky jsem vždycky tvořila s ohledem na to, že je bude někdo poslouchat a měly by k němu mluvit. Vždycky jsem chtěla nechat prostor pro posluchače, aby texty byly obecnější a každý si do nich mohl dosadit, co zrovna potřebuje. Tady jsem to udělala jinak. Proto jsem na album potřebovala zařadit písničku, která bude zpívaná vyloženě ve druhé osobě - jako gesto podpory a útěchy pro ostatní.

Skladba "no a co" reaguje na tlak okolí, které v textu přirovnáváš ke smečce psů nebo vlků. Cokoli uděláš, někoho naštve, cokoli řekneš, někoho se dotkne. Pojala jsi ji jako hejt na internetové diskuse?

Alžběta: To taky, ale zároveň je to reálně moje životní strategie. Otázka "Co na to řeknou lidi?" je obecně obrovská brzda. Je osvobozující se na to vykašlat, což ale neznamená být bezohledná. Větu "Jsi za hranou, jsi moc" v životě pravděpodobně uslyším ještě mockrát, ale nic si z toho nedělám.

Jak se nové, kytarovější písně přenesou na pódium? Bude to energičtější show?

Alžběta: Určitě. Nálada z desky se promítá i na pódiu. Aktuálně hodně řešíme i celkový stage design.

Vašek: Na pódiu vyloženě vítáme chaos. Album hrajeme na hraně - tak, aby to chvílemi vypadalo, že se to za sekundu celé rozpadne nebo bouchne. Cokoli se tam v tu chvíli stane, je správně. Oproti uhlazenému vystoupení se tentokrát snažíme o chaotickou energii a krásné chyby.

Předchozí studiovky nesly názvy jako "Útržky" nebo "Třetí". To "majonéza" působí mnohem konkrétněji a vizuálněji.

Alžběta: Přesně tak. Tato deska je v dobrém slova smyslu přízemní. Řeší normální každodenní věci, tělesnost a sexualitu. Jde o témata, která jsme předtím v repertoáru neměli. Proto jsme chtěli název, který jasně vystihne, jak moc je tahle řadovka jiná. "majonéza" je navíc zvláštní slovo, v textech se moc neobjevuje. Na naší novince zazní hned dvakrát a nám to přišlo jako perfektní vyjádření té koncentrovanosti a kalorické náročnosti celého díla.

Skutečná výzva by ale byla, kdybyste ji zakomponovali do úplně každé písničky.

Vašek: Ona tam vlastně všude je - minimálně v tom jídle, které jsme neustále jedli během nahrávání ve studiu. (smích)

Obsahuje nahrávka nějaký tajný zvukový klenot, na který by se měli posluchači zaměřit?

Tomáš: Je tam prvek, který jsme předtím nikdy nepoužili…

Vašek: Hlas, který nepatří nikomu z nás tří.

Co pro vás bylo největší výzvou v tom, abyste si na čtvrté řadovce udrželi vlastní tvář?

Tomáš: My jsme si vlastně svůj typický rukopis udržet nechtěli. Naopak jsme to chtěli proměnit. To, jakým způsobem tvoříš, v sobě máš pevně vyryté a je hrozně těžké to posunout jinam, i když člověk sám strašně moc chce. Změna zvuku pro nás představovala tu největší výzvu.