První - předrevoluční - období Čundrgruntu důkladně mapuje tříalbový komplet "Live 1976-1978", který vydal Galén v roce 2023. Pozdější podobu těchto akustických sessions nabídlo album "S nebem to mám dobrý", kde jádro - Vladimír Mišík a houslista Jan Hrubý - doplnil kytarista Radim Hladík. Bezesporu unikátní sestava.

Letos vydaná kolekce "Sladké je žít" svým konceptem na výše uvedený živák navazuje. I tady se dočkáme strohého černobílého obalu, i tady jde o záznam sestavy přinejmenším nezvyklé: K Mišíkovi a Hrubému se tentokrát připojil akordeonista Rudolf Hálek, tedy klíčový prvek Hrubého formace Kukulín. Ta se zaměřovala na keltský rock, později navíc inspirovaný dílem J. R. R. Tolkiena.

Už samotné složení napovídá, jak byl večer v brněnském klubu Alterna koncipovaný. Prolnulo se v něm mišíkovské best of s keltskými melodiemi. Pojil to Jan Hrubý, který je v obou navzájem se protínajících částech nepřeslechnutelný.

Akordeon Rudolfa Hálka tu a tam podbarví Mišíkův repertoár - například ve slavné titulní písni je to velmi funkční obohacení, "Jam session s Františkem Gellnerem" dostalo výrazně šramlovitý charakter. Celé album tak nese zásadní prvek celého Čundrgruntu, totiž ono uvolněné kamarádské muzikantství.

Osm ze sedmnácti skladeb na CD verzi (k vinylu se za moment dostaneme) patří Vladimíru Mišíkovi a jeho klasikám. "Obelisk", "Stříhali dohola malého chlapečka", zlatý fond domácího blues v podobě "Špejchar blues" a "Sladké je žít", nenahraditelně poetická "Variace na renesanční téma" - všechno nezpochybnitelné highlighty Mišíkova repertoáru.

Oholené akustické aranže pro kytaru a housle, s jemně přihrávajícím akordeonem, jim sluší, samotný zpěvák se onoho 21. prosince 2001, v den pořízení záznamu, nacházel ve velmi dobré formě.

Keltská část je - s výjimkou několika veršů v "Nech mě bejt" - instrumentální. Energičtější kousky jako "Dance of Dwarfs" nebo "Černý ovce" (ze stejnojmenné skvělé sólovky Jana Hrubého, která by si reedici rovněž zasloužila) střídají křehce melancholické položky. Velká škoda, že skladby jako "Jeřabina" nebo energická "Zeměplaz" padly za oběť omezené stopáži vinylu.

A krátilo se hlavně v keltském materiálu - pouze s výjimkou písně "Sochy" zůstaly v porovnání s CD zachovány všechny Mišíkovy skladby. Na vinyl se dostal jen výběr z kompletního, více než hodinového, záznamu, navíc ještě v odlišném pořadí a trochu to oslabuje přirozený koncertní tah výsledku. Důvody pro krácení jsou nicméně nasnadě a pochopitelné.

"Sladké je žít" přesto v obou svých inkarnacích funguje velice dobře. Ukazuje totiž zase trochu odlišnou tvář tvorby Vladimíra Mišíka. A v tom tkví největší hodnota tohoto živáku. V jádru jde nicméně pořád o silně fajnšmekrovskou záležitost, která dosavadní nahrávky na hlavu nestaví.