Blues už z podstaty naráží na určité ošemetnosti při snaze jej definovat. Vydáme-li se striktně formalistickou cestou, tedy že blues je dvanáctitaktový útvar v pomalém či středním tempu s typickým rytmickým vzorcem, dojde k nemístné redukci a připravíme se o spoustu skvělé muziky. Pokud půjdeme po pocitu, tedy že blues odráží strasti a radosti života, definice se zase stane až poněkud všeobjímající a rozvolněnou.

Na domácí scéně navíc situaci notně komplikuje sblížení bluesmanů s písničkáři a taky poněkud uvolněné nakládání se samotným termínem. Stačí se jen podívat, kolik skladeb napsala dvojice Jiří Suchý a Jiří Šlitr a dala jim do názvu blues - a kolik jich naopak bluesový feeling má, ale forma a název jdou jinudy.

V tomto zamotaném klubku se ocitl Karel Deniš, šéfeditor vydavatelství Supraphon a člověk podepsaný pod všemi předchozími díly série "Line" pečlivě mapující domácí beatovou a rockovou scénu před rokem 1989, s poslední částí nazvanou "Blues-Rock Line 1968-1989". A nutno konstatovat, že se z něj dokázal vymotat jen částečně. Ale jak píšu výše, on mu to vývoj domácí hudební scény nikterak neulehčil.

Úvodní disk čtyřicetipoložkové kolekce rozprostřené na dvě CD je proto pohříchu více "Soul-Line". Zároveň poměrně přesvědčivě dokazuje, jak klopotně a po svém si československé kapely s bluesovými vlivy pohrávaly. U The Matadors převáží spíše bigbítový tvar, excelentně si nicméně poradili s táhlou "Out Of Reach" původně od Petera Greena.

Povinnou jistotou jsou i dechy posílení Framus Five, jakkoliv ti se vydali spíše soulovým směrem a bluesman Michal Prokop se tu projeví pouze v "Some Day Baby". Více prostoru dostala tato Prokopova tvář na druhém disku. Ale už z těchto raných nahrávek se dá jasně vypozorovat, proč patří Michal Prokop k žánrové pěvecké špičce.

Předělávek najdeme na prvním CD nadpoloviční většinu a je zajímavé sledovat, jak čeští muzikanti originály uchopili - povětšinou skvěle a po svém. Potěší český text ke klasice Jamese Browna "It’s Man’s Man’s World", s nímž skvěle naložil Jaromír Löffler, trestuhodně pozapomenutá soulová hvězda.

Překvapí Blue Effect, kteří ryčnou "I Got My Mojo Working" (porovnejte třeba s napumpovanou verzí Michala Prokopa z debutu "Blues In Soul") uzemnili a bluesově ortodoxně zpomalili. Jejich "Blues About Stone" zase nabízí nádhernou prezentaci Hladíkova kytarového mistrovství a výrazové citlivosti. Výbornou formu tu ukazuje také Peter Lipa, tentokrát s kapelou Blues Five, kterému obě skladby, tedy "I Don’t Need No Doctor" i "House of the Rising Sun", prostě sedí.

Podobných zaprášených klenotů, které se krčí za hvězdnými jmény, tu najdeme více - patří mezi ně třeba olomoučtí The Bluesman nebo bohužel krátkodechá druhá kapela Deža Ursinyho The Soulmen, kteří směle aspirují na nejlepší materiál prvního CD -, a navíc jde o originály. Potěší i rané Flamengo se třemi skladbami - a třemi zpěváky, Karlem Kahovcem, Joan Duggan a Ivanem Khuntem. Tady lze ale trochu vycítit jakési hledání výrazu v kontextu kolekce, jejich příspěvek bohužel nijak nenadchne.

Druhou polovinu otevírá na první dobrou nezvyklá volba - Jazz Q. Nicméně jak "Lost Soul", tak "Blues podzimního odpoledne" s Oskarem Petrem za mikrofonem spíše vybočují z klasického jazz-rockového repertoáru proměnlivé party kolem Martina Kratochvíla. U dalších skladeb už se ale překlenujeme do zlatého období, kdy blues-rock napevno srostl s českým bigbítem.

Vladimír Mišík, Michal Prokop, Luboš Andršt Blues Band, Jan Spálený, Petr Kalandra a ASPM, pozdější generace ztělesněná Bluesberry a Krausberry i ze stejné líhně hospody U Houtyše na pražské Hanspaulce Ivan Hlas a Hlava B. To byla hlavní jména této éry.

Jen krátký povzdech: Dočká se někdy reedice i raritní sampler "Hanspaul City"? Do výběru zavál i vítr z jihu v podobě anglické verze Hlasovy "Miláčku vrať se" v podání Ondřeje Hejmy a Žlutého psa.

O zastoupených interpretech a výběru písní asi není třeba nijak výrazně polemizovat. Jakkoliv bych asi u Krausberry místo skladby "Camp" sáhnul po jiné, žánrově emblematičtější položce z debutového EP, písni "Vlakem na Kolín", a u "Špejchar Blues" Vladimíra Mišíka se zase poohlédnul po méně dobově poplatné přeprodukované studiové verzi, výběr dobře vystihuje cestičky, kterými se blues může ubírat.

Sám Karel Deniš v bookletu dvojalba přiznává, že s pojmem blues v tomto případě zachází poněkud volně. Jestli je to správně, nechť rozhodne posluchač. Osobně bych se možná větší ortodoxii nebránil.

"Blues-Rock Line" každopádně završuje celou výbornou ediční řadu na úrovni. Nabízí vyváženou směs známých jmen i těch, která bohužel zůstávají pod radarem. A konkrétně u tohoto titulu se k posluchači dostává vzorník velmi vyvážený, stylově barevný a na poslech příjemný. A taky dokazující jednu věc: blues je všude. Někde jen lehce šumí, jinde mocně tepe.