Třináct a půl minuty, devět písní, materiál prosáklý existenciální beznadějí. Agresivní, zhuštěná forma dává posluchači prostor vyřvat se, uvolnit skryté démony, katarzně se očistit a jít dál. Ony emoce, temné a bolestivé, se ale v textech Decultivate neprojektují dovnitř. Nenávist míří k sobě, temnota nepřichází z vnějšku, ale sám vokalista - nová posila v řadách formace, Miro - nechává vybublat na povrch své vnitřní obavy.

"Já viděl věci dvakrát / Zažil jsem je mockrát / A prokousal se k hněvu," zní ve "Štěpení", "Proč pospícháš domů / Když tě tam nikdo nečeká?" ptá se pro změnu minutovka "Až opadá listí". Nahrávka kvapí k dvojici nejdelších kusů "Posel ničeho dobrého" a "Na konci" - ano, v hudebním světě Decultivate je i minuta a tři čtvrtě dlouhý kus -, které existenciální pochybnost dotahují do hořkého finále naplněného sugestivními obrazy, zrcadly myšlenek ("Naučil jsem nevnímat / Težké časy neustát"), po němž zůstává jen ticho.

Zvuková neotesanost postupně ustupuje pečlivě vystavěnému chaosu, kterým tu a tam prosákne d-beatový pattern bicích a nenápadná houpavost. Ale než se posluchač stačí vzpamatovat, Decultivate ho zase vlečou dál. Efekt nevyzpytatelně se otáčející ždímačky zůstává stále přítomen, jen má na aktuálním počinu jaksi cizelovanější charakter. Na jeho ničivé energii to ale neubírá ani joule.