Deska, stopáží spíše EP, vznikala v rakouských a švýcarských Alpách, trojice ji posléze dokončila v londýnských studiích Brighton Electric. Nebyla to pro ni novinka, muzikanti už společně nahráli Marcellovu sólovku "Hovory domů", fiedlerskeho čerstvá životní zkušenost (zemřel mu otec) dala ale nové kolekci směr a téma, a proto ji označili oběma jmény.

Jakkoli by se od nahrávky, jejímž leitmotivem je smrt a odcházení, daly čekat spíše pomalejší songy, v tomto ohledu se hudebníci nenechali nijak omezovat. Nahrávka tepe převážně v rychlejších tempech, délka skladeb se mnohdy pohybuje jen okolo dvou minut a od současné vlny mladých a neklidných ji odlišují hlavně texty.

Základem hudební složky je spíše elektronická taneční hudba, nechybějí ale ani kytary. Taková "Klid se neválí" sice začne jako taneční pecka, ale díky svému závěru se může při živých koncertech proměnit v opravdovou rockovou smršť.

Více než kdy jindy jsou zde důležité texty. Jejich témata jsou temná a míří do míst, kam populární hudba zas až tak často nezavítá. O to víc zamrzí občasná mírná zaškobrtnutí. V jinak nápadité písničce "Poslední den tady" vyloženě otráví hned úvod v podobě "... kdybych byl posledních 24 hodin tady, jediný, co neřešil bych - money...". Když už použít anglické slovo, mělo by se alespoň rýmovat, jinak jeho použití ztrácí smysl.

Slabší chvíli si Marcell textově vybral i v následující klubově znějící "Low", kde rezignoval na délku slabik a v kontextu jinak skvěle nafrázované desky každá ta "pochóódeň" a podobné úlety v uších až bolí. Pokud ovšem nejste hnidopich a podobné přešlapy vás netrápí, můžete se naopak soustředit na to pozitivní, co lze v té smutné lyrické složce najít.

Ústřední dvojici je třeba pochválit za to, že se s nelehkým tématem vyrovnala nejen pomalými kusy, přestože ty nad ostatními i tak čnějí. Středobodem celého alba je nádherně atmosférický song "Kde jsi" a závěrečná akustická podoba "Deště". V té je jednoduchý kytarový doprovod ozvláštněn xylofonem a funguje to naprosto skvěle.

Současné domácí hudební produkci se "Duše, která opustila tento svět, váží 21 gramů" vymyká. Zatímco v mnoha písničkách pro rychlou internetovou spotřebu o nic nejde, na "Duši..." jde o vše. Tady to totiž mnohdy "bolí, bolí, bolí...". Ale když tu bolest pustíte ven, může léčit. Snad těch pár songů mělo na Ondřeje právě tento účinek. A třeba bude mít i na ostatní.