Moře dní se, coby skupina, zformovalo kolem Martina "Marcyna" Hampela, též zakladatele a bubeníka ostravských shoegaze indie-rockerů Places. Tak dlouho jeho nápady v této kapele padaly pod stůl, až se z nich rozhodl natočit album své vlastní. Spojením se zvukařem Buty Lukášem Lukášem, který Hampelovi mixoval jednu píseň, vzniklo Moře dní - a zanikli Places. Něco končí, něco začíná. I to je život.

A o životě v jeho všednosti je i prvotina tohoto dua. Výchozí situace, které jsou tématy čtrnácti písní, jsou banální. Ztracená fajfka, zabouchnuté dveře, rozkol v rodině, cesta z kina. Jenže v banalitách se leckdy skrývá právě to životní gró a a běžné situace mohou přinést zásadní životní zvrat, nečekanou pointu, poetický obraz i fantaskní rozuzlení.

V zásadě o tom jsou i příběhy ve skladbách "Kamiony řídí" nebo "Nezavírej", mimochodem asi nejsilnějších momentech kolekce, které navíc nejlépe vystihují podstatu formace. Není divu, že zrovna na první zmíněnou padla volba coby na pilotní singl.

Základy desky vznikly ve dvojici, samotné nahrávání už proběhlo takříkajíc "kapelně" a navíc s celou řadou hostů (mimo jiné s Petrem Vavříkem a Milanem Strakou z Buty). Natáčelo se živě, což písním a jejich vnitřní zvukové soudržnosti rozhodně prospívá. Nosný je i ležérní Marcynův vokál, který se může opřít o příjemně ostré elektrické kytary i jemné vyhrávky těch akustických. Vypíchnutí si zaslouží i schopnost poskládat nepříliš klenuté, nicméně neočividné a chytlavé melodie, jež mají schopnost se do mozku slušně zakousnout a nepustit.

Navzdory tomu, jak solidní a doladěný materiál tu Moře dní prezentují, jako debut působí výsledek trochu přecpaně. Na ploše čtyřiapadesáti minut jako by se tu potkávala tři náladou odlišná EP, navíc v tracklistu pomíchaná trochu nahodile. Jsou tu rockové, shoegazem i ozvěnami postpunku ovlivněné kusy ("Večerní Praha" nebo "Sorry") i křehké, jednoduše kolem akustické kytary zaranžované věci ("Jabko"). A pak taky dvě instrumentálky, poněkud neorganicky zařazené za sebe do poslední třetiny, vytvářející jakýsi falešný konec.

Spolu s přibývajícími minutami klesá i soustředění. Na druhou stranu chápu snahu autorů pustit do světa co nejvíce z těch písní, na něž akorát padal prach.

Je škoda, že ty opravdu výrazné songy - a že jich tu na jedno konzistentní, půlhodinové album je bezproblémový dostatek - se v nafouknuté stopáži trochu ztrácejí. Přitom jsou to písně, které skutečně fungují, dovedou životní banalitu popsat svěžím způsobem a objevují krásu i v tom zdánlivě nejobyčejnějším. To jde Moři dnů skutečně skvěle a i z toho důvodu si deska pozornost i sedmičkové hodnocení zaslouží. Jen ta cesta k tomu nejsilnějšímu je poněkud klopotná.