Švédská melodicdeathmetalová legenda se po několika letech vrátila do Prahy (předchozí, nefestivalová zastávka v Česku byla pro změnu v Brně). Skupina má před vydáním napjatě očekávané desky "Foregone", která se vrací ke kořenům, a ve stejném duchu byla koncipovaná i středeční show, a to jak setlistem, tak výběrem předkapel. Žánrově i zeměpisně.

Úvodní Orbit Culture jsem vinou dopravních komplikací bohužel nestihl, takže večer pro mě začal až s druhým supportem Imminence. Mladá švédská krev, tak jako kdysi dávno v rámci stylu například Sonic Syndicate, předvedla současný post hardcore v duchu takových We Came As Romans. Střídání screamu a čistých vokálů, breakdowny a podobně.

Hudebně nic převratného, ale v rámci akce příjemná půlhodinka. Co ale bylo naprosto unikátní, bylo zapojení houslí (!). Frontman v některých chvílích kombinovaně screamoval a přitom hrál právě na tento pro žánr nezvyklý nástroj. To vše za doprovodu tvrdých riffů. Tohle jen tak neuvidíte a minimálně tuto věc si z jejich vystoupení určitě zapamatujete.

Úloha co-headlinera připadla na samotné praotce celé göteborgské melodicdeathmetalové scény a hudební vzory právě i hlavních hvězd večera, At The Gates. Ti svůj původně syrový dřevní death metal v polovině 90. let postupně kultivovali právě na onen jedinečný zvuk kytarových melodií a vyhrávek, které jsou trademarkem švédské scény a byly přiznanou inspirací i pro původní zámořské pionýry metalcoru v čele s As I Lay Dying.

Band hudebně šlapal jako dobře namazaný stroj a milovníci Švédska si jen chrochtali. Dojem ale kazil velezkušený zpěvák Tomas Lindberg, který už zřejmě za těch čtyřicet let intenzivního growlování přišel o hlas, a bylo to v jeho podání spíš takové štěkání a deklamace, známé od starších hardcorových skupin americké provenience. Což působilo k instrumentální složce poměrně rušivě. Jinak to ale byl ideální předkrm a sympaticky udělený prostor pro učitele.

In Flames se posledních zhruba deset let potýkali s krizí identity - kromě postupného odchodu skoro všech původních členů (a jejich opětovného spojení ve vynikajícím projektu The Halo Effect) se utápěli v přílišné popové melodičnosti a umělecké vyprázdněnosti. Melodie jim určitě sluší, koneckonců jejich nu-metalem okořeněné desky z první dekády milénia patří mezi jejich nejlepší, ale poslední řadovky zkratka trpěly únavou materiálu.

Kapela s většinou nováčků v sestavě (z USA, včetně exkytaristy Megadeth a Nevermore Chrise Brodericka) se tak rozhodla hodit zpátečku: všechny zatím vypuštěné singly z očekávané novinky jsou řezavým a energickém návratem do 90. let. Tomuto naladění tak odpovídal i setlist, který se hodně obracel právě k prvním albům formace.

V časově adekvátním programu se tak ale nedostalo právě na zásadní hity jako "My Sweet Shadow", "Trigger" nebo "The Quiet Place". Spolu s tradičně nepřesvědčivými čistými zpěvy frontmana Anderse Fridéna to ale byla jediná kaňka show.

Všemu totiž vévodila naprosto skvělá, přátelská atmosféra a to právě i díky velmi dobře naladěnému a komunikativnímu Fridénovi. Švédský melodic death metal má zkrátka v Česku své početné a letité příznivce, ale zároveň už dorostla i nová generace fanoušků z řad metalcore kids.

Skvělý dojem z vystoupení nakonec dotvářel i nebývale povedený, hutný zvuk. Malá sportovní hala má sice pověst jednoho z akusticky nejhorších prostorů pro tvrdou hudbu (a u předkapel se to potvrdilo měrou vrchovatou), ale jak je vidno, když si dají muzikanti a jejich soundcrew záležet, všechno jde, když se chce.

Nakonec je nutno ještě zmínit jedno nehudební potěšení večera. U tohoto typu koncertů člověk očekává, že prodávané europivo bude plnit vyloženě pouze a jen roli průběžného doplňovače tekutin. Ve středu byl ale v hale de facto i festival minipivovarů, kde jste si mohli vybrat z celé řady poctivých speciálů. Člověk tak nečekaně dostal hudební i gastro zážitek v jednom a za to patří pořadatelům upřímné díky.