Dropkick Murphys používají na novém albu totožnou formuli jako na deskách předchozích. Stejně jako alba "Going Out In Style" (2011) a "Signed And Sealed In Blood" (2013) je i novinka ve znamení překlopení misek vah ve prospěch folku. To však v žádném případě neznamená jakýkoliv odklon od energičnosti, drajvu a nespoutanosti. On ten irský folk má jistý podíl punkovosti přirozeně v sobě a částečná elektrifikace - neutlačující však akustické nástroje - hudbě jen prospívá.

"11 Short Stories Of Pain And Glory" je albem, které se poslouchá až neskutečně příjemně. Výborné dramaturgické rozvržení míchá svižné halekačky ("The Lonesome Boatman") s ostrými punkovými vypalováky ("Rebels With The Cause") a odpočinek přináší křehké, akustické skladby typu "First Class Looser", nijak však nepolevující v nastaveném tempu.

Co je však na novince patrné, je jistý úkrok vstříc popovějším, přímočařejším vodám. Konkrétně dvě skladby - "Paying My Way" a "Until The Next Time" - jsou ústupkem až k vlezlé líbivosti, v případě druhé jmenované až předvídatelné hlouposti. Obě skladby z celku, funkčního a solidně držícího pohromadě, až nepříjemně vyčuhují. Nejpatrnější je to u "Paying My Way", umístěné uprostřed alba. Druhá jmenovaná uzavírá album a může působit jako lehký vtípek na závěr. Věřím, že to není předzvěstí cesty, kterou se Dropkick Murphys plánují v budoucnu vydat.

Nové album Dropkick Murphys ve své podstatě nepřináší ani zbla nového, jen nadále cizeluje již známé a vyzkoušené. Někdy to stačí, někdy je zůstávání na stávajících pozicích prospěšné. Bezezbytku to platí i o této kolekci skladeb. Dva výše zmíněné úlety celku příliš neprospěly, energie, melodičnost a nepokrytě burcující tendence skladeb k činu (v podstatě jakémukoliv, ale jako motivační muzika sloužili Dropkick Murphys odjakživa dobře) je však oba hravě převáží. Takže nakonec nic nového, ale stále je radost to poslouchat.