Kamkoliv Paul McCartney se svým aktuálním "Out There Tour" dorazí, tam lístky mizí rychlostí blesku. V Londýně, kam se vrátil se svojí show po třech letech, přidával druhý koncert pár hodin po ohlášení prvního, neb ten byl okamžitě vyprodán. A od počátečních tónů bylo naprosto jasné, proč na vystoupení tohoto pána v nejlepších letech chodí po celém světě stovky tisíc lidí.

Beatlesovská klasika "Eight Days A Week" rozpálila halu během pár vteřin. Následná první ochutnávka z loni vydaného alba "New", odvazová vypalovačka "Save Us", ukázala, že energie a invence se ani po padesáti letech nevytratila.

Třetí skladba, další skok, tentokrát do éry kapely Wings, kterou Paul připomíná na svých koncertech skoro tak vydatně jako tu ještě slavnější s The Beatles. Mám dojem, že za posledních pětadvacet let, po které McCartney koncertuje dosti intensivně, vždy podává lahůdky z nejnovějších desek, jež klade na pečlivě vystavený základ složený z bezesporných jistot z let šedesátých a sedmdesátých. Přitom (alespoň tedy pro mne) bohužel opomíjí mnohé klenoty z let osmdesátých a devadesátých, ovšem tentokrát se dočkali i labužníci mého typu: jako pátá v pořadí totiž zazněla v živé premiéře jedna z nejšílenějších, nejpodivnějších a zároveň nejskvělejších skladeb - "Temporary Secretary", připomínka alba "McCartney II." z roku 1980. Bylo řádně zdůrazněno, že se jedná o koncertní premiéru, což nepřekvapí ty, kteří skladbu znají - nečekal bych, že bude naživo vůbec hratelná.

Vypadá to, že v rodině u McCartneyů vládne pohoda, naznačuje tak alespoň manželce Nancy dedikovaná láskyplná "My Valentine" z jazzové desky "Kisses On The Bottom", ale i pozdravy všem dětem a vnoučatům, která byla pozvána na koncert prý proto, aby "...konečně uvěřili, že dědeček tohle opravdu dělá!" Po trochu rozpačité nejnovější skladbě večera "Hope For The Future" a dvou křehkých písní zahraných jen na pódiu s kytarou osamělým Paulem (nejprve "Blackbird", následně píseň o tom, jaké by to bylo, kdyby nezemřel John "Here Today") se koncert do své druhé poloviny přehoupl dvojicí skvělých novinek "New" a "Queenie Eye".

Celou halou hulákaná dětská odrhovačka "All Together Now", neskutečně precizně zahraná "Being For The Benefit Of Mr. Kite!" ("My ten text nevymysleli. My jenom opsali plakát, co měl John doma v pokoji na zdi..."), děti školou povinné i důchodkyně roztančivší "Ob-la-di, Ob-la-da" - jen těžko vybírat, co diváky rozparádilo více.

Již tradiční pocta Georgeovi Harrisonovi v podání jeho majstrštyku "Something" byla okořeněna vzpomínkou na výrok Franka Sinatry: "Ptali se jednou Franka Sinatry, kterou píseň od Lennona & McCartneyho má nejraději, a on řekl 'Something'. Já to s Johnem ale fakt nenapsal..." Závěrečnou "Hey Jude" po téměř dvou a půl hodinách zpíval už opravdu skoro každý, kdo šel i jen kolem haly.

První přídavek svým začátkem v podobě před tímto turné nikdy živě nehrané "Another Girl" z filmu a desky "Help!" nenaznačoval žádné velké překvapení, leč po druhé písni "Hi Hi Hi" pravil maestro McCartney: "Rádi bychom vás dnes večer znovu překvapili - máme totiž nového doprovodného kytaristu! Dámy a pánové, přichází pan David... GROHL!" Myslím, že jsem při rock'n'rollu "I Saw Her Standing There" nikdy nikoho neviděl hoblovat šest strun s takovým nadšením, jaké čišelo z frontmana Foo Fighters.

Objetí, druhý odchod, druhý návrat, jemná "Yesterday", ostrá "Helter Skelter" a závěrečná trojice z alba alb "Abbey Road". Bez mála tři hodiny, čtyřicet písní, fantastická kapela, nadšené publikum ("Hey Jude" si dav prozpěvoval i v nekonečné frontě na metro) a evidentně spokojený Paul McCartney.

Ten pán ví, pro co byl zrozen, tedy tak činí.