Umělcova karma musí být skutečně silná, pokud chce uvolnit nový materiál bez jediného předešlého oznámení a neskončit prodejním fiaskem. Přepadení s novinkou "Beyoncé" se ukázalo být skvělým tahem a zpěvačka dokázala, že její jméno stále mohutně táhne. Pátá a zároveň eponymní deska přepisuje svým startem dějiny, a přitom se hudebně téměř neliší od ani ne tři roky staré nahrávky "4". Ta žebříčky nezbořila, nezrodil se s ní žádný vyložený hit a už jen čekání na klip k pilotu bylo tak dlouhé, že jeho výsledný efekt byl téměř zanedbatelný. Když ale pomineme okolnosti oslnivě efektního vydání nového vizuálního alba, zbyde nám hudba, která má smysl? Už prvních pár poslechů ukazuje, že ano.

Beyoncé sice kope nejvyšší popovou ligu, ale čistokrevnou podobu žánru nikdy nenahrávala. Už její začátky s r'n'b skupinou Destiny's Child nastartovaly celoživotní inklinaci k urban music a studiová pětka tuto tendenci posouvá vůbec nejdál ve zpěvaččině diskografii. Roli zlobivé princezny z první poloviny alba "I Am... Sasha Fierce" pověsila na hřebík a svůj mocný vokál už podruhé za sebou propůjčuje rhythm'n'bluesovým a někdy až hiphopovým skladbám středního tempa. Jako třeba v prvním singlu "Drunk in Love" s manželem Jay-Zm: Beyoncé se zde nestává výrobní linkou na samohlásky pro refrény, ale bez nucení se svěřuje s osobními texty na pozadí elektronického základu, do kterého by klidně mohla místo zpěvu rapovat.

Celkové ladění nahrávky odpovídá jménům, která za jejím vznikem stojí - většinou náleží spíše do světa rovných kšiltů a těžkých řetězů. Žádná ze čtrnácti položek nevyčnívá, žádná na první poslech nekřičí "Singl!", žádná se netopí ve zbytečném patosu. Původně ale na albu takové skladby být měly - "Grown Woman" z reklamy na Pepsi nesla i díky neotřelým bzukům v pozadí a africké rytmice šanci na to stát se dalším hitem paní Carter, ale právě z tohoto důvodu byla zařazena jen v podobně bonusového videa. Jádro nahrávky totiž leží v minimalistických beatech a nevzrušivých aranžích, které připomínají letošní album "The 20/20 Experience" Justina Timberlakea. A není to náhoda - produkční týmy byly velice podobné.

Mezi tracky naleznete klasické timbalandoviny, jako jsou dvojsmyslů plná sprosťárna "Blow" nebo pouliční kulturou nasáklá "Partition", smyslné skladby "Mine", na níž se podílí i Drake, nebo "No Angel", kterou byste spíše tipovali na zapomenutou hitovku Janet Jackson. Mokré sny rappera Hit-Boye se zase zhmotnily ve "Flawless" s ikonickou hláškou "bow down bitches". Jediná mírně vyčuhující skladba je gradující "XO", která jako jedna z mála může oslovit i posluchače rádií.

Že se Beyoncé neztratila v beatech a smyčkách velkoměst, dokazují i celkem hojné balady. Závěr disku patří právě jim, a fanoušci si tak mohou oddychnout, že něžná tvář Queen B ještě neřekla své poslední slovo. "Blue" patří mezi nejdojemnější pomalé skladby, které kdy interpretka nahrála, a přitom nemusela zbytečně hrát na city.

"Beyoncé" je sebevědomá deska zralé zpěvačky, která dokáže utáhnout čtrnáct skladeb bez jediného potenciálního hitu. Ač album vyznívá jako pokus o složení prodejního reparátu s hudbou, která je Beyoncé blízká, ale už jednou s ní příliš neuspěla, nelze mu upřít ukázkovou konzistentnost a dotaženost na všech frontách. Platící fanouškové novinku kupovali jako zajíce v pytli, ale risk se vyplatil: zpěvačka natočila nejdospělejší desku své kariéry. Přidáte-li si k hudebnímu zážitku navíc sedmnáct videoklipů, výsledkem nemůže být nic menšího než popová událost roku.