Undergroundové prostředí kolínské hudební scény je vyhlášené, přesto dokáže i po letech řádně zaskočit. Uprostřed Kunsthalle, prakticky identické se svou slavnější berlínskou sestřičkou Tachelés, nalezneme dvorek a kultovní klub Gebäude 9. Když po vstupu zamrká disko koule na pozdrav a servírka bleskurychle přihraje orosený Staropramen, poznáte, že jste doma. Vítejte v ráji pod značkou: Budova 9.

Ještě, než se na pódium dostavili samotní Jan Paternoster a Dries Van Dijck, bavila návštěvníky berlínská kapela Themroc, která svým stylem na pomezí The Clash a Die Ärzte rozproudila úvodní vlnu emocí. Sotva tyto prototypy converse boys dorazily na pódium, slečny v prvních řadách se daly do křiku, zatímco jejich chlapci mlčeli a čím dál více se závistí hleděli před sebe, kde si berlínští punkrockeři obmotávali jejich drahé protějšky kolem prstů a hlasivek. Po vystoupení pak bylo půvabné sledovat, jak si hudebníci své mladistvé úlovky odvádějí na bar, zatímco jejich původní doprovod osiřel před pódiem.

Hudba pro opuštěné chlapce, to je asi nejjednodušší charakteristika stylu Black Box Revelations, který je směsicí punku, rocku, garage a blues. Muži tedy měli v sále jasnou převahu, dominanci navíc podtrhoval charismatický alfa samec Jan Paternoster. BBR začali pálit ostrými hned od začátku, jenže úvodní "Love, Love Is In Your Mind" nebyla příliš šťastnou volbou. Navzdory své výjimečnosti tato píseň zapadla a v celkovém resumé ji lze hodnotit jako jednu z nejslabších z celého setlistu. To další singl "Gravity Blues" naopak vynikl - dvoučlenné formace bylo plné podzemí. Akcelerace z nuly na sto je u BBR srovnatelná snad jen s The Stooges.

Při "Set Your Head On Fire" převzal od Iggyho Paternostera štafetu pomyslného hrdiny večera bubeník Dries Van Dijck. S otevřenou pusou a vystrčeným jazykem nadskakoval na židličce až nadlidsky energicky. Zdobily ho přesně mířené údery a bezchybná koordinace všech končetin, k tomu všemu navíc přidal i úderný zpěv při "I Think I Like You".

Každá z písní BBR byla svým způsobem originální, energická smršť skončila po osmi písních, kdy zazněla pomalejší verze "Never Alone/Always Together". Proměna rozjívených rebelů v zastydlé romantiky byla přesto uvěřitelná. Rychlejší songy ale BBR sluší přece jen více, což bylo patrné u následující "I Don't Want It".

BBR se rozloučili nasamplovaným technem do písně "Fighting With The Truth", kterou po většinu času hráli po tmě. Po koncertě zavítal frontman kapely mezi fanoušky a prodával jim LP a EP, navíc se jim ochotně podepisoval, fotografoval se s nimi a nebo se zdržel na pár minut na rozhovor nad pivem. Svým skromným a sympatickým chováním příjemně překvapili a navzdory celosvětovému úspěchu zůstávají dva kamarádi z Bruselu nohama pevně na zemi.