Caleb Landry Jones je nejen talentovaný herec, ale také multiinstrumentalista. Když začal před zhruba dekádou laškovat s hudbou, nesla se jeho tvorba spíše v duchu indie a country, jeho styl ztělesňoval jemnost. Od té doby ale vyzrál a žánrově se dá dnes jen těžko zaškatulkovat. Směsice psychedelie a podivného indie chaosu s drsnými kytarovými riffy a potemnělými, až surrealistickými texty je přesně to, co Caleba definuje.

A přesně tuhle energii dokázal zpěvák zachytit na své třetí desce "Gadzooks Vol.2". Nyní přichází už se čtvrtou studiovkou "Hey Gary, Hey Dawn". A že na ní CLJ odvedl pořádný kus práce, je sakra znát!

Album zahajuje skladba "Hey Dawn", které ho pěkně nakopne. Jde o písničku, kterou si snadno představíte jako otevírací číslo koncertu. Landry se přitom i dle svých slov na žádné pořádné turné ještě nevydal, doufejme proto, že se tak brzy stane a že tento song se objeví na první pozici jeho setlistu.

Následující "Too Sharp To Be My Carrot" vyznívá oproti kusům ze zmíněné předešlé nahrávky poměrně jemně. Skoro se až zdá, že se na "Hey Gary, Hey Dawn" trochu zklidnil a místo obvyklého chaosu vložil tentokrát do tvorby celé srdce, aby ukázal i své slabosti.

Písničkář šlape na paty ujeté rockové hudbě, která absorbuje punk, noise rock i psychedelii sedmdesátých let. Výsledek zrcadlí autorovu tvůrčí vynalézavost i brilantní soudržnost jeho kapely. První singl "Corn Mine" lze popsat jako píseň, kterou byste slyšeli po návratu k životu po zážitku blízkém smrti. Neklid a radost zde hudebník podává takovým způsobem, že si tuhle skladbu musíte pustit víckrát, abyste ji pochopili. Ale nakonec si v ní stejně najde každý to své. Někdo ji může vnímat jako naprostou ulítlost, jiný v ní spatřuje genialitu Landryho Jonese.

"Hey Gary, Hey Dawn" nabízí jak rychlé a syrové songy typu "Hey Gary" (ten trvá pouhých třicet devět sekund), tak i pomalejší, houpavé písničky Ty často obohacuje smyčcové aranžmá, jako je tomu třeba v případě "Masandoia". Orchestrální sólo zde doplňují pokroucené kytarové melodie, které znějí až orientálně. Smyčce spolu se zvukem saxofonu si ale můžete užít i v "The Bonzo Bargain", která trochu připomíná "Happy Song" od americké kapely Pagoda, v jejímž čele stojí herec Michael Pitt.

Své texaské kořeny nechává umělec naplno vyniknout v "He Sued His Wife". Country se zde mísí s rock'n'rollem a ženskými vokály. Třináctero položek uzavírá "Pageant Thieves". Tento veselý a uvolněný kousek překypuje zdařilými riffy a atmosférou psychedelie a glam rocku sedmdesátých let. Je docela hračka si představit, jak by s doprovodem této melodie zněl hlas Briana Ena, Nicka Wheeldona nebo Davida Bowieho.

Než se nadějete, dojdete na konec tracklistu. Alespoň máte důvod pustit si album znovu... a znovu. Caleb Landry Jones totiž natočil své nejlepší dílo, kterému k dokonalosti nechybí vůbec nic. Je zábavné, barvité, celistvé i emotivní. Hudebník zkrátka stvořil své magnum opus.