Joe Satriani a Steve Vai patří do kytarové extraligy. Oba mají za sebou dlouhou řadu nesmírně úspěšných nahrávek - a to k tomu nepotřebovali zpěv. Vždycky se totiž vyjadřovali pouze svým kytarovým mistrovstvím. Pojí je vztah učitele a žáka: Jen o čtyři roky mladší Vai si prošel Satrianiho školou, později zakotvil v kapele Franka Zappy, jenž byl proslulý tím, že si k sobě jen tak nějakého muzikanta nevzal.

Navzdory padesátiletému přátelství, během něhož spolu hráli i v příležitostné formaci G3, nikdy ale nedošlo k tomu, aby spolu tito dva velikáni něco nahráli. To se nyní konečně mění a fandové se mohou radovat z první části trojdílné skladby "The Sea Of Emotion".

"Když jsme se se Stevem rozhodli, že konečně nastal čas, abychom spolupracovali na albu, okamžitě jsem si vzpomněl na naše skromné začátky, na to, odkud pocházíme, a na naše teenagerské rock'n'rollové naděje a sny," popisuje Satriani inspiraci, která stála na počátku společné kompozice. "V každé části skladby jsou drobné připomínky toho, co nás tehdy hudebně tolik bavilo, včetně akordové sekvence, na kterou jsme se Stevem občas jamovali při hodinách hry na kytaru," doplňuje.

Výsledná "The Sea of Emotion, Part 1" je téměř šestiminutovým hudebním tripem, v němž se skvěle prolínají styly obou kytaristů. A oba pánové si tohle společné hraní s výborným tahem na branku slyšitelně užívají. Možná až moc, protože výsledek je přece jen o malý kousíček delší, než by nutně musel být, a ke konci už tyhle kytarové hrátky poněkud zevšední.

Co však pozornost udrží naprosto spolehlivě, je doprovodné video, které natočil Satrianiho syn Z.Z. Téměř k nepoznání namaskovaní hudebníci se v něm objevují v bizarním, těžce sedmdesátkovém hotelu, kde snad nikdo není úplně při smyslech.

Všichni si v něm jedou po své vlastní tripové ose: muzikanti, zkouření hippies, recepční v oděvu domácí služky, ale s knírem, nebo Jimi Hendrix, kterého poněkud překvapí jeho hořící kytara. Je to divné, je to praštěné, je to vtipné... v každém případě videu neschází nadhled. Na rozdíl od nahrávky samotné, která se bere přece jen trochu moc vážně.