Dvacet nejlepších domácích desek roku 2021 podle musicserveru (5-1)

31.01.2022 20:00 - Redakce | foto: Jaroslav Hrách

V roce 2021 se sice mohlo koncertovat o něco více než v roce předchozím, dozvuky karantén však ještě doznívaly. Vyšlo tak dost alb na to, abychom vybrali ta nejlepší. Třiadvacet redaktorů a redaktorek by ocenilo celkem 103 domácích (českých a slovenských) desek. Tohle je finální dvacítka a příčky pět až jedna.
zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6


5. Pokáč - Antarktida

Pokáč - Antarktida
Písničkářů u nás roste jako hub po dešti. Ale těch, co do svých songů dokážou umístit i humor, je jako šafránu. Nejznámější z nich Pokáč navíc dobře ví, jak tenká hranice je mezi humorem a trapností. Povětšinou ji dokáže perfektně odhadnout, dostatek důkazů je ostatně k nalezení i na albu "Antarktida". Skladby "Holky to objektivně lehčí maj" či "Holka dej mi pusu" posluchače donutí ke stálému lehkému úsměvu, který jej neopustí takřka až do konce desky. Pokáč je člověk, který si vystačí s ukulele a hravě zabaví pod pódiem masu lidí, která mu zobe z ruky. Pranic na tom nezměnily ani výrazné události v osobním životě, snad jen ta vytoužená O2 arena se ze známých důvodů stále posouvá. Plešatý vousáč však není netrpělivý, což se mu v kariéře už bohatě vyplatilo. Své stabilní postavení si aktuální deskou upevnil a lze si jen přát, aby to tak pokračovalo i dál. (Milan Menčík)


Nejlepší klip roku podle Honzy Průši - Kittchen - Za všechny

Vizuální podoba písniček byla pro Jakuba Königa a jeho kapely vždycky důležitá, jeho koncerty velmi často obohacují nádherné projekce Lindy Arbanové. A taky spousta jeho songů se může pyšnit nějakým videem, a to od zdánlivě jednoduchých DIY klipů nebo koláží archivních snímků (třeba "Lednic je nejvíc" nebo "Reichelt Salt") až po výpravné profesionální snímky. V loňském roce nám Ježíšek přinesl třetí video k nádhernému albu "Puls", které v našem žebříčku také zabodovalo. Vzniklo k dojemné a silné modlitbě "Za všechny". Intimní a laskává skladba byla díky Janu Škopovi, který vizuál režíroval, natáčel a stříhal, v těchto svých hodnotových parametrech ještě posunuta dál až někam k obětavému vykoupení. Něco tak silného v souznění videa a hudby v klipech jen tak nevidíte, i když Kittchen tu tak trochu navazuje na stejně silnou intimitu z jeho legendárního vizuálu "Pod Prahou".


4. WYFE - Good Times

Wyfe - Good Times
WYFE jsou nováčci na české hudební scéně, každý ze členů však prošel několika hudebními projekty (Holden, Luno, ...) a po tomto debutu to vypadá, že by se ten aktuální mohl zařadit mezi ty úspěšnější. "Good Times" je totiž zatraceně povedená deska. Většina skladeb láká na synťáky a klávesy, najdou se však i přímočaré songy postavené na kytarách. Všechny písně pak mají společné dvě věci: silné melodické refrény a skvělý baryton frontmana Marka Kedziora, místy připomínající vokální projev Kuby Kaifosze (Lazer Viking, Wild Tides). V tracklistu najdeme hned několik adeptů na rádiový hit, až je škoda, že se tuzemská mainstreamová rádia nezaměří na pecky jako "Is This It", "Designation For Love" nebo "White & Gold". Kór když v další povedené singlovce "Babylon" hostuje zpěvačka Lenny. "Good Times" působí naprosto kompaktním dojmem, což umocňuje i jednotná betonová estetika, využitá všude od bookletu až po videoklipy. WYFE si s debutem postavili laťku vysoko a rozhodně si pozornost posluchačů zaslouží. (Ondřej Kocáb)


3. Southpaw - I'm Really Gonna Miss These Songs When I'm Dead - Vol.1

Southpaw
Jíří Burian je vlastně dnes už takovým Michalem Davidem 2. Vždyť kdo dneska o diskotékovém králi nevkusu ví, že se ve svém domě na Tenerife stává jazzmanem? První zmíněný na tom není o moc jinak. Kapitán Demo mu platí složenky, ale trapný je až na půdu, zatímco ten pravý muzikantský talent a um se projevuje všude jinde. A jedním z projektů - a snad i jeho srdcovou záležitostí - je skupina Southpaw. Ta to zabalila krátce poté, co nahrála svůj nejlepší song "Isolated". Vzniklo k němu video pro všechny pejskaře, dodnes jeden z nejemotivnějších domácích klipů, jaké znám. A teď se Southpaw konečně vrátili. Nová studiovka není vůbec špatná a pro lidi, kteří se s Burianovou domovskou kapelou nikdy nesetkali, může fungovat jako vhodná vstupní brána. "Head In The Clouds" je sympaticky nečesky znějící singl a na koncertech by mohl fungovat. Teď ještě aby byly i ty. (Jan Trávníček)


Tip Tomáše Parkana: Nikol Bóková - Prometheus

Nikol Bóková - Prometheus
Pokud se na nejlepší album loňského roku zeptáte publicistů orientujících se na jazzovou scénu, je velmi pravděpodobné, že se vám dostane odpovědi "Prometheus" Nikol Bókové. Česká klavíristka se na něm vyrovnává se smrtí svého otce, v deseti skladbách jsou tak uloženy velmi hluboké emoce a vzpomínky na společné zážitky. Některé z nich by ale klidně mohly sloužit i jako soundtrack pro cesty kosmických lodí a sond vypravujících se na cestu k dalekým planetám a hvězdám. Opět na nich spolupracovala s kytaristou Davidem Dorůžkou, kontrabasistou Jaromírem Honzákem a bubeníkem Michalem Wierzgoněm a tentokrát sestavu obohatil ještě světově uznávaný hráč na lesní roh Radek Baborák, který vnesl do její hudby novou dimenzi. Sama autorka dále vybrušuje svůj skladatelský styl založený na změnách poloh, rytmů a nálad, který má tu vzrušující vlastnost, že i když nahrávku slyšíte poněkolikáté, vždy v ní nalézáte něco nového, co vás uchvátí. "Prometheus" je výjimečné album, jehož jediným zádrhelem je, že na streamovacích platformách naleznete pouze singly.


2. David Stypka a Bandjeez - Dýchej

David Stypka & Bandjeez - Dýchej
Kdo ví, možná až za mnoho let budeme moci posoudit, zda je "Dýchej" opravdu tak skvělou nahrávkou, že se probojovala až na stříbrnou pozici mezi nejlepšími domácími deskami za rok 2021, nebo nás všechny natolik ovlivnil nečekaný odchod Davida Stypky a své emoce jsme promítli i do hodnocení alba. Nyní ale můžeme každopádně s čistým svědomím prohlásit, že posmrtná kolekce je, nehledě na okolnosti jejího vzniku, výborná. Nemusíte vědět, jak producent Martin Ledvina & spol. pracně dostávali Stypkovy pěvecké linky z demonahrávek, aby vás naplno zasáhl ten procítěný zpěv. Společně s chytlavými melodiemi a skvostnými melancholickými texty plnými naděje jde o to nejlepší v Davidově kariéře a nečekaně i to nejpozitivnější, s čím se s námi mohl rozloučit. A kdo by se netěšil, až někdo u táboráku zahraje "Růži"? (Honza Balušek)


Překvapení roku podle Davida Věžníka - Adam Pavlovčin

Adam Pavlovčin
Přiznávám zcela otevřeně, že mezi moje provinilá potěšení patří sledování SuperStar. Vlastně od chvíle, kdy se u nás tato soutěž / reality show začala vysílat, to klání se zájmem sleduju. A čekám na druhou Anetu. A bavím se rozpačitými moderátorskými výstupy a mnohdy ještě rozpačitějšími výstupy hudebními. A vím (nebo aspoň tuším), jak to celé chodí a jaká kouzla střihači, dramaturgové a scenáristé takových pořadů umějí. Vítěz loňského ročníku tak byl víceméně jasný od prvních (nekonečných) castingových dílů. Do studia tehdy skutečně nakráčel hotový zpěvák. Když pak voyerské kamery divákům nabídly záběry z jeho domu, bylo jasné, že v porovnání se zmíněnou Anetou měl Adam Pavlovčin diametrálně odlišnou startovní pozici. To je ale vedlejší. Podstatné je, že tenhle kluk umí. A že soutěž tohohle typu vyhrál i přes to, že ještě před pár lety by někdo jeho zjevu byl pro komerční televizi - jak napsal jeden můj kolega - too much. Jo, a taky dělá roky svou muziku (samozřejmě). A pokud se mu podaří na téhle prudce artové cestě, na níž je někde mezi Jamesem Blakem a Woodkidem, udržet, bude mít Česko po letech skutečnou světovou superstar.


1. Vladimír Mišík - Noční obraz

Vladimír Mišík - Noční Obraz
Mišíkův "Noční obraz" byl pro mne obrovským a o to milejším překvapením. Byl jsem přesvědčený, že silně bilanční a melancholické album "Jednou tě potkám" z roku 2019 bude Mišíkovým rozlučkovým. Možná proto je pro mne jeho následovník jakýmsi krásným bonusem navíc, navzdory všem nemocem, únavě a stáří. Je to nahrávka hudebně velmi pestrá, zásluhou hostujících muzikantů plná rozmanitých aranžérských barev a přesto díky poetickým textům a typickému přednesu Vladimíra Mišíka drží pohromadě. Pochopitelně slyšíme i smutné podtóny - dále než v absolutní "Děkuji" s textem Davida Stypky se snad ani nedá jít. Přesto lze v té muzice cítit radost, vděk, dokonce nadhled a sebeironii. Setkání Petra Ostrouchova s matadorem Mišíkem bylo jedním z nejšťastnějších v historii české populární hudby - toto spojení kliklo naprosto dokonale na obou společných dílech. Jako by ta dlouhá a klikatá Mišíkova muzikantská cesta měla vést právě sem a nikam jinam. (Pavel Parikrupa)



DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY